ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.895.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 895/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. L. D., , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Č.b., akciové společnosti P. – v likvidaci, , zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalovaným 1) F. K., , 2) Ing. R. F., , oběma zastoupeným JUDr. A. J., advokátkou a 3) Ing. F. Ch., , o zaplacení 7,791.820,13 Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 138/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 12 Cmo 254/2006 – 161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.827,- Kč, do rukou jejich právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 24 Cm 138/2003 – 127, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 21. srpna 2003, pod č. j. 53 Sm 137/2003 – 9 ve vztahu k prvnímu a druhému žalovaným; výrok II. změnil tak, že uložil žalobkyni zaplatit prvnímu a druhému žalovaným náhradu nákladů řízení 196.491,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalobkyni zaplatit prvnímu a druhému žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení 218.081,78 Kč (výrok II.).
Odvolací soud poté, co zopakoval některé důkazy a učinil z nich skutková zjištění, se nejdříve zabýval námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky dle ustanovení čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen „směnečný zákon“), které platí podle čl. I §77 odst. 2 tohoto zákona i pro směnky vlastní. Dle tohoto ustanovení, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře, anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Při hodnocení této námitky odvolací soud především posuzoval, zda první a druhý žalovaní jsou vůbec oprávněni vznést námitku nesprávného vyplnění blankosměnky, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně na tuto otázku odpověděl kladně. Tuto námitku jsou směneční dlužníci oprávněni vznést tehdy, jsou-li s majitelem směnky dohodnuti na podmínkách vyplnění blankosměnky. Tato dohoda může mít i naprosto neformální povahu a lze ji uzavřít i konkludentně. Zda se tak stalo, je nutno posuzovat v každém individuálním případě. Rukojmí nejsou vždy účastníky dohody o vyplnění blankosměnky (případně účastníky směnečné dohody dle čl. I §17 směnečného zákona), neboť mnohdy se svým podpisem blankosměnky zavážou jen kvůli svému vztahu k výstavci směnky vlastní, případně akceptantovi směnky cizí. Pokud tomu tak v konkrétním případě je, nemají rukojmí k dispozici námitku nesprávného vyplnění blankosměnky (námitku porušení směnečné dohody u zcela vyplněné směnky, jež nikdy blankosměnkou nebyla) a neubrání se své povinnosti směnku zaplatit.
V dané věci – pokračoval odvolací soud – je dohoda o vyplnění blankosměnky obsažena v písemné „Smlouvě o zajištění závazku klienta\" ze dne 11. března 1993. Smlouva byla podepsána věřitelkou Č.b., akciovou společností a dlužníkem (ve smlouvě označeným jako „klient“) L. s. r. o. Z. L. s. r. o. podepsal smlouvu třetí žalovaný Ing. J. Ch., který byl v době podpisu jejím jednatelem. Jednateli byli v této době též první a druhý žalovaní, kteří však smlouvu nepodepsali. Tato okolnost je ale nerozhodná, neboť vzhledem k jejich postavení ve společnosti L. s. r. o. je zřejmé, že věděli, z jakého důvodu je uvedená blankosměnka vystavena a splnění kterého dluhu zajišťuje. Věřitelka Č. b., akciová společnost si též byla vědoma, že i první a druhý žalovaní zajišťují směnkou splnění téhož dluhu, jako třetí žalovaný v pozici dalšího rukojmího a L. s. r. o. v pozici výstavce směnky vlastní, což je zřejmé i z toho, že ve smlouvě o zajištění závazku byla uvedena též jména prvního a druhého žalovaných jako rukojmích ze směnky. Z těchto oboustranných projevů vůle má odvolací soud za zřejmé, že též první a druhý žalovaní uzavřeli s Č. b., akciovou společností jako remitentem, stejnou vyplňovací dohodu jako L. s. r. o. Na základě tohoto závěru odvolací soud námitku prvního a druhého žalovaných, že žádnou dohodu o vyplnění blanskosměnky nepodepsali, odmítl jako věcně nesprávnou.
Č. b., akciová společnost poskytla věřitelce P. a. s. bankovní záruku dle §313 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za dlužnici L. s. r. o. Uvedená dlužnice však nesplnila svůj dluh, proto nastaly podmínky pro zaplacení bankovní záruky Č. b., akciovou společností. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že Č. b., akciová společnost bankovní záruku P. a. s. nezaplatila, nýbrž poskytla společnosti L. s. r. o. dva úvěry, a to smlouvami č. 17/94 ze dne 24. února 1994 a č. 21/94 ze dne 17. března 1994, ze kterých tato společnost svůj dluh zaplatila. Z opakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že mezi Č. b. akciovou společností a L. s. r. o. bylo dohodnuto, že pokud Č. b., akciová společnost zaplatí P. a. s. bankovní záruku, poskytne společnosti L. s. r. o. úvěr ke splnění její povinnosti dle §321 odst. 2 obch. zák., tj. k zaplacení částky, kterou musela Č. b., akciová společnost zaplatit L. s. r. o. z titulu bankovní záruky. Teprve splnění dluhu z tohoto úvěru bylo zajištěno předmětnou směnkou.
Č. b., akciová společnost bankovní záruku nezaplatila, nemohla jí proto vzniknout povinnost poskytnout společnosti L. s. r. o. úvěr ke splnění povinnosti dle §321 odst. 2 obch. zák. Místo splnění bankovní záruky a poskytnutí navazujícího úvěru dohodnutého ve Smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, poskytla Č. b., akciová společnost společnosti L. s. r. o. jiný úvěr, ze kterého nakonec tato společnost splnila svůj dluh vůči P. a. s., čímž podle §322 odst. 1 a §311 odst. 1 obch. zák. zanikla též bankovní záruka Č. b., akciové společnosti (okolnost, že příkazy k úhradě dluhu z účtu společnosti L. s. r. o. nepodepsal pracovník této společnosti, nýbrž pracovník Č. b., akciové společnosti je paradoxní, avšak z této skutečnosti nelze dovodit, že by bylo možné jen z tohoto důvodu považovat provedené platby za platby Č. b., akciové společnosti na bankovní záruku). Úvěr poskytnutý Č. b., akciovou společností smlouvami z 24. února a 17. března 1994 je však jiný úvěr, než který byl dohodnut ve Smlouvě o zajištění závazku klienta v návaznosti na Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky a splnění tohoto dluhu nebylo předmětnou směnkou zajištěno. Dluh společnosti L. s. r. o., jehož plnění bylo žalovanou směnkou zajištěno, tedy vůbec nevznikl Č. b., akciové společnosti, potažmo žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty, nevzniklo právo blankosměnku vyplnit. První námitku prvního a druhého žalovaných shledal odvolací soud důvodnou.
Ke druhé námitce prvního a druhého žalovaných, ve které reagovali na právní názor vyjádřený v žalobě, že i kdyby byl původní zajišťovaný závazek nahrazen jiným závazkem, měla by žalobkyně nárok na zaplacení směnky ve smyslu §572 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud konstatoval, že podle tohoto ustanovení ručení a zástavní právo zajišťující závazek zaniklý, zajišťují i závazek, který nahrazuje závazek původní. Jestliže však ručitel nebo osoby, vůči nimž mohou být uvedená práva uplatněna, neprojeví souhlas s tím, aby byl zajištěn nový závazek, trvá zajištění jen v rozsahu původního závazku a všechny námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že dopadá pouze na ručení a zástavní právo, nikoli na jiné prostředky zajištění závazků. Z toho důvodu nelze §572 odst. 1 obč. zák. aplikovat na zajišťovací směnky. Proto shledal odvolací soud tuto námitku důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti dovolatelka odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodu na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení. Napadá závěr odvolacího soudu, že zajištění blankosměnkou avalovanou všemi žalovanými zaniklo. Tvrdí, že nezaplacení úvěru společnosti L. s. r. o. P. a. s. mělo za následek „realizaci smluvní povinnosti úpadkyně“ poskytnout společnosti L. s. r. o. úvěr pro nedostatek finančních prostředků dle čl. III. Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. Z 8/93. Převedením částky 2 x 4,000.000,- Kč na účet P.a. s. nezaniklo směnečné rukojemství všech žalovaných, jímž byl zajištěn závazek L.s. r. o. vůči úpadkyni.
Dovolatelka rovněž brojí proti názoru odvolacího soudu, že ustanovení §572 odst. 1 obč. zák. není aplikovatelné na směnečné ručení. Vzhledem k tomu, že směnečné rukojemství je zvláštním případem ručení – viz §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., zákon o konkursu a vyrovnání v platném znění (dále jen „zákon o konkursu“) – vztahuje se ustanovení §572 odst. 1 obč. zák. i na směnečné rukojemství. Dovolatelka má za to, že odvolací soud při úvaze, zda se ustanovení §572 odst. 1 obč. zák. vztahuje i na případ směnečného ručení, měl aplikovat ustanovení §853 obč. zák., podle něhož občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Rozdíl mezi směnečným a běžným ručením dle dovolatelky spočívá pouze v tom, že směnečný rukojmí (směnečný ručitel) je samostatným dlužníkem a je zavázán společně a nerozdílně s tím, za něhož se zaručil, kdežto běžný ručitel je dlužníkem akcesorickým.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
První a druhý žalovaní ve svém vyjádření k dovolání obsáhle argumentují ve prospěch správnosti napadeného rozsudku. Akcentují, že blankosměnka žalobkyní vyplněná v souladu s ujednáním žalobkyně a žalovaných zanikla se zánikem závazku, který zajišťovala. Navrhují, aby předmětné dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto a žádají o náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu o tom, že Č. b., akciové společnosti, směnkami zajištěná pohledávka nevznikla a žalobkyně, jako správkyně její konkursní podstaty tedy nebyla oprávněna směnku vyplnit, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Přitom výklad jednotlivých uzavřených smluv odvolacím soudem neshledal dovolací soud rozporným s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a rozporným s hmotným právem neshledal ani závěr o nemožnosti aplikace §572 odst. 1 obč. zák. v projednávané věci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 a §14, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006 včetně daně z přidané hodnoty a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu