ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1047.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1047/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně S. M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1,145.331,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v N. J. pod sp. zn. 6 C 33/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 31. března 2005, č. j. 15 Co 69/2005-94, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v N. J. ze dne 20. září 2004, č. j. 6 C 33/2004-49, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 31. března 2005, č. j. 15 Co 69/2005-94, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. září 2004, č. j. 6 C 33/2004-49, jímž Okresní soud v N. J. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,145.331,45 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud opakoval důkaz zápisem z jednání ze dne 17. 2. 2000 (dále jen „zápis z jednání“) a zjistil, že obsahem této listiny je zápis z jednání mezi právní předchůdkyní žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem o úhradě pohledávky ze smlouvy o úvěru registrační číslo 01/5/S/96 ze dne 29. ledna 1996. Listina obsahuje text „dlužník uznává dobrovolně co do důvodu a výše částku 1,494.717,85 Kč, a závazky z výše uvedených vlastních směnek za svůj pravý a splatný dluh vůči věřiteli, kterým je A. P., a. s. v likvidaci“. Žalovaný výslovně prohlásil, že tento závazek akceptoval na základě své pravé a svobodné vůle, nikoliv v tísni a za jakkoli nevýhodných podmínek. Zápis z jednání je podepsán vlastnoručně žalovaným a za banku Ing. S. Š.
Odvolací soud uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a správné je i právní posouzení věci, podle něhož mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (dále jen „smlouva“) dle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1,190.000,- Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných splátkách dohodnutých ve smlouvě včetně sjednaného úroku z úvěru. Pro případ prodlení s placením splátek úvěru a úroku z úvěru byl dohodnut úrok z prodlení. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval obsah zápisu z jednání za zcela určitý a jednoznačný projev vůle žalovaného uznat závazek ve výši 1.494.717,85 Kč jako závazek ze smlouvy o úvěru. Uvedl, že podepsal-li žalovaný listinu obsahující projev jeho vůle, splňuje tato listina náležitosti písemného právního úkonu. Žalovaný uznal svůj závazek jako závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení §497 obch. zák., jde tak o uznání závazku dle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák.
Námitku žalovaného, podle níž uznal-li svůj „dluh“, pak se tak stalo dle ustanovení §558 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nejde o uznání „závazku“ dle ustanovení §323 obch. zák., považoval za účelovou s tím, že není významné, zda dlužník uznává svůj dluh nebo závazek, věřitelovo právo nebo pohledávku, ale to, zda dle obsahu lze projev vůle dlužníka s přihlédnutím k ustanovení §261 a §262 obch. zák. podřadit pod skutkovou podstatu ustanovení §558 obč. zák. nebo ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. Uznání dluhu nebo závazku je vždy uznáním práva věřitele na plnění a takovéto uznání žalovaný v zápise z jednání učinil.
K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že s ohledem na dobu uznání závazku, dobu podání žaloby (16. února 2004) a ustanovení §407 odst. 1 obch. zák., není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejich prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nesprávně vyhodnotil obsah zápisu z jednání a následně věc nesprávně posoudil. Namítá, že v zápise z jednání uvedené uznání zaznamenává obsah ústního jednání, které nemá účinky písemného uznání. Za otázku zásadního právního významu považuje to, zda „doslovné znění zápisu z ústního jednání o uznání částky“ může být vykládáno jako uznání závazku dle ustanovení §323 obch. zák. Zdůrazňuje, že listina náležitosti předpokládané tímto ustanovením nemá a k platnému uznání závazku tedy nedošlo. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s námitkou, že v zápise z jednání je použito pojmu „dluh“, jenž je používán v občanskoprávních vztazích a nikoliv „závazek“ jako institutu obchodních závazkových vztahů. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Výklad podávaný soudní praxí je přitom jednotný v tom, že o dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jde typově i tehdy, namítá-li dovolatel, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 6. V podrobnostech lze (mutatis mutandis) odkázat též na závěry obsažené v důvodech rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněného pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle posledně označeného rozhodnutí vystihuje zkoumaný dovolací důvod i tvrzení, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.).
Jakkoli tedy dovolatel připíná námitku, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah zápisu z jednání, k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z obsahového hlediska tím vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o platnosti uznání závazku žalovaným, založený na posouzení obsahu zápisu z jednání. Jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do obsahu zápisu z jednání přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §261 odst. 3 písm. d), §323 odst. 1 obch. zák. a §40 odst. 3 části první věty před středníkem obč. zák.). Odpovídá rovněž ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 9).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.439,- Kč), a celkem činí 9.014,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu