ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1111.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1111/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně L. P. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. S., zastoupenému advokátkou, a 2) R. B., o zaplacení 438.039,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 169/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 3 Cmo 334/2005 – 93, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 3 Cmo 334/2005-93 a s výjimkou té části zamítavého výroku rozsudku ve věci samé, kterou se žalobkyně domáhala po druhém žalovaném zaplacení částky 138.039,15 Kč - rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2005, č. j. 35 Cm 169/2004-66 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud „v rozsahu výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci 300.000,- Kč, a v rozsahu povinnosti prvního žalovaného zaplatit žalobci dalších 138.039,15 Kč a ve výrocích o nákladech řízení“ rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2005, č. j. 35 Cm 169/2004 – 66, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu že prvý žalovaný a druhá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobkyni 438.039,15 Kč tak, že plněním jednoho zaniká povinnost k plnění druhého.
Odvolací soud doplnil dokazování opakováním těchto listinných důkazů:
1. smlouvy o komisním prodeji zboží ze dne 16. června 1999 (dále jen „smlouva“),
2. daňového dokladu – faktury č. FO – 9019970 ze dne 31. července 2000 na částku 1,983.460,60 Kč, s datem splatnosti 31. srpna 2000,
3. dopisu ze dne 10. srpna 2000, včetně přílohy – způsob výpočtu,
4. dopisu ze dne 12. srpna 2000.
Ze smlouvy odvolací soud zjistil, že byla uzavřena dne 16. června 1999 mezi společností G. P., spol. s r. o. (dále jen „dodavatel“) a společností G. B., s. r. o. (dále též jen „prodejce“ nebo „úpadce“), že dle této smlouvy a podmínek v ní stanovených se dodavatel zavázal svěřovat prodejci do komisního prodeje své knižní zboží v celkové maximální hodnotě 10,000.000 Kč, přičemž za tuto činnost měl prodejce nárok na odměnu ve formě rabatu dle této smlouvy (článek 1). Z článku 5.7 smlouvy pak podle odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že prodejce se zavázal platit stálou zálohu ve výši minimálně jedné pětiny limitní hodnoty zboží poskytnutého mu do komisního prodeje. Smluvní strany se dále dohodly, že tato záloha bude použita pro uhrazení dlužných faktur a smluvní pokuty v případě, že celkové saldo pohledávek dodavatele převýší trojnásobně hodnotu měsíčního vyúčtování komisního prodeje.
Dodavatel vyúčtoval fakturou č. FO – 9019970 ze dne 31. července 2000, splatnou dne 31. srpna 2000, prodejci s odkazem na smlouvu smluvní pokutu ve výši 1,983.460,60 Kč. Dopisem ze dne 10. srpna 2000 pak prodejci tuto skutečnost oznámil; způsob výpočtu smluvní pokuty byl obsažen v příloze dopisu. V tomto dopisu dále informoval prodejce, že trvale uloženou zálohu na zboží poskytnuté do komise ve výši 2,000.000,- Kč použije k uhrazení smluvní pokuty a nezaplacených faktur a zaúčtuje ji ke dni 31. července 2000.
Z dopisu ze dne 12. srpna 2000 pak odvolací soud zjistil, že jím dodavatel oznamuje prodejci, že pro zápočet budou použity pohledávky a závazky, a to zálohy vyplácené úpadcem v období od 18. května 1999 do 21. června 1999 oproti fakturám vystaveným k jeho tíži v celkové výši 4,777.252,73 Kč, a to včetně faktury č. FO – 9019970. „Skutečnost, že předmětem vzájemného zápočtu je částka 2,000.000,- Kč (faktura č. FO – 9019970 a část faktury č. FO – 9015731), pak v tomto dopise potvrdily obě společnosti.“
Jak dále uvedl odvolací soud, vycházel z toho, že povahu nároku žalobkyně je třeba posoudit podle právní úpravy platné v rozhodné době, s tím, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení obsažených v žalobě spočívá na žalobkyni. Žalobkyně v této věci uplatnila nárok na zaplacení pohledávky zjištěné v konkursu vůči žalovaným jako jednatelům úpadce z titulu jejich ručení za závazky společnosti podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že jejího uspokojení nedosáhla v konkursním řízení, a to ani zčásti. Na jednatele úpadce se podle §135 odst. 2 obch. zák., ve znění platném v červnu 1999, použijí obdobně ustanovení §194 odst. 4 až 7 obch. zák. Podle §194 odst. 5 věty první a druhé obch. zák. jsou tak povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti jednatele škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Podle §194 odst. 6 obch. zák. ti, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost proti nim právo na náhradu škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti jednatelů k náhradě škody.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně sice prokázala, že má za úpadcem pohledávku v žalované výši, která nebyla uspokojena v konkursním řízení, další svá tvrzení se jí však prokázat již nepodařilo. Zejména neprokázala, že úpadci vznikla škoda, a v důsledku toho pak nemohl být prokázán ani ručitelský závazek žalovaných jako jeho jednatelů. Dle názoru odvolacího soudu není rozhodnou otázka hodnocení záloh skládaných dodavatelem v období do 16. června 1999 (do uzavření shora uvedené smlouvy o komisním prodeji zboží), neboť z rozsahu záloh je patrné, že šlo o plnění na základě dlouhodobých obchodních vztahů úpadce, a pokud se pak zaplacené zálohy staly předmětem pozdějšího započtení pohledávek, nelze z toho přímo dovozovat vznik škody, ale je nutno posoudit, zda šlo o plnění závazků úpadce zákonným způsobem či zda šlo o částky zaplacené bez právního důvodu.
Odvolací soud shledává důležitým hodnocení oznámení ze dne 12. srpna 2000 o zápočtu v celkové výši 2,000.000,- Kč. Za rozhodné pak považuje, že k 12. srpnu 2000 existovaly pohledávky dodavatele vůči prodejci ve výši 4,777.252,73 Kč, včetně částky smluvní pokuty 1,983.460,63 Kč, a že k jejich uspokojení byla použita záloha prodejce v rozsahu 2,000.000,- Kč, v té době držená dodavatelem. Pokud tedy úpadce souhlasil s použitím 2,000.000,- Kč, složených u dodavatele, k úhradě svého dluhu, pak nešlo o jednání protiprávní, v němž by bylo možno spatřovat jeho možnou škodu. Tou není ani samotné skládání záloh, neboť podle názoru odvolacího soudu je jednoznačné, že šlo o jednání, jež následně uzavřená smlouva učinila součástí smluvního ujednání a obě strany smlouvy částky dosud složené (do podepsání smlouvy) považovaly za součást smlouvou upravené výše zálohy, včetně sjednaných možností s nimi dále disponovat. Protože nic z toho nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za škodu úpadce, nebylo třeba se ani zabývat tím, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody a zda jsou žalovaní za tvrzenou škodu odpovědni.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala své tvrzení, že úpadci vznikla škoda v důsledku jednání žalovaných a že v rozsahu úpadci neuhrazené škody ručí žalovaní jako jednatelé úpadce žalobkyni za závazky úpadce ve smyslu §194 odst. 6 obch. zák., ve znění platném v rozhodném období.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; namítá nesprávné právní posouzení věci a rozpor s hmotným právem.
Dovolatelka dovozuje, že úpadci vznikla škoda tím, že neuhradil dodavateli dluh za dodané zboží ze zálohy, v důsledku čehož mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, která by při uhrazení zboží nevznikla. Dále pak tvrdí, že jednatelé porušili povinnost jednat s náležitou péčí tím, že způsobili, že poskytnuté zálohy nebyly započteny na plnění, jak vyplývalo ze smlouvy. Kdyby tak použity byly, nevznikla by podle dovolatelky smluvní pokuta a nebyl by tedy ani důvod k jejímu započtení.
Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nepokládal za škodu způsobenou úpadci žalovanými, jako jeho jednateli, použití zálohy určené k úhradě odběru zboží k jinému účelu, a to na úhradu smluvní pokuty dodavateli, ačkoli úpadce měl a mohl použít tuto zálohu na zaplacení odběrů zboží, aby předešel vzniku povinnosti platit smluvní pokutu, avšak takto zálohu nepoužil. Tím cíleně dopustil vznik nároku dodavatele na smluvní pokutu. Dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §498 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, se hledí jako na zálohu. Tento rozpor spatřuje v tom, že částky, které poskytl prodejce dodavateli, nebyly, jak vyplývá ze smlouvy, zálohou.
Dovolatelka zastává názor, že funkci jednatele nevykonává s náležitou péčí ten, kdo nechá peníze „jím spravované společnosti“ v držení jiné osoby jako poskytnutou zálohu, ač po stejnou dobu vznikají jím spravované společnosti vůči této osobě – věřiteli – peněžité závazky, které jím spravovaná společnost však neplní s vědomím, že tato jiná osoba je oprávněna požadovat smluvní pokutu za prodlení s plněním těchto závazků. V takovém případě pak nelze brát v úvahu skutečnost, že dluh společnosti spravované žalovanými byl vůči jejímu věřiteli, jenž měl v držení zálohu, vyšší než částka započtená na smluvní pokutu, když navíc jeden ze žalovaných byl v rozhodném období současně jednatelem věřitele, jenž měl v držení zaplacenou zálohu a jemuž též vznikalo právo na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů vůči prvnímu i druhému žalovanému v rozsahu povinnosti zaplatit společně a nerozdílně 300.000,- Kč a vůči prvnímu žalovanému také v rozsahu povinnosti zaplatit 138.039,15 Kč a souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření argumentuje na podporu závěru, že žalobkyně neprokázala, že v důsledku jeho jednání vznikla úpadci škoda a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Druhý žalovaný ve vyjádření uzavírá, že námitka žalobkyně, že žalovaní nevykonávali funkci jednatele s náležitou péčí, nemá oporu v žádném z žalobkyní předložených důkazů a neplyne ani z podstaty věci samé. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné.
Odvolací soud založil závěr, že společnosti nevznikla dovolatelkou tvrzená škoda, na tom, že započtením pohledávky plnila existující dluh. Takový závěr však není podle názoru dovolacího soudu pro posouzení věci dostačující. V projednávané věci bylo třeba se zabývat i okolnostmi, za kterých vznikla pohledávka, na kterou dodavatel započetl pohledávku úpadce vůči němu. Měl-li úpadce, v době, kdy neplnil závazky, za jejichž neplnění mu dodavatel vyúčtoval smluvní pokutu, u dodavatele pohledávku z bezdůvodně zaplacených „záloh“, pak měl tuto pohledávku (neměl-li zákonný důvod tak neučinit) započíst proti pohledávkám dodavatele a předejít tak vzniku jeho nároku na zaplacení smluvní pokuty. Tím, zda tomu tak v projednávané věci bylo, se však odvolací soud v důsledku zaujatého právního názoru nezabýval, a proto je jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu