ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1128.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1128/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. C. L., zastoupené Mgr. P. S., advokátem, proti žalovaným 1) N. D. L., zastoupenému JUDr. B. D., advokátkou, 2) Ing. Z.Š., a 3) I. Š., oběma zastoupeným JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 1,520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1471/2002, o dovolání druhého a třetí žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, č. j. 29 Co 643/2005-342, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 5 C 1471/2002-179, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3,657.409,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,520.000,- Kč od 1. října 2002 do zaplacení, s tím, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně E. a. s. (dále jen „banka“) a prvním žalovaným byla uzavřena 4. května 1995 smlouva o úvěru č. 46/1/Ú/95 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1,850.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, nebyl řádně splácen, přestože první žalovaný závazek ze smlouvy o úvěru 20. října 1998 písemně uznal. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno ručením druhého a třetí žalovaných založeným ručitelskou smlouvou uzavřenou mezi bankou a těmito žalovanými 4. května 1995 (dále jen „ručitelská smlouva“) a zástavní smlouvou k nemovitostem č. 46/I/Z95 rovněž ze 4. května 1995. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi bankou a žalobkyní (společností Č. f., s. r. o.) 28. března 1997, ve znění dodatku č. 1 z 1. října 1997, dodatku č. 2 z 20. května 1999 a dodatku č. 3 z 23. září 1999 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“) byla pohledávka za dlužníkem ze smlouvy o úvěru postoupena bankou žalobkyni. Postoupení pohledávky banka oznámila prvnímu žalovanému přípisem z 10. června 1997.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má aktivní věcnou legitimaci, neboť smlouva o postoupení pohledávek je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a pohledávka banky ze smlouvy o úvěru byla postoupena jako pohledávka uvedená pod číslem 163 v příloze č. 2 k dodatku č. 3 smlouvy o postoupení pohledávek. Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky ve vztahu k prvnímu žalovanému posoudil podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) upravujících smlouvu o úvěru a ve vztahu ke druhému a třetí žalovaným podle ustanovení §303 a násl. obch. zák., maje za to, že smlouva o úvěru i ručitelská smlouva jsou platnými právními úkony a žalobkyně prokázala, že první žalovaný byl vyzván ke splnění závazku.
Námitku druhého a třetí žalovaných o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek proto, že obsahuje v čl. I. odst. 4 rozvazovací podmínku, nepovažoval za důvodnou s ohledem na skutečnost, že smlouva byla následně změněna třemi dodatky (poslední dodatek č. 3 byl uzavřen 23. září 1999), a nejde o „obecnou“ rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 obč. zák., ale o tzv. vedlejší ujednání, které účastníci smlouvy neuplatnili. Nepřisvědčil ani námitce, že smlouva o postoupení pohledávek byla podepsána osobami, které nebyly oprávněny za postupitele a postupníka jednat, s tím, že podle zápisů v obchodním rejstříku šlo o osoby mající toto oprávnění. Výhradu druhého žalovaného, podle níž uzavřením ručitelské smlouvy nevznikl ručitelský závazek, když tato smlouva pouze odkazuje na zástavní smlouvu, odmítl s ohledem na text první části ručitelské smlouvy obsahující písemné ručitelské prohlášení druhého a třetí žalovaných za závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru.
Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou druhým a třetí žalovanými, soud prvního stupně uzavřel, že námitka není důvodná, neboť přípis z 20. října 1998, který na základě zmocnění zaslala právní zástupkyně prvního žalovaného žalobkyni, má náležitosti uznání závazku tak, jak jej předpokládá ustanovení §323 obch. zák., a od tohoto uznání běžela nová čtyřletá promlčecí doba.
Krajský soud v Praze k odvolání druhého a třetí žalovaných, poté, kdy usnesením ze dne 20. února 2006, č. j. 29 Co 643/2005-329, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně, vstoupila společnost A. C. L., rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č. j. 29 Co 643/2005-342, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. K námitce nedostatku aktivní legitimace původní žalobkyně uvedl, že pohledávka přešla na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, ve znění dodatků č. 1, 2 a 3, když v příloze č. 2 dodatku č. 3 je uvedena pohledávka ze smlouvy o úvěru pod položkou č. 163. Pokud se druhý a třetí žalovaní dovolávají neplatnosti této smlouvy z důvodu „pravomoci osoby podepisující za postupníka“ a s poukazem na rozvazovací podmínku ve smlouvě, pak v obchodních závazkových vztazích je neplatnost právního úkonu z důvodu překročení oprávnění osoby činící úkon za účastníka stanovena na ochranu tohoto účastníka a relativní neplatnosti se může dovolat pouze tento účastník podle ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. Stejný závěr učinil i ohledně rozvazovací podmínky ve smlouvě o postoupení pohledávek.
Za důvodnou nepovažoval ani námitku promlčení a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož přípis právní zástupkyně prvního žalovaného z 20. října 1998 je uznáním závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. V listině je závazek prvního žalovaného jako závazek ze smlouvy o úvěru řádně identifikován číslem, pod kterým je veden v seznamu postoupených pohledávek, dále uvedením čísla a data uzavření smlouvy o úvěru i výší úvěru. Z obsahu lze dovodit - pokračoval odvolací soud - že „žalovaný v listině identifikovaný dluh bere za svůj dluh a jistinu jasně uznává a uvádí, že se plnění svých povinností nevyhýbá a navrhuje dluh splácet“. Došlo-li k uznání závazku 20. října 1998, byla žaloba podána včas.
Nepřisvědčil ani výhradě, že smlouva č. 46/I/Ú/95 ze 4. května 1995, není smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. Zdůraznil, že v článku 1. této smlouvy se banka výslovně zavázala poskytnout dlužníkovi (prvnímu žalovanému) úvěr na pořízení zásob ve výši 1,850.000,- Kč tak, že bude poskytnut na běžný účet dlužníka ve třech termínech.
Námitku neplatnosti ručitelské smlouvy považoval rovněž za nedůvodnou a uzavřel, že smlouva má náležitosti ručitelského prohlášení ve smyslu ustanovení §303 obch. zák., neboť druhý a třetí žalovaní se písemně zavázali, že uhradí dlužnou částku poskytnutého a touto smlouvou zajištěného úvěru včetně úroků, pokut, sankčního úroku a vzniklých nákladů banky, přitom číslo úvěru, jeho výše, identifikace dlužníka i věřitele je uvedena na první straně smlouvy. Výhradu druhého a třetí žalovaných, že nebyli věřitelem vyzváni k úhradě dluhu, jak bylo ve smlouvě dohodnuto, shledal nedůvodnou a s odkazem na ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. dovodil, že předpokladem k tomu, aby věřitel mohl požadovat plnění po ručiteli, je výzva k úhradě dluhu dlužníkovi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nevypořádal s námitkou týkající se splnění rozvazovací podmínky v článku I. odst. 4 smlouvy o postoupení pohledávek, když pouze s odkazem na ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. uvedl, že této námitce nelze přisvědčit. Zdůrazňují, že námitka se netýkala neplatnosti, ale neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek a na jejím posouzení závisí i závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně.
Za nesprávný považují i závěr odvolacího soudu, podle něhož přípis prvního žalovaného z 20. října 1998 je uznáním závazku podle ustanovení §323 obch. zák. Namítají, že žádost o povolení splátkového kalendáře, jak je přípis označen, v němž je identifikován splatný závazek, nelze bez výkladu projevu vůle v něm obsažené považovat za uznání závazku. Přípis neobsahuje slovní výraz „uznání“, byl pouze pokusem o dosažení dohody o splátkách. Navíc tento přípis za prvního žalovaného napsala jeho právní zástupkyně na základě plné moci, kterou soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nebyl proveden důkaz.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují rovněž v závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §497 a násl. obch. zák., přestože neobsahuje závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky na jeho žádost, jak výslovně určuje ustanovení §497 obch. zák. Dovolatelé obsáhle argumentují k závěru, že tak chybí podstatná náležitost smlouvy o úvěru, a tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Ručitelský závazek dovolatelů proto zajišťuje pohledávku z neexistující smlouvy o úvěru.
Dovolatelé dále namítají, že žalobkyně neprokázala, že první žalovaný požádal o poskytnutí úvěrových prostředků. Za otázku zásadního právního významu považují otázku, zda lze vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o úvěru, není-li prokázáno, že dlužník po uzavření smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků požádal. Přitom odpověď na tuto otázku má význam pro dovolatele jakožto ručitele, neboť není-li závazek, za který se zaručili splatný, nelze se domáhat plnění z titulu ručení.
Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že nepřihlédl k ujednání v ručitelské smlouvě, v němž jsou upraveny podmínky uplatnění práva proti ručitelům odchylně od ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. Ve smlouvě je povinnost ručitelů plnit podmíněna písemnou výzvou banky adresovanou ručitelům a uplynutím lhůty tří dnů od obdržení výzvy. Podle ustanovení §263 obch. zák. je ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. dispozitivní, strany ručitelské smlouvy se proto mohly od zákonné úpravy odchýlit a podmínky ručení sjednat odlišně. Odvolací soud pochybil, pokud tuto odlišnou úpravu pominul a při hodnocení splnění podmínek pro uplatnění práva z ručení vyšel ze znění ustanovení §306 odst. 1 obch. zák.
Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, týkající se neprovedení důkazu plnou mocí (v kopii založenou jako č. l. 18 spisu) udělenou prvním žalovaným právní zástupkyni k sepisu přípisu z 20. října 1998, který byl odvolacím soudem - i soudem prvního stupně - posouzen jako uznání závazku prvním žalovaným, neboť jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tvrzená vada nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu).
Právní otázka, zda smlouva o postoupení pohledávek je (ne)účinná s ohledem na ujednání v článku I. odst. 4, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu smlouvy o postoupení pohledávek. Právní posouzení věci odvolacím soudem jako platné a účinné smlouvy o postoupení pohledávek přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §524 obč. zák.), neboť skutečnost, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za prvním žalovaným byla za podmínek stanovených smlouvou postoupena, vyplývá z přílohy č. 2 k dodatku č. 3 smlouvy.
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybněny závěry odvolacího soudu, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou a přípis prvního žalovaného z 20. října 1998 je uznáním závazku, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným, neboť jde o posouzení konkrétních právních úkonů, které má význam jen pro projednávanou věc. Odvolací soud se zabýval obsahem smlouvy o úvěru i přípisu z 20. října 1998 za použití výkladových pravidel podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák., byť na ně výslovně neodkázal, a jeho závěr, že jde o smlouvu o úvěru a o uznání závazku, není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními §497 a §323 odst. 1 obch. zák.).
K otázce, jakou formou může dlužník požádat o poskytnutí peněžních prostředků ve smyslu ustanovení §501 odst. 1 obch. zák., se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, v němž odůvodnil závěr, podle kterého žádost o poskytnutí peněžních prostředků může být, jako projev vůle dlužníka čerpat úvěr, učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme, nebo tím, že svým (i následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši. Existence výslovné žádosti dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků není nezbytným předpokladem, za jehož splnění lze peněžní plnění realizované - podle smlouvy o úvěru - bankou ve prospěch dlužníka považovat za plnění povinnosti poskytnout úvěr. Závěr odvolacího soudu je proto správný.
Ani dovolací námitky nesprávného právního posouzení věci co do předpokladů k uplatnění práva věřitele na plnění proti dovolatelům jako ručitelům podle ručitelské smlouvy, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Jde o závěr založený na výkladu ručitelské smlouvy, který je významný jen pro projednávanou věc. Přitom závěr, že předpokladem k tomu, aby věřitel mohl požadovat plnění po ručiteli, je výzva k úhradě dluhu dlužníkovi, je v souladu s ustanovením §306 odst. 1 obch. zák. Ručení dovolatelů se vztahuje k celému závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru, tedy jak k dlužným splátkám úvěru, tak k příslušenství, které dlužník na výzvu věřitele neuhradil. Skutečnost, že v ručitelské smlouvě se strany dohodly na výzvě k plnění ručitelům, má proto význam jen pro určení doby, kdy věřitel mohl přistoupit k vymáhání dluhu proti ručitelům, nikoliv pro výši pohledávky odvíjející se od prodlení dlužníka. Kvalifikovanou výzvou k plnění závazku je podle ustálené soudní praxe i doručení žaloby.
Jelikož dovolání druhého a třetí žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého a třetí žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu