ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1166.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1166/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Mgr. L. R., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. „v likvidaci“, , zastoupeného Mgr. I. E., advokátem, , proti žalované Č. r. – M. f., o zaplacení částky 185,134.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 771/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 14 Cmo 379/2003-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 13 Cm 771/95 72, uložil žalovanému (F. n. m. Č.r.) zaplatit žalobkyni (U. b., a. s.) částku 185,134.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 4. července 1995 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých „činil majetek“ M. v., státního podniku (dále jen „státní podnik“) určený privatizačním projektem k privatizaci formou vložení do společnosti M. v. a. s. (dále jen „společnost“), k 30. červnu 1993 810,189.000,- Kč. V zakladatelské listině ve formě notářského zápisu ze dne 3. prosince 1993 původně žalovaný F. n. m.Č. r. (dále jen „Fond“) prohlásil, že základní jmění společnosti činí 714,280.000,- Kč a je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státního podniku. Současně Fond jako zakladatel schválil stanovy zakládané společnosti, podle nichž základní jmění společnosti činí 714,280.000,- Kč a ke dni jejího vzniku bylo splaceno vkladem zakladatele. Ve stanovách dále prohlásil, že při založení společnosti byl vytvořen rezervní fond ke krytí ztrát ve výši 10 % základního jmění společnosti, tj. částkou 71,428.000,- Kč.
Podle předávacího protokolu majetku a závazků státního podniku na společnost ze dne 31. ledna 1994 předávající „předal nabyvateli základní jmění“ ve výši 714,280.000,- Kč dle inventarizace ke dni 30. září 1993 zahrnující proúčtované inventarizační rozdíly a aktualizaci ke dni 31. prosince 1993 a současně účetní závěrku a prověření účetní závěrky ke dni 31. prosince 1993. Podle účetní rozvahy zpracované pro část státního podniku určenou k privatizaci vložením do společnosti, vlastní jmění této části státního podniku ke dni 31. prosince 1993 činilo 600,574.000,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. února 2000 společnost postoupila pohledávku za žalovaným Fondem ve výši 185,134.000,- Kč společnosti U. b., a. s.
S odkazem na ustanovení §59 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v rozhodném znění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný (Fond) má povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu v době založení společnosti a hodnotou vkladu v době jejího vzniku ve výši 113,706.000,- Kč (jako rozdíl mezi částkami 714,280.000,- Kč a 600,574.000,- Kč) a dále doplatit částku odpovídající rezervnímu fondu podle stanov společnosti ve výši 71,428.000,- Kč. Zdůraznil, že obchodní zákoník ani zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, aplikaci ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. na společnosti zakládané v procesu privatizace nevylučují. Neodpovídá-li hodnota nepeněžitého vkladu při vzniku společnosti jeho hodnotě při založení společnosti, může společnost požadovat rozdíl v penězích. V daném případě byla hodnota majetku určeného k privatizaci, jak k datu 30. června 1993, tak k datu 31. prosince 1993, určena stejnou metodou - vycházela z účetní hodnoty majetku tak, jak stanovil zákon č. 92/1991 Sb. v ustanoveních §6 odst. 1 písm. d) a §10a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §44. Rozhodl-li žalovaný ve stanovách o vytvoření rezervního fondu, přestože podle ustanovení §67 obch. zák., v rozhodném znění, nemusel být rezervní fond vytvořen, má rovněž povinnost jej naplnit. Proto je povinen zaplatit i částku 71,428.000,- Kč odpovídající výši rezervního fondu podle jeho vlastního rozhodnutí.
K odvolání žalovaného (Fondu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2006, č. j. 14 Cmo 379/2003-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 115,492.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 4. července 1995 do zaplacení a 16% úrokem z prodlení z částky 69,642.000,- Kč od 4. července 1995 do 25. listopadu 1996, zamítl, v přisuzujícím výroku ohledně částky 69,642.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 26. listopadu 1996 do zaplacení jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud rekapituloval změny, k nimž došlo na stranách účastníků. Uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek U. b., a. s., dne 29. května 2003 bylo v řízení pokračováno jako se žalobkyní se správkyní konkursní podstaty úpadkyně a následně po změně osoby správce se správcem konkursní podstaty Mgr. L. R.. Na straně žalovaného do řízení v důsledku sukcese podle zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku, vstoupila Č. r. – M. f..
Za stěžejní otázku ve sporu považoval výši rozdílu mezi hodnotou nepeněžitého vkladu při založení a při vzniku společnosti. K této otázce doplnil dokazování posudkem znalce z oboru ekonomika, doplněním posudku a výslechem znalce a zjistil, že rozdíl mezi hodnotou vkladu stanovenou při založení společnosti a vlastního jmění při vzniku společnosti činí 69,642.000,- Kč. V tomto rozsahu považoval požadavek žalobce na doplacení rozdílu hodnoty vkladu podle ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., v rozhodném znění, za důvodný, kdežto požadavek na zaplacení dalších 44,064.000,- Kč nikoliv.
Požadavek žalobce na zaplacení částky 71,428.000,- Kč do rezervního fondu - na rozdíl od soudu prvního stupně - neshledal důvodným. Uvedl, že podle ustanovení §67 obch. zák., v rozhodném znění, je povinnost vytvářet rezervní fond vázána až na okamžik, kdy společnost začne vytvářet zisk. Fond jako zakladatel při založení společnosti zakotvil do stanov vytvoření rezervního fondu ve výši 10 % základního jmění. Ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. upravuje nárok na doplacení rozdílu hodnoty vkladu, nedopadá však na příplatek nad vklad, jímž byl dobrovolně vytvořen rezervní fond. Jestliže byl ve stanovách rezervní fond uveden, bylo možno tento fond vytvořit pouze z vkládaného privatizovaného majetku. Nedosahoval-li vkládaný majetek v době vzniku společnosti hodnoty, která by pokryla jak základní jmění, tak rezervní fond, lze se domoci jen dorovnání hodnoty základního jmění. Závěr, že by měl zakladatel povinnost doplatit společnosti vklad nad rozsah stanovený privatizačním projektem a rozhodnutím ministerstva o privatizaci, by byl v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2455/98 a 29 Cdo 2563/2000. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. v rozhodném znění se vztahuje i na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti, stanovené pro účely privatizace.
K počátku prodlení se zaplacením žalované částky odvolací soud uvedl, že ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. nestanovilo žádnou lhůtu pro doplacení rozdílu hodnoty nepeněžitého vkladu, proto je třeba při posouzení prodlení dlužníka vycházet podle ustanovení §365 obch. zák. z řádné výzvy ke splnění povinnosti. Za řádnou výzvu pak lze považovat až doručení žaloby Fondu dne 25. listopadu 1996. Následujícího dne se Fond dostal do prodlení.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu dovolání jsou dovolací námitky i polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, na nichž založil právní posouzení věci.
Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se výše rozdílu mezi hodnotou nepeněžitého vkladu při založení a při vzniku společnosti nesprávné, neboť odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil provedené důkazy včetně znaleckého posudku. Vyjadřuje názor, že znalecký posudek obsahuje nesprávné závěry, protože znalec ve srovnávací tabulce použité v posudku nesrovnával hodnotu nepeněžitého vkladu, ale pouze „pseudohodnoty“ tohoto vkladu, když nesprávně hodnotil majetek sice zahrnutý v účetnictví, ale „v nulových zůstatkových hodnotách či na podrozvahových aktivních účtech“. Zdůrazňuje, že podle rozvahy byla hodnota vlastního jmění společnosti k 1. lednu 1994 600,574.000,- Kč, přičemž do aktiv byl zahrnut majetek, který byl oceněn v privatizačním projektu na 116,239.000,- Kč. Posudek znalce „počítá s tím, jako by majetek plně odepsaný a vedený v nulových zůstatkových cenách či vedený v účetní podrozvaze před 1. lednem 1994 nebyl v účetnictví zachycen ani po 1. lednu 1994, což se však neprokázalo“. Dovolatel tvrdí, že bylo prokázáno, že majetek plně odepsaný a vedený v nulových zůstatkových cenách či majetek vedený na podrozvahových účtech byl do účetnictví při vzniku společnosti zahrnut do aktiv. Společnost byla založena tak, že pro výpočet základního jmění v privatizačním projektu se počítalo i s hodnotou takového majetku. Pokud se Fond zavázal tento majetek vložit, pak musí být zachycen v aktivech, neboť se promítl do pasiv a o to se zvýšilo i vlastní jmění. Vyjadřuje přesvědčení, že „majetek nevedený v účetnictví se do účetnictví dostal, přičemž majetek v hodnotě 116,000.000,- Kč byl v účetnictví zachycen a jde tak o rozdíl ve výši 185,000.000,- Kč“.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně povinnost žalované k úhradě částky představující rezervní fond. Pokud se Fond dobrovolně zavázal k vytvoření rezervního fondu ve stanovách společnosti, má povinnost zaplatit i tuto částku a společnost se může na svém zakladateli domáhat splnění povinnosti, k níž se zavázal. Přitom kromě rezervního fondu vytvářeného podle zákona, může společnost vytvářet rezervní fond z vlastního rozhodnutí nad zákonem stanovený rozsah a tak tomu bylo i v tomto případě. Nesouhlasí rovněž se závěrem o počátku prodlení Fondu se splněním povinnosti, když výzvou k plnění byl přípis společnosti ze dne 19. června 1995, jímž žádala o řešení situace. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti skutkových zjištění a co do správnosti právního posouzení věci.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce a který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř.
Dovolatel netvrdí žádný z důvodů nesprávného skutkového zjištění, jímž by mohl být naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., polemizuje pouze se závěrem, že přípis společnosti ze dne 19. června 1995 není výzvou k plnění, a se závěry znaleckého posudku a nabízí vlastní výklad hodnocení těchto důkazů. Samotné hodnocení důkazů však dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Skutková zjištění odvolacího soudu co do výše rozdílu účetní hodnoty nepeněžitého vkladu při založení společnosti a při jejím vzniku ve výši 69,642.000,- Kč oporu v provedeném dokazování mají; odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce zpochybnil závěry znaleckého posudku poté, kdy znalec posudek zpracoval. Právě k výhradám žalobce (obsahově shodným s námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu) byly znalcem vyžádány od společnosti další účetní doklady a na jejich základě zpracováno doplnění posudku a znalec byl k závěrům posudku vyslechnut. K doplnění posudku a výslechu znalce žalobce již nevznesl žádné výhrady. Stejně tak zjištění odvolacího soudu z přípisu společnosti ze dne 19. června 1995 odpovídají obsahu této listiny.
Dovolání z důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak není důvodné.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele co do správnosti posouzení práva žalobce na úhradu částky určené zakladatelem do rezervního fondu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů.
Podle ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném v rozhodné době (tj. k datu založení a vzniku společnosti), nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, může společnost požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného.
Podle ustanovení §67 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném v rozhodné době, rezervní fond vytváří povinně společnost s ručením omezeným a akciová společnost z čistého zisku. Rezervní fond může být vytvořen již při vzniku společnosti příplatky společníků nad hodnotu vkladů.
Otázkou, zda společnost založená podle zákona č. 92/1991 Sb. má právo na úhradu částky určené jejím zakladatelem ve stanovách při založení společnosti, se Nejvyšší soud již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 1. července 1999, sp. zn. 32 Cdo 2455/98. Tam formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého vymezil-li Fond ve stanovách zakládané společnosti rezervní fond, bylo možno tento fond vytvořit pouze z vkládaného privatizovaného majetku, nikoli z dalšího majetku Fondu převedeného na zakládanou společnost nad rámec privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci. Jestliže vkládaný majetek nedosahoval v době vzniku společnosti hodnoty, která by pokryla jak základní jmění společnosti, tak rezervní fond, nelze z takové situace dovodit, že Fond by byl povinen doplatit společnosti vklad nad rozsah stanovený privatizačním projektem a rozhodnutím ministerstva o privatizaci.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo možno rezervní fond vytvořit pouze z vkládaného privatizovaného majetku a pokud vkládaný majetek nedosahoval v době vzniku společnosti hodnoty, která by pokryla jak základní jmění, tak rezervní fond, lze se domáhat jen dorovnání hodnoty základního jmění, je s uvedeným rozhodnutím v souladu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu