ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1181.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1181/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele J. M., zastoupeného advokátem, o neplatnost usnesení shromáždění delegátů S. b. d. T., zastoupeného advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 53/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 14 Cmo 39/2005-150, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 14 Cmo 39/2005-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. září 2004, č. j. 39 Cm 53/2003-130, Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh na určení neplatnosti rozhodnutí představenstva S. b. d. T. (dále jen „družstvo“) ze dne 7. března 2000 a shromáždění delegátů družstva ze dne 13. června 2000 o vyloučení navrhovatele z družstva (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel je členem družstva a nájemcem bytu č. 20 v domě ve vlastnictví družstva. Dopisem ze dne 3. prosince 1999 družstvo upozornilo navrhovatele, že svým chováním - zejména hlasitou reprodukovanou hudbou, slovním vyhrožováním, fyzickým napadáním, urážkami apod. - porušuje družstevní domovní řád a tím i povinnosti člena - nájemce družstva, za což může být z družstva vyloučen s tím, že k této výstraze před vyloučením z družstva bylo přistoupeno po opakovaných stížnostech nájemců domu. Navrhovatel na výstrahu reagoval přípisem, v němž odmítl tvrzení obsažená ve výstraze jako nepravdivá a žádal písemnou omluvu. Družstvo dopisem ze dne 27. ledna 2000 sdělilo navrhovateli, že výstraha před vyloučením byla udělena na základě zjištění vyplývajících z opakovaných písemných i ústních stížností ostatních nájemníků. Žádostí ze dne 14. února 2000 členové družstva žádali o vyřešení setrvání navrhovatele v domě s tím, že jeho chování vykazuje značnou asociálnost a trvalou neschopnost podřídit se normálnímu režimu bydlení. Představenstvo družstva na zasedání dne 7. března 2000 rozhodlo o vyloučení navrhovatele pro porušování povinností člena družstva obtěžováním ostatních uživatelů družstevních bytů v domě hlasitou reprodukovanou hudbou, výhružkami, urážkami i fyzickým napadením. Proti rozhodnutí o vyloučení podal navrhovatel včas odvolání ke shromáždění delegátů. Na shromáždění delegátů konaném dne 13. června 2000 bylo odvolání navrhovatele projednáno a rozhodnutí představenstva o vyloučení potvrzeno. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. května 2001, č. j. 12 Nc 204/99-59, byl navrhovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům při nakládání s prostředky a majetkem přesahujícím částku 500,- Kč v každém jednotlivém případě s tím, že není ani schopen uzavírat dohody o hmotné odpovědnosti. Rozhodnutím téhož soudu ze dne 21. března 2002, sp. zn. 4 Nt 1104/2002, bylo navrhovateli uloženo ambulantní ochranné psychiatrické léčení, když podle znalců je pobyt navrhovatele na svobodě bez léčby nebezpečný.
K důvodu vyloučení navrhovatele z družstva soud prvního stupně uvedl, že podle stanov má družstvo právo vyloučit člena, který závažným způsobem nebo opětovně a přes výstrahu porušuje své členské povinnosti určené stanovami nebo zákonem, a to bez ohledu na jeho zavinění. Navrhovatel má nepochybně zájem na zachování členství v družstvu, přestože není schopen plnit základní povinnosti člena družstva pro duševní chorobu, kterou trpí a není trestně odpovědný za své jednání. Ostatní členové družstva plnící své povinnosti mají zájem na nerušeném bydlení, aniž by museli trpět bez časového omezení porušování domovního klidu, pořádku a sousedských vztahů.
Soud prvního stupně, poměřuje zájem navrhovatele na setrvání v družstvu se zájmem ostatních členů družstva na nerušeném bydlení a zvažuje dopad soudního rozhodnutí do práv navrhovatele na jedné straně a práv ostatních členů družstva na straně druhé, uzavřel, že vyhovění návrhu by vedlo ke stavu, kdy větší počet členů družstva by musel tolerovat neomezené porušování povinností člena družstva navrhovatelem, což je nepřípustné. Rozhodnutí o vyloučení tak shledal v souladu se zákonem i stanovami družstva.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 14 Cmo 39/2005-150, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že podle znaleckého posudku P. Š. a P. V. ze dne 12. dubna 2000 zpracovaného v trestním řízení vedeném proti navrhovateli jako obviněnému z trestného činu útoku na veřejného činitele, jehož se měl dopustit 22. února 2000, nebyla u navrhovatele zjištěna duševní choroba ve vlastním smyslu a nebylo zjištěno, že by navrhovatel závažnou alternací psychických funkcí trpěl v minulosti. Konstatoval, že podle následného znaleckého posudku podaného v řízení o způsobilosti navrhovatele k právním úkonům již jiný znalec shledal, že navrhovatel trpí dvěma dušeními poruchami (trvalou poruchou s bludy a smíšenou poruchou osobnosti), ale ani ty nebyly důvodem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům, pouze pro omezení způsobilosti k nakládání s finančními prostředky nad 500,- Kč.
Uzavřel, že jednání, pro které byl navrhovatel vyloučen z družstva, je podřaditelné pod porušování povinností podle čl. 13 písm. e) stanov a zákon ani stanovy družstva nespojují porušování povinností člena družstva se zaviněným jednáním. Pro posouzení, zda byly naplněny důvody pro vyloučení z družstva, je rozhodující objektivní stav. Vzhledem k tomu není nutné se zabývat duševním stavem navrhovatele v době, kdy se dopouštěl vytýkaného porušování členských povinností. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně správně zvažoval důsledky vytýkaného jednání pro navrhovatele i pro ostatní členy družstva. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí shromáždění delegátů není v rozporu se zákonem ani stanovami a okolnost, zda navrhovatel v současné době vlivem podstoupené léčby se již excesů vůči nájemníkům nedopouští, není relevantní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož pro posouzení, zda se dopustil porušení povinností člena družstva, pro něž byl vyloučen, je rozhodující objektivní stav bez ohledu na zavinění. I kdyby bylo možno chování navrhovatele objektivně považovat za jednání v rozporu s povinnostmi člena družstva, pak „český právní řád jako celek - nejen v oblasti trestněprávní - při posuzování protiprávnosti jednání fyzické osoby vyžaduje i naplnění subjektivní stránky tohoto jednání, a to zavinění“. Vždy je třeba zkoumat odpovědnost osoby za své jednání a jeho následky z hlediska ustanovení hmotného práva. Podle čl. 25 odst. 1 písm. a) stanov družstva může být člen vyloučen pro závažné porušení členských povinností nebo při méně závažném porušení, byla-li mu dána výstraha a člen opětovně poruší členské povinnosti. Mají-li být naplněny podmínky pro platné rozhodnutí o vyloučení, vyžaduje se, aby člen družstva byl schopen pochopit stupeň porušení svých povinností. Je-li jednající osoba ovlivněna duševní poruchou, nelze dovodit, že se dopustila porušení povinností vědomě. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází z nesprávného předpokladu, že pro porušení členských povinností lze vyloučit i člena, který se tohoto porušení dopustil jednáním v duševní poruše.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se navrhovatel výslovně dovolává, je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda pro posouzení naplnění důvodů pro vyloučení člena z družstva podle ustanovení §231 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je rozhodující objektivní stav nebo se vyžaduje i tzv. deliktní způsobilost, tedy způsobilost k protiprávnímu jednání.
Ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. určuje, že člen družstva může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva (věta první a druhá).
Ustanovení §231 odst. 4 věty první obch. zák. stanoví (mimo jiné) právní důsledky postihující člena družstva při porušení členských povinností, tj. jeho právní odpovědnost za takové porušení. Teorie obecně dovodila, že subjektem porušení právní povinnosti je pouze ten, komu právo přiznává způsobilost k protiprávnímu jednání (viz např. Gerloch, A. Teorie práva. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s.198 a násl.). Rozlišuje přitom mezi obecnou odpovědností za protiprávní jednání (odpovědnost za zavinění, subjektivní odpovědnost) a odpovědností objektivní (odpovědností za následek), založenou vznikem protiprávního stavu, za který osoba odpovídá bez ohledu na zavinění.
Obecná právní odpovědnost dopadá na každého, kdo má způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost). Fyzická osoba má deliktní způsobilost jen tehdy, dovolují-li její duševní schopnosti a duševní stav, aby rozpoznala protiprávnost svého jednání a mohla je ovládnout. Nedostatek deliktní způsobilosti vždy vylučuje obecnou odpovědnost. Objektivní odpovědnost není obecná, lze ji vyvozovat pouze tam, kde to stanoví zákon.
Ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. upravuje dva okruhy důvodů, pro které může být člen družstva - fyzická osoba - z družstva vyloučen, a to: a) pro porušení členských povinností (při splnění dalších vymezených podmínek), popř. z jiných důležitých důvodů dle stanov družstva a b) byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný proti družstvu nebo jeho členu.
V případě druhého z možných důvodů vyloučení přitom není pochyb o tom, že jedním ze základních předpokladů vzniku trestní odpovědnosti je možnost fyzické osoby v době spáchání činu rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost a (současně) ovládnout své jednání. Není-li byť jen jeden z těchto předpokladů pro duševní poruchu jednající osoby splněn, není dána ani její trestní odpovědnost (viz ustanovení §12 trestního zákona).
Vylučuje-li (za splnění zákonem určených podmínek) duševní porucha trestní odpovědnost, jinými slovy nemůže-li být fyzická osoba, která konkrétní čin spáchala, z důvodu uvedeného v §12 trestního zákona odsouzena pro úmyslný trestný čin, není důvodu usuzovat (za použití argumentu a maiore ad minus), že by v případě porušení členských povinností (nedosahujícího intenzity porušení právní povinnosti formou trestného činu) byl duševní stav jednající osoby z hlediska možného následku (sankce v podobě vyloučení z družstva) nevýznamný.
V situaci, kdy ani z ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. nelze dovodit, že by odpovědnost člena družstva za porušení členských povinností byla odpovědností za následek, tj. že by ho bylo možno sankcionovat za jednání, kterého se dopustil, aniž měl tzv. deliktní způsobilost (způsobilost k zavinění), nelze dovolání upřít důvodnost.
Odvolací soud se totiž, zastávaje názor o objektivní odpovědnosti navrhovatele, jeho deliktní způsobilostí v období, kdy se měl porušení členských povinností dopustit, nezabýval a jeho právní posouzení věci tak zůstalo neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude znovu rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á , v. r.
předsedkyně senátu