ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1183.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1183/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Š. M., proti žalovaným 1) ú. O. P., 2) L. P., obou zastoupeným advokátkou a 3) O. P., zastoupenému advokátem o zaplacení 550.000,- Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 1/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 5 Cmo 107/2006-150, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Odo 1202/2004-135, zrušil) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003, č. j. 50 Cm 1/2002-82, kterým tento soud zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17. srpna 2001, č. j. Sm 426/2001-7, ve vztahu ke třetímu žalovanému a přiznal mu náhradu nákladů námitkového řízení (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že vyšel ze zjištění, která učinily soudy obou stupňů v průběhu dosavadního řízení. Poté, co zčásti doplnil dokazování doklady o čerpání z účtu žalobce u Československé obchodní banky, a. s. a výslechem účastníků a svědků, vzal za prokázáno, že jednání účastníků ve S. nebylo předem připraveno a nebylo tedy výsledkem úmluvy žalovaných. Nešlo tedy o vylákání žalobce na toto jednání, manželé P. o něm předem nevěděli, nebyli na ně připraveni, jednání proběhlo improvizovaně. Jednání v domě manželů P. nemohlo být nevzrušené, a to již vzhledem k tomu, že při něm šlo o nezanedbatelné částky. Odvolací soud nevzal za prokázáno, že by byl na žalobce podniknut přímý fyzický útok. Prokázáno nebylo ani přímé nebo nepřímé vyhrožování ze strany svědka O. P. Zpochybňování dluhu, a to ani za situace, kdy mohl třetí žalovaný skutečně pronášet výroky o obtížích s dokazováním, žádnou výhružkou není. Překážkou hladkosti jednání nebyl ani pes (plemene velkého vzrůstu), o němž odvolací soud vyslovil přesvědčení, že byl po celou dobu jednání v domě P. bezpečně uzavřen v kotci. Považuje rovněž za prokázáno, že bylo dohodnuto, že bude vydána směnka nová, nahrazující směnku původní a nikoli stojící vedle ní. Tomu především odpovídá směnečná suma následné směnky, která zahrnuje celý nedoplatek původní směnky zvýšený o 30.000,- Kč, což rámcově odpovídá úrokům do nové splatnosti směnky z dlužné částky.
Odvolací soud dále uvedl, že oba svědci (manželé Polívkovi) zcela logicky vypověděli, že kdyby mělo být určení směnky jiné, než je potvrzeno v prohlášení na rubu „směnečné doložky“, nebyli by bývali směnku podepsali. Odvolací soud považuje za neuvěřitelné, že by souhlasili s prakticky zdvojnásobením dluhu. Konečně samo zmíněné prohlášení přesně odpovídá situaci, kdy je dohodnuta náhrada směnky dosavadní, ta není k dispozici, a dlužníci podepsaní na nové směnce chtěli mít jistotu, že se budou moci ubránit směnce původní, kdyby byla oproti dohodě proti nim uplatněna. Plně v souladu s tím spatřuje odvolací soud i předání listiny s prohlášením třetímu žalovanému, aby ten si mohl nechat vyhotovit ověřený opis listiny. I kdyby bylo prokázáno, že žalobce ponechal prohlášení v rukách prvního žalovaného, jak uvedl, pak smysl nemohl by být opět jiný, než je pořízení opisu a bylo by stejně pro rozhodnutí ve věci nerozhodné, zda mu je pak vrátil první žalovaný přímo nebo prostřednictvím třetího žalovaného.
Odvolací soud naopak nevzal za prokázáno, že by k sepsání prohlášení byl žalobce jakkoli nucen. Opis listiny v rukou třetího žalovaného pak vysvětluje i to, proč se dlužníci ze směnky nedomáhali vydání původní směnky ani dodatečně. Konečně má odvolací soud za skutečně nepředstavitelné, že žalobci bude v podstatě vnucena nová směnka a on ji přesto uplatní v soudním řízení. Žaloba z druhé směnky odpovídá také ujednání o náhradě směnky směnkou. Žalobce na toto řešení přistoupil jednak proto, že nová směnka zahrnovala vyšší částku, než byl nedoplatek původní, a také proto, že na místě samém usoudil, že manželé Polívkovi jsou dostatečně majetní. Z toho plyne i přesvědčení odvolacího soudu, že žalobce neměl vůbec v úmyslu směnku použít. Důvodem návratu k původní směnce nepochybně byla až skutečnost, že následně zjistil, že dobytnost manželů P. není taková, jak se domníval, ba dokonce, že ti mezitím zcizili i své nemovitosti ve S.
Rovněž tak nevzal soud za prokázáno, že následně dohodou žalobce s O. P. došlo ke změně dohody tak, že směnky budou stát vedle sebe. I kdyby k takové dohodě došlo, nemohla by se ovšem týkat druhé a třetího žalovaných. Pokud ti by k dohodě o změně nepřistoupili, stejně by mohla vůči nim platit jen dohoda původní.
Odvolací soud tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl jakýmkoli nátlakem, tím méně nátlakem nepřípustným, přinucen kterýmkoliv ze žalovaných k tomu, aby vyznačil na rubu listiny označené jako „směnečná doložka“ prohlášení o záměně směnek, podepsal je a vydal je třetímu nebo prvnímu žalovanému. Žalobce a všichni žalovaní se tak svobodně dohodli. Dohoda tedy netrpí nedostatkem svobodnosti a není proto ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále téže jen „obč. zák.“) neplatná. Jiná dohoda prokázána nebyla. Nedává skutečně smysl, aby účastníci jednání se dohodli o tom, že bude vydána nová směnka vedle směnky původní, směnku podepsali a přinutili žalobce k jinému prohlášení o smyslu směnky, když bylo daleko jednodušší prostě žádnou novou směnku, navíc na vyšší částku, než byl nedoplatek směnky původní, nepodepsat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů dovolatel napadá nesprávné hodnocení věcných důkazů a dále brojí proti neprovedení důkazů jím navrhovaných.
Dovolatel především obsáhle popisuje jednání Otto Polívky, který ho, podle jeho tvrzení, nutil k sepsání směnečné dohody. Dále pak zpochybňuje hodnocení svědeckých výpovědí odvolacím soudem. Závěrem uvádí, že v dané kauze jsou obě směnky platné a řádně podepsané. Poukazuje na ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen „směnečný zákon“), dle kterého závazek směnečného rukojmího (zde O. P.) je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy. Rovněž poukazuje na §559 odst. 2 obč. zák. dle kterého, podle jeho názoru, je dlužník ze směnky povinen plnit majiteli směnky, aniž by mohl zkoumat právní důvod jeho nároku. Dovolatel vyslovuje názor, že tzv. doložka, které „se Páral zákeřným a lstivým způsobem zmocnil, ověřil a poté prostřednictvím P. vrátil, nemá oproti směnce vyšší právní význam“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k novému projednání a rozhodnutí.
Třetí žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že napadené rozhodnutí je správné a navrhuje dovolání zamítnout s tím, že má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu byl závěr dovolacího soudu, že se odvolací soud nezabýval námitkou dovolatele o neplatnosti tzv. směnečné doložky z důvodu nesvobody vůle. V následném rozhodnutí se odvolací soud s touto námitkou poté, co opakoval některé dříve provedené důkazy a doplnil dokazování výslechem svědků, podrobně zabýval. K tomu zhodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by při sepisování a podpisu tzv. směnečné doložky jednal pod nátlakem.
Dovolatel brojí především proti tomu, že odvolací soud nevyslechl jím navržené svědky, s jejichž pomocí hodlal prokázat, že třetí žalovaný zprostředkoval pro prvního žalovaného poskytnutí úvěru.
Takové zjištění by však, i kdyby je soudy učinily, nemělo vliv na závěr odvolacího soudu podle něhož nemá třetí žalovaný povinnost ze směnky plnit.
Dále pak dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů a tvrdí, že na základě vadného hodnocení důkazů nemá skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že dovolatel nejednal pod nátlakem, oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá v důsledku vadného hodnocení důkazů oporu v provedeném dokazování tehdy, je-li v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Takový rozpor dovolací soud v projednávané věci neshledal. Odvolací soud zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a logicky vysvětlil, které důkazy a z jakého důvodu považuje za věrohodné a které nikoli. Jeho závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že byl pod nátlakem přinucen k vyznačení prohlášení o záměně směnek na rubu listiny označené jako směnečná doložka, nelze proto ničeho vytýkat.
Na tento závěr nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na ustanovení §32 odst. 2 směnečného zákona a ustanovení §559 odst. 2 obč. zák., která se ve vztahu ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu v projednávané věci uplatnit nemohla
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a třetímu žalovanému dle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu