ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1234.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1234/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a/ M. P., bytem v , zastoupeného Mgr. L. P., advokátem, se sídlem v , a b/ JUDr. M. K., advokátky, se sídlem v , proti žalovanému Ing. R. V., bytem v , jako správci konkursní podstaty úpadce O. P., narozeného, zastoupenému JUDr. A. J., advokátem, se sídlem v , o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 43/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 15 Cmo 7/2006-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.934,-- Kč, k rukám jeho zástupce.
III. Žalovaný a žalobkyně b/ nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 28 Cm 43/2004-266, Krajský soud v Plzni, na základě vylučovací žaloby a/ M. P. a b/ JUDr. M. K. podané proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadce O. P. vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce nemovitost - objekt bydlení čp., postavený na pozemkové parcele č. par. (pozemek jiného vlastníka) - zapsanou na listu vlastnictví č. pro katastrální území T., obec K. V., u Katastrálního úřadu v K. V.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nemovitost byla sice sepsána do konkursní podstaty oprávněně (postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“), že však okamžikem, kdy se nynější zástavní věřitel (MUDr. R. B.) vzdal zástavního práva, odpadl důvod soupisu. Přitom neměl za důvodnou námitku žalovaného, že právní úkon, jímž se zástavní věřitel vzdal zástavního práva, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže otázku vzdání se zástavního práva posoudil jen na základě nesporných tvrzení účastníků ve smyslu §120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť účastníci nemohou učinit nespornou existenci právního úkonu. Proto doplnil dokazování prohlášením zástavního věřitele z 19. srpna 2004 a listinou z téhož data označenou jako „Ohlášení zániku zástavního práva“.
Na takto doplněném skutkovém základě pak uzavřel, že jedinou novou skutečností, jež v řízení vyšla najevo po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004) bylo právě to, že nynější zástavní věřitel se vzdal zástavního práva váznoucího na nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců. Tento právní úkon pokládá odvolací soud za platný, poukazuje k námitce odvolatele na to, že jednostranný právní úkon ve smyslu §170 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nevyžaduje ke své platnosti, aby byl učiněn ve vztahu ke konkrétní osobě. Dovodil dále, že právo zástavního věřitele vzdát se zástavního práva není omezeno ani úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání (výslovně zmiňuje ustanovení §14 odst. 1 písm. a/, §18 odst. 3, §27 odst. 5 a §28 odst. 4 ZKV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel soudům vytýká, že neprovedly důkaz smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi H. B. (jako postupitelkou) a MUDr. R. B. (jako postupníkem), odvolací soud pak kritizuje za procesní postup, jakým přistoupil k provedení důkazů, především pak to, že nepřipustil výslech navrženého svědka MUDr. R. B. Namítá též, že při spojení této věci s věcí vedenou pod sp. zn. 55 Cm 34/2004 soud nepoučil účastníky řízení ve spojované věci podle §118b o. s. ř. a listinné důkazy patřící k této žalobě provedl až odvolací soud.
V rovině právního posouzení věci dovolatel uvádí, že posuzované vzdání se zástavního práva žalobcům nemůže založit právo na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty. Toto jejich právo je totiž nutné posuzovat k okamžiku, kdy byla nemovitost pojata do konkursní podstaty.
Žalobci ve vyjádřeních shodně navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíce napadené rozhodnutí za správné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Otázkou, předkládanou mu k řešení dovolatelem v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v této věci a na který v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní věřitel se i po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka a po soupisu zástavy do konkursní podstaty může platně vzdát zástavního práva. S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu.
Také s argumentem, podle kterého je nutné posuzovat právo na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, k okamžiku, kdy byla nemovitost pojata do konkursní podstaty, se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vypořádal (jako nesprávný jej odmítl). Učinil tak v rozsudku uveřejněném pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází, a ve kterém vysvětlil, že žaloba o vyloučení majetku z konkursní podstaty ve smyslu §19 odst. 2 ZKV může být úspěšná i v případě, že právní důvod soupisu později odpadl (ke dni rozhodnutí soudu o této žalobě již neexistoval).
Předkládané procesní otázky pak nejsou těmi, s nimiž by se pojila existence právní otázky zásadního významu, což dovolatel v dovolání ani netvrdí.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty u žalobce a/ v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Podle §8 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle doby vyjádření) činí 75,- Kč. Celkem tak jde o částku 1.625,- Kč. Spolu náhrada za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 309,- Kč) tak činí částka přiznaná žalobci a/ k tíži žalovaného 1.934,- Kč.
Žalobkyni b/ podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. října 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu