ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1237.2006.3
sp. zn. 29 Odo 1237/2006-95
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o 357.285,20 Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 40/2003, o návrhu žalovaného na „doplnění“ usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Odo 1237/2006 - 89, takto:
Návrh na „doplnění“ usnesení se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Odo 1237/2006 - 89, zamítl Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2005, č. j. 12 Cmo 255/2004 – 65.
Návrhem došlým Nejvyššímu soudu 26. června 2007 se žalovaný domáhá toho, aby Nejvyšší soud své usnesení doplnil o výrok o nákladech (dovolacího) řízení.
Podle ustanovení §166 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež se v souladu s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní i pro usnesení, platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).
Podle ustanovení §151 odst. 1, věty první, o. s. ř., které se prostřednictvím ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o. s. ř. uplatní i pro řízení dovolací, o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Připouští-li citované ustanovení výjimku ze zásady, že o nákladech řízení nelze rozhodnout dříve, než v rozhodnutí, jímž se řízení končí, pak tím míří jen na případy, kdy má soud důvod rozhodnout o tzv. separaci nákladů (srov. ustanovení §147 a §148 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se pak rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci samé (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 379). Stejně jako nevydává rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v případě, že zruší rozhodnutí odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrací k dalšímu řízení (srov. §243d odst. 1, větu třetí, o. s. ř.), Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno).
V dané věci žalovaný přehlédl, že žalobkyně dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu, kterým nevyhověl jejímu návrhu, aby na její místo vstoupila společnost S. F. s. r. o.. Takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž se řízení končí, není, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu vědomě – v souladu s ustanovením §151 odst. 1 o. s. ř. – neobsahovalo výrok o nákladech dovolacího řízení.
Návrh není důvodný a proto jej Nejvyšší soud zamítl.
V Brně 26. února 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu