ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1311.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1311/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) O. V., 2) H. V. a 3) S. O., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 5,407.316,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7/30 Cm 1385/95, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2006, č. j. 7 Cmo 86/2006-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem ve vztahu k třetímu žalovanému zrušil rozsudek ze dne 24. září 2003, č. j. 7/30 Cm 1385/95-223, ve výroku, jímž Krajský soud v Brně uložil třetímu žalovanému společně a nerozdílně s prvním a druhou žalovanými zaplatit žalobkyni částku 5,407.316,15 Kč s úroky z prodlení, a to ohledně části úroků z prodlení a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Uvedl, že prohlášení o ručitelském závazku třetího žalovaného ze dne 28. července 1993 (dále jen „ručitelské prohlášení“), kterým bylo zajištěno splnění závazku prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. března 1993 mezi Investiční bankou, akciovou společností a prvním žalovaným (dále jen „smlouva o úvěru“), je platným právním úkonem podle ustanovení §303 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jímž se třetí žalovaný zavázal uspokojit věřitele, nesplní-li dlužník své závazky vzniklé na základě smlouvy o úvěru.
Námitku neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když zajištěný závazek není specifikován číslem smlouvy o úvěru, datem jejího uzavření a je nesprávně uvedena výše poskytnutého úvěru, nepovažoval za důvodnou s tím, že závazek dlužníka je dostatečně identifikován. Ručitelské prohlášení obsahuje označení věřitele, dlužníka a právní důvod zajištěného závazku označením smluvního typu a uvedením účelu, na který byl úvěr poskytnut. I přesto, že v ručitelském prohlášení není uvedeno číslo a datum uzavření smlouvy o úvěru a je v něm uvedena nesprávná výše poskytnutého úvěru, lze zajištěný závazek bez zásadních pochybností identifikovat, aniž by hrozilo nebezpečí záměny s jiným závazkem mezi týmž věřitelem a dlužníkem. Existence takového jiného závazku nebyla žádným z účastníků v řízení tvrzena.
Nepřisvědčil ani námitce, že třetí žalovaný podepsal dvě prohlášení o ručitelském závazku a tato skutečnost tak způsobuje nesrozumitelnost obou těchto úkonů. Uzavřel, že podpis dalšího ručitelského prohlášení k témuž závazku nemůže mít vliv na platnost dříve platně vzniklého závazku ručitele a naopak.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a proti výrokům o náhradě nákladů řízení podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) [správně písm. b)] o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v otázce „nezbytných minimálních náležitostí ručitelských prohlášení“. Současně namítá, že posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením §303 obch. zák. a §37 obč. zák. Zdůrazňuje (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 72/2000), že u ručitelských prohlášení vydávaných po či při uzavření smlouvy o úvěru, považují soudy vyšších stupňů za údaje vylučující pochybnost o závazku ručitele číslo a datum uzavření smlouvy. Ručitelské prohlášení ze dne 28. července 1993 tyto údaje neobsahuje, přesto podle závěru odvolacího soudu není pochyb o závazku ručitele. Má za to, že v ručitelském prohlášení nebyl ani dostatečně identifikován závazek dlužníka, když v něm uvedená částka „nemá oporu“ ve smlouvě o úvěru. Odvolací soud požadavek „určitosti závazku“ redukoval na uvedení účelu úvěru. Nesouhlasí rovněž se závěrem o srozumitelnosti obou ručitelských prohlášení s tím, že v ručitelském prohlášení z 16. února 1993 je uveden stejný účel úvěru, jeho sepis předchází uzavření smlouvy o úvěru, přesto v něm není vyjádřeno, že jde o zajištění budoucího úvěru.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání třetího žalovaného za nepřípustné.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.]
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Právní otázka, zda ručitelské prohlášení je určité a platné, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu ručitelského prohlášení. Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§37 odst. 1 obč. zák. a §303 obch. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03]. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelem zpochybněného závěru odvolacího soudu o srozumitelnosti ručitelského prohlášení, existují-li dvě ručitelská prohlášení, a to ze 16. února 2003 a z 28. července 2003. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, v němž se zabýval srozumitelností právního úkonu, dovodil, že nesrozumitelnost je dána tehdy, jestliže ani výkladem právního úkonu nelze objektivně zjistit, co jím mělo být po slovní (jazykové) či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož není jiným subjektům umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Z uvedeného vyplývá, že existence dvou ručitelských prohlášení sama o sobě nemůže být důvodem jejich nesrozumitelnosti.
Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 72/2000, není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí se dovolací soud náležitostmi ručitelského prohlášení nezabýval.
Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.439,- Kč), a celkem činí 9.014,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. dubna 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu