ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1319.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1319/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně E. E., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. D., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. S., za účasti C. E. F. M., a. s., zastoupené advokátem, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v H. K. - pobočky v P., pod sp. zn. 55 Cm 68/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 30. března 2005, č. j. 4 Cmo 180/2004-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 55 Cm 68/2003-91, Krajský soud v H. K. - pobočka v P., rozhodl na základě žaloby E. E. směřující proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně M. S. (za účasti C. E. F. M., a. s., jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného) o vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalobkyně (jako prodávající) uzavřela s pozdější úpadkyní a jejím manželem (jako kupujícími) dne 10. května 1996 kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí (dále též jen „kupní smlouva“).
2/ P. m. b., a. s. (jako zástavní věřitelka) uzavřela s pozdější úpadkyní a jejím manželem (jako osobními dlužníky a zástavci) dne 5. srpna 1996 smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“), k zajištění své pohledávky vůči zástavcům, vzniklé ze smlouvy o střednědobém úvěru ze dne 22. května 1996.
3/ Usnesením ze dne 19. června 2001, č. j. 48 K 1106/99-147, prohlásil Krajský soud v H. K. konkurs na majetek M. S.
4/ H. m. P. coby právní nástupce P. m. b., a. s. uzavřelo (jako postupitel) s vedlejší účastnicí (jako postupnicí) smlouvu o postoupení pohledávky z výše označené smlouvy o úvěru.
5/ Rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 7. prosince 2000, č. j. 10 C 259/99-60 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v H. K. ze dne 15. ledna 2002, č. j. 26 Co 131/2001-155), bylo určeno, že kupní smlouva je absolutně neplatná.
6/ Správce konkursní podstaty úpadkyně zaslal žalobkyni (podáním datovaným 23. září 2003) výzvu ve smyslu §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
7/ Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně.
Na tomto skutkovém základě soud uzavřel, že žalobkyně nikdy nepřestala být vlastnicí nemovitostí a že zástavní právo k nemovitostem nemohlo platně vzniknout ani v režimu ustanovení §151d zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy, neboť nebyla splněna podmínka jejich odevzdání zástavní věřitelce (manželé S. nemovitosti užívali i po uzavření zástavní smlouvy).
K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 30. března 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně - dovodil, že soud prvního stupně pochybil při výkladu ustanovení §151d obč. zák. (v rozhodném znění), uzavřel-li, že nedošlo k odevzdání nemovitostí zástavní věřitelce.
Potud uzavřel, že souhlasí s odvolateli, jejichž názor po roce 1999 podporuje i jednotná judikatura Nejvyššího soudu, že podle §151d odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) může vzniknout i zástavní právo k nemovitostem, neboť odevzdáním nemovité věci zástavnímu věřiteli se ve smyslu označeného ustanovení rozumí vklad jeho zástavního práva do katastru nemovitostí.
Manželé S. tak v době uzavření zástavní smlouvy sice nebyli vlastníky nemovitostí (pro absolutní neplatnost kupní smlouvy, na základě které je měli nabýt), jednali však jako by se jimi stali (vklad do katastru nemovitostí). Zástavní věřitelka při uzavírání zástavní smlouvy rovněž vycházela z toho, že vlastnické právo k nemovitostem svědčí pozdější úpadkyni a jejímu manželu (o čemž svědčí zejména vklad /vlastnického práva manželů S./ do katastru nemovitostí a to, že do katastru nemovitostí bylo posléze vloženo i zástavní právo). Jelikož do konkursní podstaty nebyla vyplacena náhrada za nemovitosti, správce konkursní podstaty je právem sepsal do konkursní podstaty (postupem podle §27 odst. 5 ZKV).
Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky vzniku zástavního práva k nemovitostem ve smyslu §151d obč. zák. K poukazu odvolacího soudu na ustálenou judikaturu dovolatelka uvádí, že v době vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (v roce 1996) tato judikatura ustálena nebyla, respektive že v té době musela být zástava ve smyslu §151d obč. zák. zástavnímu věřiteli odevzdána.
Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, které předcházely zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty (jež v dovolání rekapituluje).
Dovolatelka uzavírá, že nemovitosti neměly být zahrnuty do konkursní podstaty, jelikož zástavní právo k nim nevzniklo, když v době jeho vkladu od katastru nemovitostí bylo ke vzniku zástavního práva nutné i odevzdání zastavené věci.
Dovodí-li dovolací soud, že zástavní právo k nemovitostem vzniklo, pak je dle dovolatelky neplatná dohoda o vypořádání společného jmění úpadkyně a jejího manžela (kterou schválil Krajský soud v H. K. usnesením ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 48 K 1106/99-230 a podle které se součástí konkursní podstaty stala /jako výlučná práva a závazky úpadkyně/ veškerá práva a závazky vzešlé z kupní smlouvy z 10. května 1996, včetně dohody o uznání dluhu, zástavní smlouvy a dohody o převzetí a uznání dluhu), a to pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka by totiž na tomto základě měla jednak povinnost vrátit část uhrazené kupní ceny do konkursní podstaty a současně strpět zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty (z titulu zástavního práva zřízeného k nemovitostem úpadkyní a jejím manželem ve prospěch vedlejší účastnice) a jejich následný prodej, ačkoliv k zastavení nemovitostí nedala souhlas a ačkoliv nemá možnost provést vůči úpadkyni vzájemný zápočet svých pohledávek. Je-li z uvedených příčin neplatná dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, pak nelze nemovitosti zahrnout do konkursní podstaty, jelikož z kupní a zástavní smlouvy jsou oprávněni a zavázáni jak úpadkyně, tak její manžel.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
S přihlédnutím k rozsahu, ve kterém dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu, se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud je však odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce výkladu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) co do možnosti jeho aplikace na vznik zástavního práva, dá-li někdo do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálená a jednotná.
Nejvyšší soud sice vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po uvedeném datu a týkající se uvedeného problému, jsou však založena na závěru opačném (totiž, že podle označeného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch).
Jde o tato rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48), rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131), rozsudek ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1), rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, (uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168), rozsudek ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 796/2002, usnesení ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 918/2003, rozsudek ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1782/2003, rozsudek ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2207/2003 usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 321/2004, rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 169), rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179), usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004, rozsudek ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 1403/2005, usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1561/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 611/2006.
K dovolatelčině výhradě, že judikatura nebyla ustálena v roce 1996, Nejvyšší soud dodává, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a závěr, že dovolatelka má být chráněna, protože patřila k těm, kdož si zákon v roce 1996 vykládali chybně, neobstojí.
Judikatorně ustálena je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i ve vztahu k otázkám vypořádání společného jmění manželů (jichž se týká dovolatelčina námitka, že vzniklo-li platně zástavní právo k nemovitostem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná konkursním soudem schválená dohoda o vypořádání společného jmění manželů Severinových a v takovém případě nelze nemovitosti před vypořádáním sepsat do konkursní podstaty úpadkyně).
Dohoda o vypořádání společného jmění manželů totiž nemůže být neplatná z dovolatelkou popsaných důvodů. V rozsudku ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, Nejvyšší soud vysvětlil, že vypořádání společných závazků (dluhů) manželů nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů a jiných), které nejsou účastníky řízení o vypořádání společného jmění manželů, což umocňuje zásada formulovaná v §150 odst. 2 obč. zák. (podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů /o vypořádání společného jmění manželů/ dotčena). V rozsudku z 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, k tomu Nejvyšší soud dodal, že tyto závěry platí i pro dohodu o vypořádání společného jmění manželů schválenou konkursním soudem. Dovolatelce tedy nic nebránilo v tom, aby nároky, které případně měla vůči oběma manželům a které neuspokojila úpadkyně, nadále vymáhala po manželu úpadkyně.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu