ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1332.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1332/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele F. Š., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, za účasti I., n. d. P., zastoupeného JUDr. J.N., advokátem, o zaplacení částky 103.994,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 170/2003, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2006, č. j. 14 Cmo 407/2005-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit družstvu I., n. d. P., na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.325,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. února 2005, č. j. 3 Cm 170/2003-67, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. května 2005, č. j. 3 Cm 170/2003-76, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 103.994,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na nesporná tvrzení účastníků a provedené dokazování, soud prvního stupně uvedl, že členství navrhovatele v družstvu I., n.d. P. (dále jen „družstvo“), zaniklo k 31. prosinci 1999 vystoupením navrhovatele z družstva v souladu s článkem 14 odst. 3 stanov družstva. Členská schůze družstva dne 18. prosince 2000 (dále jen „členská schůze“) projednala a schválila účetní závěrku družstva za rok 1999 a zároveň rozhodla o tom, že ztráta bude zúčtována jako neuhrazená ztráta z minulých let, tedy připočtena ke ztrátám z minulých let. Roční účetní závěrkou za rok 1999 a výpovědí svědka Ing. J. R. vzal za prokázané, že v účetní závěrce za rok 1999 nedělitelný fond převyšoval vlastní jmění družstva. Toto vlastní jmění pak bylo představováno zápornou hodnotou a vypořádací podíly osob, které ukončily členství v roce 1999, jsou nulové.
Uplatněný nárok posoudil podle ustanovení §233 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 2000, když stanovy družstva odchylnou úpravu výpočtu a splatnosti vypořádacího podílu neupravují. O způsobu úhrady ztráty rozhodla členská schůze. Zákon ani stanovy neukládají družstvu povinnost rozhodnout o úhradě ztráty tak, že bude uhrazena z nedělitelného fondu a družstvo také rozhodlo o jiném způsobu úhrady ztráty. V důsledku toho čisté obchodní jmění družstva po odečtení nedělitelného fondu vyšlo v záporné hodnotě a vypořádací podíl navrhovatele tak nebylo možno vypočíst ani mu jej vyplatit. Platnost usnesení členské schůze, jímž byla schválena účetní závěrka za rok 1999, nebyla předmětem řízení a s ohledem na ustanovení §242 a §131 odst. 8 obch. zák. ji nelze přezkoumávat ani jako otázku předběžnou.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2006, č. j. 14 Cmo 407/2005-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Zdůraznil, že neobsahují-li stanovy družstva odchylnou úpravu určení vypořádacího podílu, platí ustanovení §233 obch. zák. v rozhodném znění. Pro určení výše vypořádacího podílu je rozhodný stav čistého obchodního jmění (dnes stav vlastního kapitálu) podle účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo. Stanovy v článku 7, jehož se navrhovatel dovolával, upravují možnost užití nedělitelného fondu ke krytí případných hospodářských rizik. Družstvo zvolilo jiný způsob, a to připočtení ke ztrátám z minulých let. Navrhovatel samotný vznik ztráty v hospodaření družstva nezpochybnil. Zúčtování ztráty bylo provedeno způsobem, který současně s účetní závěrkou za rok 1999 výslovně schválila členská schůze jako nejvyšší orgán družstva. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že je-li družstvo podle účetní závěrky ve ztrátě, je vypořádací podíl podle ustanovení §233 odst. 3 obch. zák. nulový; to je důsledek účasti členů na podnikatelském riziku družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Argumentace dovolatele spočívá v tvrzení, že nečerpání zdrojů z nedělitelného fondu na úhradu ztráty zastírá povinnost vypořádat se se zákonnými nároky na vypořádací podíl, a postup družstva je v rozporu nejen se zákonem a principy ochrany práv minorit v obchodních společnostech a družstvech, ale taktéž s dobrými mravy. Účetní připočtení ztráty ke ztrátám z minulých let není způsob vypořádání tak, jak jej míní zákon, a tedy ve skutečnosti členská schůze o úhradě ztráty nerozhodla. Pokud družstvo mělo zdroje k úhradě ztráty za účetní období, bylo povinno je k tomuto použít (resp. rozhodnout o faktické úhradě ztráty), když použití prostředků k tomuto účelu z nedělitelného fondu bylo možno realizovat, jak se stalo i v roce 1988. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je-li družstvo ve ztrátě, je vypořádací podíl nulový, což je právě výsledkem účasti členů na podnikatelském riziku družstva. Právní závěr učiněný bez zřetele ke specifiku a okolnostem případu, vydává člena družstva, který ukončil své členství, „v šanc“ účelovým účetním operacím družstva. Snáší argumenty na podporu závěru, že účetní závěrka za rok 1999 byla sestavena účelově nesprávně a soudy nižších stupňů vycházely z nesprávného skutkového stavu, když nebyla naplněna povinnost úhrady ztráty a členská schůze dne 18. prosince 2000 nerozhodla o úhradě, ale protiprávně schválila závěrku poškozující navrhovatele. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda družstvo má povinnost řešit úhradu ztráty za rozhodné účetní období ve smyslu ustanovení §252 odst. 2 a §239 odst. 4 písm. d) obch. zák., má-li zdroje na tuto úhradu, konkrétně z nedělitelného fondu.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že řízení před odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyhověl návrhu dovolatele na ustanovení znalce z oboru účetnictví, aby mu pojmy, okolnosti a účelovost dotčených účetních operací vysvětlil, když problematice sám neporozuměl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady, že ve věci nebyl ustanoven znalec z oboru účetnictví a dokazování nebylo doplněno výslechem znalce či jeho posudkem, a dále výhrady, jimiž byla zpochybněna správnost účetní závěrky za rok 1999.
Otázku, zda družstvo má povinnost řešit úhradu ztráty za rozhodné účetní období, má-li zdroje na tuto úhradu v nedělitelném fondu, Nejvyšší soud nepovažuje za otázku zásadního právního významu, neboť rozhodování o způsobu úhrady ztráty náleží podle ustanovení §239 odst. 4 písm. d) obch. zák do působnosti členské schůze družstva, a jde tak o přezkoumání (ne)správnosti rozhodnutí tohoto orgánu družstva. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že platnost rozhodnutí valné hromady nelze zkoumat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení §131 obch. zák. anebo v rejstříkovém řízení. Tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech družstva, jehož nejvyšším orgánem je členská schůze, a podmínky, za nichž může být soudem vyslovena neplatnost rozhodnutí členské schůze, jsou stanoveny ustanovením §242 obch. zák. v rozhodném znění. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o zaplacení vypořádacího podílu nemůže být rozhodnutí členské schůze o způsobu úhrady ztráty přezkoumáno.
Jelikož dovolání navrhovatele není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a navrhovateli vznikla povinnost hradit družstvu jeho náklady řízení. Náklady družstva sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 5.025,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu