ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1537.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1537/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. z. a r. b., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. C., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 27/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č.j. 5 Cmo 414/2005-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.014,25 Kč, do tří dnů od právní moci toho usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č.j. 5 Cmo 414/2005-119, potvrdil rozsudek ze dne 11. května 2005, č.j. 39 Cm 27/2004-78, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. prosince 2003, č.j. 39 Sm 213/2003-11, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s 6% úrokem od 12. července 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.333,30 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení čl. I §1, §2, §10, §75 a §76 zákona č. 191/1950 Sb., se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, spatřuje jeho zásadní právní význam v tom, že:
1. nebylo provedeno relevantní dokazování ve vztahu k vyplňovacímu prohlášení, resp. podmínkám poskytnutí bankovního úvěru;
2. uvedeným doplněním dokazování by bylo možno dospět k závěru, podle něhož žalovaný podepsal blankosměnku, aniž znal podmínky jejího vyplnění.
Směnka - pokračuje dovolatel - byla vystavena původně jako tzv. blankosměnka bez uvedení údaje o splatnosti, a to v rámci smlouvy o úvěru ve výši 4,250.000,- Kč poskytnutého žalobkyní společnosti N., s r. o. (dále jen „společnost“), přičemž šlo o směnku „zajišťující“. Soudy nižších stupňů se tak měly zabývat námitkou, podle níž s ním vyplnění blankosměnky nebylo řádně projednáno a „vyplňovací prohlášení“ mělo být součástí smlouvy o úvěru a podepsáno úvěrovým dlužníkem (společností). V situaci, kdy žalovaný nebyl jednatelem společnosti a „neznal přesně podmínky poskytnutého úvěru“, neměl „povědomost, co je spojeno s následkem nezaplacení úvěru, resp. s následkem naplnění podmínek vyplňovacího prohlášení“; jeho podpis na blankosměnce pak „nemohl být brán“ jako úkon, který by byl učiněn srozumitelně.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatelem uplatněné dovolací důvody - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou, s výjimkou níže uvedenou, podřaditelné ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem pak dovolatel usuzuje s poukazem na to, co mohlo být zjištěno, provedly-li by soudy nižších stupňů jím navrhované dokazování, tj. dovolávaje se jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Jelikož právní závěry soudů nižších stupňů přijaté při řešení důvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu plně odpovídají závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97 (o tom, že směnka plní funkci zajištění závazku jiného subjektu, který byl v dohodě o jejím vyplnění uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným přesně identifikován), neshledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 částkou 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení 9.014,25 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu