ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1551.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1551/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně P. F., a. s., zastoupené JUDr. F. F., advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému JUDr. M. Z., advokátem, o zaplacení částky 6,298.614,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 60/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j. 5 Cmo 181/2006-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 97.383,65 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 7 Cm 60/2004-55, mimo jiné, uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni F. – H., a. s., částku 6,288.066,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 28. srpna 2002 do zaplacení.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněné pohledávky vyšel z toho, že:
1) dne 3. května 1996 emitovala společnost D., a. s. (dále jen „společnost“) dvě vlastní směnky na směnečné sumy 21,500.000,- Kč a 32,250.000,- Kč, splatné 3. listopadu 1996, jejichž prvním majitelem byla P. m. b., a. s. (dále jen „banka“);
2) výše uvedené směnky byly po splatnosti rubopisem převedeny na žalovaného a následně na původní žalobkyni, která směnku na 32,250.000,- Kč dále převedla na S., a. s.;
3) k převodu směnky na žalovaného došlo v souvislosti „se separátní smlouvou o postoupení pohledávky“ uzavřenou 1. prosince 2000 mezi bankou a žalovaným (dále jen „první postupní smlouva“);
4) první postupní smlouvou měla být z banky na žalovaného převedena (mimo jiné) „pohledávka z odkupu směnek ve výši 53.458.400,- Kč;
5) dne 27. srpna 2002 uzavřel žalovaný s původní žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „druhá postupní smlouva“), na základě které měly být (mimo jiné) na původní žalobkyni převedeny „pohledávky z odkupu směnek“ v částkách 21,208.400,- Kč (původní výše pohledávky činila 21,500.000,- Kč) a 32,250.000,- Kč,
6) úplata za postoupení pohledávek dle druhé postupní smlouvy činila 6,300.000,- Kč, přičemž původní žalobkyně uvedenou částku uhradila 30. září 2002.
Odkazuje na ustanovení §524 odst. 1 a §527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně zdůraznil, že jak první, tak druhou postupní smlouvou byla postupována vždy pohledávka z „odkupu (eskontu) směnek“, která ale neexistovala a předmětem postoupení být nemohla. Jelikož postoupení pohledávky bylo sjednáno za úplatu, odpovídá žalovaný původní žalobkyni za to, že se nestala věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem [§527 odst. 1 písm. a) obč. zák.].
Dále soud prvního stupně „podrobil cenzuře“ první postupní smlouvu i co do vymezení „předmětu postupu“ a v tomto směru uzavřel, že „skutkové okolnosti identifikující dluh - odkup směnek, datum vzniku 3. května 1996“ jsou nedostatečné, v důsledku čehož je smlouva pro neurčitost neplatná (§37 obč. zák.).
Z obou shora vymezených důvodů tak shledal požadavek původní žalobkyně „na vrácení“ částky 6,288.066,- Kč opodstatněným.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 5 Cmo 181/2006-81, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 6,288.066,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 28. srpna 2002 do zaplacení zamítl.
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování listinami a dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.
Především akcentoval, že obě směnky vystavené společností 3. května 1996, splatné 3. listopadu 1996, byly žalovaným řádně indosovány na původní žalobkyni, která se stala jejich „řádným majitelem“ (předání směnek původní žalobkyni sporné nebylo).
Z druhé postupní smlouvy - pokračoval odvolací soud - „se podává, že se týká předmětných směnek, jsou uváděny sumy, na které tyto směnky zněly, s tím, že vůči jedné z nich, tj. směnky znějící na směnečnou sumu 21,500.000,- Kč s datem splatnosti dne 3. listopadu 1996, činila celková výše nesplacené pohledávky po lhůtě splatnosti 21.208.400,- Kč, neboť banka provedla vůči této směnce započtení své pohledávky v rozsahu částky 291.600,- Kč“. „Ve smlouvě se uvádí, že obě směnky jsou promlčeny (tedy kupující byl dobře informován i o jejich kvalitě), v čl. III. smlouvy se hovoří i o zajištění pohledávek ze směnek, které samozřejmě přechází spolu s postupovanými pohledávkami“.
Z druhé postupní smlouvy je tak nepochybné, že obsahuje „právě ujednání o ceně za převod těchto směnek“. Zaplatila-li původní žalobkyně žalovanému sjednanou úplatu 6,300.000,- Kč, plnila „důvodně“, když směnky na ni byly indosovány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud „neposuzoval předmětný spor v celé šíři, zcela pominul postupné účelové změny ve vyjádření žalovaného ke vzniku pohledávek z předmětných směnek a nevypořádal se ani s její argumentací obsaženou ve vyjádření k odvolání žalovaného“. Připustila, že „směnky z formálního hlediska mohly splňovat náležitosti směnek“, „z faktického hlediska“ však šlo „o fiktivní směnky, což muselo být oběma stranám známo“.
Dále poukazuje na změny v argumentaci žalovaného a jeho konstrukci povahy vztahu mezi společností a bankou shledává nepravděpodobnou. Ve shodě se soudem prvního stupně dovolatelka zdůrazňuje, že předmětem postoupení dle obou postupních smluv byly pohledávky z „odkupu směnek“, tj. neexistující nesměnečné pohledávky.
Dovolatelka se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně co do neurčitosti první postupní smlouvy, s tím, že „v souladu s tvrzenou neplatností smlouvy z 1. prosince 2000, je pak i rovněž absolutně neplatná na ni navazující smlouva o postoupení pohledávek z 27. srpna 2002“. Přitom úplata ve výši 6,300.000,- Kč byla zaplacena za postupované nesměnečné pohledávky a nikoli za převedené směnky.
Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil „s opakovaným důkazem fotokopiemi směnek a aniž provedl další dokazování nebo zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k opačnému výroku, aniž ho řádně odůvodnil“, a neuvedl ani „kterou z variant nabízených“ ustanovením §220 odst. 1 o. s. ř. zvolil.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje, maje za to, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů naplněn není.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení na základě fúze sloučením byla původní žalobkyně jako zanikající společnost zrušena bez likvidace s přechodem jmění na nástupnickou společnost P. F., a. s., Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1551/2006, ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračovat s její univerzální nástupkyní.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vzhledem k závěrům, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, je pro řešení otázky důvodnosti dovolání stěžejní výklad druhé postupní smlouvy, a to zejména z pohledu v této smlouvě vymezených postupovaných pohledávek ve vazbě na sjednanou úplatu.
Druhá postupní smlouva zní:
„Postupitel je ke dni uzavření této smlouvy věřitelem tří pohledávek za společností D., a. s.“, „jejichž celková dlužná částka ke dni 30. dubna 2002 činila 53,471.333,81 Kč“.
„První pohledávka vznikla na základě odkoupení směnky vlastní vystavené dlužníkem“ (rozuměj společností) „dne 3. května 1996 na směnečnou částku 21,500.000,- Kč s datem splatnosti dne 3. listopadu 1996 do portfolia P. m. b., a. s. Ke dni 30. dubna 2002 činila celková výše nesplacené pohledávky po lhůtě splatnosti z titulu této odkoupené směnky částku 21,208.400,- Kč. Tato pohledávka není úročena a ke dni uzavření této smlouvy je směnka promlčená. P. m. b., a. s., provedla započtení své pohledávky za dlužníkem vzniklé z titulu výše uvedené nesplacené směnky oproti finančním prostředkům ve výši 291.600,- Kč uloženým na termínovém účtu dlužníka. Ve věci je veden soudní spor, který dosud není ukončen.“
„Druhá pohledávka vznikla na základě odkoupení směnky vlastní vystavené dlužníkem dne 3. května 1996 na směnečnou částku 32,250.000,- Kč s datem splatnosti dne 3. listopadu 1996 do portfolia P. m. b., a. s. Ke dni 30. dubna 2002 činila celková výše nesplacené pohledávky po lhůtě splatnosti z titulu této odkoupené směnky částku 32,250.000,- Kč. Tato pohledávka není úročena a ke dni uzavření této smlouvy je směnka promlčená.“
„Třetí pohledávka vznikla na základě smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu v české měně uzavřené dne 2. května 1996 mezi P. m. b., a. s. a dlužníkem. Ke dni 30. dubna 2002 činila celková výše nesplacené pohledávky ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu v české měně částku 11.933,81 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu v české měně není úročena“.
„H. m. P. (postupitel) uzavřelo s P. m. b., a. s. dne 1. prosince 2000 smlouvu o postoupení pohledávek. Na základě této smlouvy je postupitel (…) věřitelem pohledávek za dlužníkem ke dni 30. dubna 2002 v celkové výši 53,470.333,81 Kč“.
„Postupitel postupuje touto smlouvou postupníkovi pohledávky (…) s jejich příslušenstvím a všemi právy s nimi spojenými, jakož i nároky na náhradu škody a smluvní pokutu“.
„Zajištění pohledávek ze směnek“ (…) „je společné a je tvořeno: (…).“
Respektuje výkladová pravidla určená ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 46, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, Nejvyšší soud dospívá při řešení otázky (ne)existence pohledávky žalobkyně za žalovaným z titulu „vrácení“ částky 6,300.000,- Kč uhrazené dle druhé postupní smlouvy k závěrům shodným se soudem odvolacím.
Vycházeje ze závěru soudu prvního stupně o neexistenci nesměnečné pohledávky, jež by mohla být předmětem postoupení, Nejvyšší soud - v situaci, kdy není sporu o převodu směnek ze žalovaného na původní žalobkyni a kdy v řízení nebylo tvrzeno (ani jinak nevyšlo najevo) nic o (jiných) podmínkách převodu těchto směnek - v souladu se soudem odvolacím dovozuje, že předmětem druhé postupní smlouvy jsou (jde-li o první a druhou pohledávku) směnky vystavené společností na částky 21,500.000,- Kč a 32,250.000,- Kč a sjednaná úplata v částce 6,300.000,- Kč se vztahuje právě k převodu těchto směnek (a třetí pohledávky). Skutečnost, že druhá postupní smlouva není právním úkonem, jímž by směnky mohly být převedeny na původní žalobkyni, neznamená (za stavu, kdy směnky byly na původní žalobkyni rubopisovány a této předány), že úplata za převod těchto směnek (a třetí pohledávky) nebyla v rámci druhé postupní smlouvy sjednána platně.
Argumentaci dovolatelky ohledně neplatnosti první postupní smlouvy (a tudíž i na ni „navazující“ druhé postupní smlouvy) Nejvyšší soud shledává nevýznamnou.
Důsledkem toho, že se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem, totiž není neplatnost postupní smlouvy, nýbrž zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníkovi podle §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. (k tomu srov. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2005, pod číslem 1, jakož i v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posuzováno v poměrech projednávané věci by tak ani akceptace názoru dovolatelky o neplatnosti první postupní smlouvy neznamenala bez dalšího neplatnost druhé postupní smlouvy a odvolací soud se tak (ne)platností první postupní smlouvy správně nezabýval.
Na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady ohledně „opakování důkazů fotokopiemi směnek“.
K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, nejsou-li proto závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř.
Jako nedůvodné hodnotí Nejvyšší soud i námitky, že odvolací soud neprovedl (popř. nezopakoval) další důkazy, své rozhodnutí řádně neodůvodnil a úplným odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu neuvedl, „z jakého procesního důvodu“ ke svému rozhodnutí dospěl. Považoval-li (správně) odvolací soud za stěžejní posouzení obsahu obou směnek ve vazbě na druhou postupní smlouvu, nebylo jeho povinností dokazování doplňovat či opakovat (jiné) důkazy provedené již soudem prvního stupně. Způsob, jímž odvolací soud formuloval důvody svého rozhodnutí - při respektování toho, že ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. platí pro rozsudek odvolacího soudu jen přiměřeně (§211 o. s. ř) - rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným nečiní.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při neexistenci jiných vad, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti - dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a dovolatelce vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 81.535,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 97.383,65 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu