ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.192.2006.1
sp. zn. 29 Odo 192/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. Z., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně B. – I., spol. s r. o., proti žalovanému Ing. P. H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., akciové společnosti v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, za účasti Městského státního zastupitelství v P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 68/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č.j. 13 Cmo 32/2005-218, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2004, č.j. 49 Cm 68/2000-154, zamítl žalobu B. – I., spol. s r. o. (dále jen „společnost“) o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně K., akciové společnosti v likvidaci (dále též jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
společnost vznikla dne 27. prosince 1992 s jediným společníkem (K. akciová společnost), který byl dle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 14. října 1998 vlastníkem sporných nemovitostí;
prohlášením o vkladu vlastnického práva ze dne 18. prosince 1998 K. akciová společnost převzala povinnost ke splacení nepeněžitého vkladu, sporné nemovitosti jako nepeněžitý vklad do základního jmění společnosti „ve výši 107,600.000,- Kč“ vložila a předala společnosti;
podle notářského zápisu sepsaného 15. prosince 1998, N 365/98, NZ 359/98 K. akciová společnost jako jediný společník společnosti rozhodla o zvýšení základního jmění společnosti nepeněžitým vkladem (spornými nemovitostmi) „ve výši 107,600.000,- Kč“;
valná hromada K. akciové společnosti dne 13. dubna 1999 rozhodla o zrušení této společnosti s likvidací a jmenování likvidátora Mgr. A. D., přičemž návrh na zápis uvedených skutečností do obchodního rejstříku byl učiněn 30. dubna 1999 a likvidace byla do obchodního rejstříku zapsaná ke dni 25. srpna 1999;
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 21. září 1999, č.j. F 8560/99, F 46208/99, F 59494/99, C 15144/06-81, zamítl návrh společnosti na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku „pro nedostatek náležitostí znaleckých posudků“;
mimořádná valná hromada společnosti ze dne 18. října 1999 „potvrdila“ rozhodnutí o zvýšení základního jmění společnosti nepeněžitým vkladem (spornými nemovitostmi) v hodnotě 107,600.000,- Kč a zvýšení základního jmění společnosti bylo zapsáno do obchodního rejstříku 8. prosince 1999;
vlastnické právo společnosti ke sporným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 22. prosince 1998;
likvidátor K. akciové společnosti v likvidaci „doručil soudu“ 23. prosince 1999 návrh na prohlášení konkursu, přičemž konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 88 K 228/99;
správce konkursní podstaty úpadkyně (žalovaný) sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně dne 31. ledna 2000;
společnost podala žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty ve lhůtě určené usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. února 2000, č.j. 88 K 228/99-29.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), §72 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §19 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, „že pokud obchodní rejstřík“ návrh na zápis zvýšení základního jmění zamítl, není rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění společnosti ze dne 18. října 1999 „potvrzením původního rozhodnutí ze dne 15. prosince 1998“, nýbrž rozhodnutím novým, k němuž ale nebyl likvidátor kompetentní. Považuje „úkon likvidátora“ za absolutně neplatný podle ustanovení §39 obč. zák., soud prvního stupně uzavřel, že společnost se vlastníkem sporných nemovitostí stát nemohla a žalovaný tyto sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. září 2005, č.j. 13 Cmo 32/2005-218, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyhověl.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že „napadený rozsudek je přezkoumatelný“. Připustil, že soud prvního stupně výslovně neurčil, který „úpadcův“ úkon považuje za neplatný, nicméně měl za nepochybné, že původní prohlášení o vkladu považoval (soud prvního stupně) za neúčinné, neboť na jeho základě soud nepovolil zápis zvýšení „základního kapitálu“ společnosti a že jakékoli úkony směřující k získání majetkové účasti úpadkyně na podnikání společnosti vyhodnotil jako neplatné, neboť „jsou nad zákonný rámec úkonu, jež může společnost v likvidaci prostřednictvím likvidátora učinit“. Současně s odkazem na ustanovení §14 a §15a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „konstatoval“, že v řízení před soudem prvního stupně nerozhodoval podjatý soudce.
Cituje ustanovení §132 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák., ustanovení §59 odst. 2 a §60 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), dále odvolací soud akcentoval, že „proces zvyšování základního kapitálu společnosti, do níž vkladatel vkládá nepeněžitý vklad na základě svého prohlášení, může být dovršen, aniž by se tato společnost stala vlastníkem tohoto nepeněžitého vkladu, z čehož vyplývá opačně, že na základě uvedeného prohlášení vkladatele se může tato společnost stát vlastníkem nepeněžitého vkladu, aniž by obchodní rejstřík povolil zápis zvýšení základního kapitálu společnosti do obchodního rejstříku, tedy aniž by vkladatel získal majetkovou účast na podnikání takové společnosti“. „V případě, že by proces získání majetkové účasti ve společnosti nebyl dovršen takovým rozhodnutím (v projednávané věci se tak stalo), pak by se vkladatel nestal společníkem této společnosti a vzniklo by mu právo na vrácení plnění, jež jí poskytl, tj. vrácení nepeněžitého vkladu, resp. náhrady za něj“. Spočívá-li nepeněžitý vklad „v nemovitosti“, dochází ke splacení takového vkladu předáním prohlášení o vkladu a nemovitosti správci vkladu.
Výše uvedené závěry, týkající se nepeněžitých vkladů do společnosti před jejím vznikem, se analogicky uplatní i pro splácení vkladu po vzniku společnosti, s tím, že „splacení takového vkladu po vzniku společnosti musí spočívat v úkonu, kterým se převádějí na společnost příslušná práva“; takovým úkonem je i prohlášení o vkladu, učiněné úpadkyní na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 15. prosince 1998. Toto rozhodnutí přitom je - pokračoval odvolací soud - právním titulem pro nabytí vlastnického práva, zatímco vklad vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru ve prospěch společnosti představuje způsob nabytí vlastnického práva. Rozhodnutí soudu, jímž „by byl povolen zápis zvýšení základního kapitálu“ společnosti, tak podmínkou pro vznik vlastnického práva společnosti k nepeněžitému vkladu nebylo.
V situaci, kdy „platnost právního úkonu“ K. akciové společnosti - prohlášení o vkladu sporných nemovitostí do společnosti ze dne 18. prosince 1998 nebyla zpochybněna, přičemž na jeho existenci (a platnosti) nic nezměnilo ani rozhodnutí soudu, jímž byl (první) návrh na povolení zápisu zvýšení „základního kapitálu“ zamítnut, odvolací soud uzavřel, že společnost je vlastnicí sporných nemovitostí, tj. svědčí jí právo vylučující zápis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel s odkazem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav akcentuje, že společnost nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem v době, kdy „ještě neměla právní důvod k nabytí vlastnického práva“, jelikož ke dni 22. prosince 1998 do obchodního rejstříku zvýšení základního jmění společnosti o nepeněžitý vklad (o sporné nemovitosti) nebylo zapsáno. K. akciová společnost tedy s účinky ke dni 22. prosince 1998 plnila společnosti (převedla na ni vlastnické právo ke sporným nemovitostem) bez právního důvodu a společnosti vznikla povinnost takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat. Rozhodnutí o zvýšení základního jmění ze dne 15. prosince 1998 „vkladem nemovitostí“ přitom bylo „konzumováno“ podáním neúspěšného návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku
Rozhodla-li valná hromada společnosti 18. října 1999 „o potvrzení rozhodnutí valné hromady ze dne 15. prosince 1998 o zvýšení základního jmění“, ani uvedené rozhodnutí, ani „nový souhlas“ s vkladem, nemohly vyvolat žádné účinky, když byly učiněny v době, kdy K. akciová společnost již byla v likvidaci, tj. v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 obch. zák.
Dále dovolatel poukazuje na skutečnost, že ocenění nepeněžitého vkladu (sporných nemovitostí) znaleckými posudky M. K. a D. L. neodpovídá ustanovení §59 odst. 3 obch. zák., jelikož D. L. posudek nevypracovala jako znalkyně zapsaná v seznamu znalců, ale jako odhadkyně majetku podnikající podle živnostenského zákona.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek společnosti (žalobkyně) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2007, č.j. 45 K 9/2007-42, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustaven JUDr. J. Z.; Nejvyšší soud proto s jmenovaným v dovolacím řízení pokračoval jako se žalobcem.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §58 obch. zák. (v rozhodném znění) základní jmění společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti (odstavec 1). Základní jmění se vytváří povinně ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti. Jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku (odstavec 2).
Podle ustanovení §59 obch. zák. vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti (odstavec 1). Nepeněžitým vkladem může být jen penězi ocenitelná hodnota, kterou může společnost hospodářsky využít. Vklady spočívající v závazcích týkajících se provedení prací nebo v poskytnutí služeb jsou zakázány. Nepeněžitý vklad musí být splacen před zápisem výše základního jmění do obchodního rejstříku. Pokud je vkladem věc a společnost nenabude vlastnické právo k předanému předmětu vkladu, je společník, který se k poskytnutí tohoto vkladu zavázal, povinen zaplatit hodnotu vkladu v penězích a společnost je povinna společníkovi věc vrátit (odstavec 2). Hodnota nepeněžitého vkladu musí být uvedena ve společenské smlouvě, zakladatelské smlouvě nebo zakladatelské listině, pokud tento zákon nestanoví jinak. Hodnota nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti se stanoví na základě posudku zpracovaného znalcem. Pokud hodnota nepeněžitého vkladu přesahuje částku 1,000.000,- Kč nebo je předmětem vkladu podnik, jeho část, know-how, anebo je společnost zakládána jedním zakladatelem, vyžadují se posudky dvou znalců. Posudek znalce musí obsahovat:
a) popis nepeněžitého vkladu,
b) způsob jeho ocenění a údaj o tom, zda hodnota vkladu odpovídá emisnímu kursu upsaných akcií splácených tímto vkladem nebo hodnotě převzatého vkladu do společnosti s ručením omezeným s případným příplatkem nad hodnotu vkladu,
c) částku, kterou se nepeněžitý vklad oceňuje.
Podle ustanovení §60 obch. zák. před vznikem společnosti spravuje splacené části vkladů zakladatel pověřený tím ve společenské smlouvě. Správou peněžitého vkladu může být též pověřena banka, i když není zakladatelem. Vlastnické právo ke vkladům nebo jejich částem splaceným před vznikem společnosti, případně jiná práva k těmto vkladům přecházejí na společnost dnem jejího vzniku. Vlastnické právo k nemovitosti nabývá společnost vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem (odstavec 1). Je-li nepeněžitým vkladem nemovitost, musí vkladatel předat správci vkladu písemné prohlášení podle odstavce 1 před zápisem společnosti do obchodního rejstříku. Předáním tohoto prohlášení spolu s předáním nemovitosti správci vkladu je vklad splacen. Tím není dotčeno ustanovení §59 odst. 2 (odstavec 2).
Podle ustanovení §142 obch. zák. zvýšení základního jmění novými peněžitými vklady je přípustné, jen když dosavadní peněžité vklady jsou zcela splaceny. Zvýšení základního jmění nepeněžitými vklady je přípustné již před tímto splacením.
Podle ustanovení §143 obch. zák. závazek k novým vkladům jsou oprávněni převzít přednostně dosavadní společníci, a to v poměru podle velikosti jejich podílu, neurčují-li stanovy nebo společenská smlouva jinak (odstavec 1). Závazek k novému vkladu se přebírá písemným prohlášením, ve kterém zájemce musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, pokud není společníkem; podpis zájemce musí být úředně ověřen (odstavec 3).
Podle ustanovení §145 obch. zák. jednatelé jsou povinni bez zbytečného odkladu podat návrh na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že zápis zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku neměl v rozhodné době konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Na rozdíl od právní úpravy zvýšení základního jmění akciové společnosti, kde konstitutivní účinky zápisu do obchodního rejstříku výslovně vyplývají z ustanovení §202 odst. 5 obch. zák., ustanovení upravující zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku (oproti právní úpravě účinné od 1. ledna 2001) konstitutivní účinky nepřiznávala.
Vycházeje z pouze deklaratorní povahy zápisu zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku, shledává Nejvyšší soud nedůvodnou argumentaci dovolatele, dle které byla rozhodnutí valné hromady společnosti o zvýšení základního jmění a prohlášení K. akciové společnosti (vkladatele) o převzetí závazku ke zvýšení základního jmění, „konzumována“ pravomocným rozhodnutím soudu o zamítnutí návrhu na zápis zvýšení základního jmění společnosti do obchodního rejstříku.
Totéž platí o námitce, že společnost „nebyla oprávněna získat vlastnické právo k předmětu vkladu dříve, než bylo zvýšení základního jmění o takový vklad zapsáno do obchodního rejstříku. Naopak z logiky věci je nepochybné, že k deklarování existujícího stavu (k zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku) dochází poté, kdy je předmět nepeněžitého vkladu předán a nabyvatel se stane jeho vlastníkem.
Argumentace dovolatele vycházející z ustanovení §72 odst. 1 obch. zák. a následného rozhodnutí valné hromady dne 18. října 1999 je tak rovněž právně nevýznamná, když podstatnými skutečnostmi z hlediska zvýšení základního jmění společnosti a vzniku vlastnického práva společnosti k nepeněžitému vkladu (sporným nemovitostem) byly rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 15. prosince 1998, prohlášení K. akciové společnosti ze dne 18. prosince 1998 a vklad vlastnického práva společnosti ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí. Z téhož důvodu nelze akceptovat ani výhrady dovolatele, podle kterých ke změně v osobě vlastníka došlo bez právního důvodu (popř. na základě právního důvodu, který odpadl, resp. v důsledku neplatného právního úkonu).
Na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, že hodnota nepeněžitého vkladu nebyla určena posudky dvou znalců, jejíž nedůvodnost je zřejmá z obsahu spisu (viz protokol o jednání ze dne 26. listopadu 2002, na č.l. 40 a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z prohlášení D. L. ze dne 30. listopadu 1999 a z listiny o jmenování znalkyně ze dne 14. listopadu 1985 /č.l. 104/, proti kterým účastníci neměli námitky a na které soud prvního stupně obecně odkázal i v novém rozhodnutí ve věci samé).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu