ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.343.2006.1
sp. zn. 29 Odo 343/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Mgr. J. F., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Č. D. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – F. ú. v K., o zaplacení částky 77.801,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 12 C 629/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v P.ze dne 13. září 2005, č. j. 28 Co 332/2005-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 13. září 2005, č. j. 28 Co 332/2005-75, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 12 C 629/2003-60, Okresní soud v K. uložil žalované (Č. r. – F. ú. v K.) zaplatit žalobkyni (správkyni konkursní podstaty úpadkyně Č. D., a. s.) částku 77.801,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 27. února 2001 do zaplacení.
Soud uzavřel, že žalovaná po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně přijala od poddlužníků „žalobkyně“ (správně úpadkyně) plnění v celkové výši 77.801,- Kč. Tyto „pohledávky“ náleží do konkursní podstaty a žalovaná je měla vydat žalobkyni spolu s úroky z prodlení (jelikož na žalobkyninu výzvu nereagovala a přijatá plnění nevydala). V rovině právní vyšel soud z ustanovení §9d a §14 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
K odvolání žalované Krajský soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 13. září 2005, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací měl skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za nesporný; dále odkázal na závěry, které formuloval ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 20. září 2004, č. j. 28 Co 380/204 - 53, jímž zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. ledna 2004, č. j. 12 C 629/2003 - 43, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. května 2004, č. j. 12 C 629/2003 - 50, o zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízeni). Na tomto základě přitakal soudu prvního stupně i v rovině právní, akcentuje, že v souzené věci jde o uplatnění nároku podle ustanovení §14 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2004 (nikoli podle §14 odst. 5 ZKV v pozdějším znění).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že podle ustanovení §73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vydal F. ú. v K. (dále též jen „finanční úřad“) exekuční příkazy na přikázání jiných peněžitých pohledávek než z účtu u peněžního ústavu k úhradě daňového nedoplatku dlužnice Č. D. a. s. Exekuční příkazy a vyrozumění o právní moci exekučních příkazů pak byly poddlužníkům doručeny před prohlášením konkursu na majetek dlužnice. Poté, co byl 24. listopadu 2006 prohlášen konkurs na majetek dlužnice, neučinil finanční úřad žádný úkon, jenž by byl v rozporu s účinky prohlášení konkursu uvedenými v §14 odst. 1 písm. a/ a e/ ZKV; není proto povinen vydat do konkursní podstaty ušlé plnění ve smyslu §14 odst. 4 ZKV (§14 odst. 6 ZKV ke dni podání dovolání).
Závěr soudu prvního stupně, že povinnost vydat plnění do konkursní podstaty je dána, jelikož finanční úřad nereagoval na výzvu správce konkursní podstaty, je podle dovolatelky v rozporu se skutkovým i právním stavem. Na výzvu správce konkursní podstaty z 3. října 2001 odpověděl finanční úřad rozhodnutím z 13. prosince 2001 a nečinnost finančního úřadu by nenaplnila podmínku formulovanou v §14 odst. 4 ZKV (postup v rozporu s účinky prohlášení konkursu uvedenými v §14 odst. 1 písm. a/ a e/ ZKV).
Zákaz provést exekuci postihující majetek patřící do konkursní podstaty podle §14 odst. 1 písm. e/ ZKV směřoval nejen proti finančnímu úřadu, ale i proti osobám, jež byly na základě exekučního příkazu povinny exekuci provést (vyplatit přikázanou pohledávku). Prohlášením konkursu na majetek dlužnice (24. listopadu 2000) odpadla jejím dlužníkům povinnost plnit finančnímu úřadu. Dlužníci úpadkyně tedy tím, že exekuovanou pohledávku vyplatili finančnímu úřadu, postupovali v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. e/ ZKV.
Tím, že dlužníci úpadkyně neoprávněně plnili finančnímu úřadu, nenastaly účinky předvídané ustanovením §314a odst. 3 o. s. ř., nezprostili se své povinnosti vůči úpadci a jejich závazek nezanikl ani podle §559 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); svůj dluh nesplnili řádně, neboť nezaplatili tomu, komu byli povinni plnit. Finančnímu úřadu plnili bez právního důvodu a vyplacením exekuované pohledávky nevznikl mezi finančním úřadem a správkyní konkursní podstaty žádný závazkový vztah, z něhož by finanční úřad byl povinen plnit do konkursní podstaty.
Konečně dovolatelka soudu vytýká, že rozhodnutí opírá o ustanovení §9 a §14 odst. 4 ZKV ve znění účinném „pro rok 2004“, ačkoli měla být aplikována ustanovení §14 odst. 1 a §27 odst. 4 ZKV, §314a odst. 3 o. s. ř. a §559 odst. 2 obč. zák.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené rozhodnutí vychází ze správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu a je postaveno na správném právním hodnocení. Dovolatelka totiž skutečně provedla výkon rozhodnutí zakázaný ustanovením §14 odst. 4 ZKV (ve znění platném v době provedení výkonu rozhodnutí), když přijala plnění od dlužníků úpadkyně.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (podle občanského soudního řádu v témže znění odvolání projednal a rozhodl o něm odvolací soud).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení výkladu ustanovení §9d a §14 odst. 4 ZKV v rozhodném znění.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §9d odst. 1 ZKV, orgány veřejné správy, zejména finanční úřady, katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla a jiné orgány státní správy, jakož i notáři, Středisko cenných papírů, banky, provozovatelé telekomunikačních služeb, pošta a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, pojišťovny, vydavatelé tisku a dopravci, jsou povinni poskytnout správci na jeho písemnou žádost součinnost dále uvedeným způsobem.
Dle ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ ZKV má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§28).
Ustanovení §14 odst. 4 ZKV pak určuje, že postupují-li osoby uvedené v §9d v rozporu s účinky prohlášení konkursu uvedenými v odstavci 1 písm. a/ a e/, musí vydat do podstaty ušlé plnění; domáhat se toho může správce i kterýkoliv z konkursních věřitelů.
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době, kdy dlužníci úpadkyně plnili na základě exekučních příkazů vydaných finančním úřadem žalované (14. prosince 2000, 22. prosince 2000 a 27. února 2001).
Ke dni vyhlášení napadeného rozsudku pak doznalo obsahové změny pouze ustanovení §9d odst. 1 ZKV (jen potud, že byl rozšířen výčet subjektů povinných poskytovat součinnost správci konkursní podstaty) a ustanovení §14 odst. 4 ZKV se ve struktuře §14 ZKV posunulo o jeden odstavec (odstavec 5).
Problematikou plnění, které dlužník povinného vyplatil po prohlášení konkursu na majetek povinného oprávněnému, v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve zabýval. Učinil tak v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 42/2003“). Tam uzavřel - vycházeje ze závěrů obsažených ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. bod XXVI. stanoviska, str. 194 /370/a bod XVII. stanoviska, str. 196 /374/) - že po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému, což platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu výkonu rozhodnutí o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo právní moci. Dále vysvětlil, že plnění, které dlužník povinného poskytl oprávněnému na základě pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí v době po prohlášení konkursu na majetek povinného, je plněním bez právního důvodu (§451 obč. zák.), k jehož vymožení od oprávněného je aktivně věcně legitimován dlužník povinného, nikoli povinný nebo správce konkursní podstaty povinného, když takovým plněním dlužníkův dluh vůči povinnému (úpadci) nezaniká.
Výše formulované závěry byly nicméně založeny na výkladu zákona o konkursu a vyrovnání naposledy ve znění zákona č. 94/1996 Sb., tedy na textu zákona o konkursu a vyrovnání, který neobsahoval ani ustanovení §9d ani ustanovení §14 odst. 4 (obě tato ustanovení byla vtělena do zákona o konkursu a vyrovnání až s účinností od 1. května 2000, novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.). Jakkoli lze na přetrvávající platnost závěrů formulovaných v R 42/2003 usuzovat již z toho, že Nejvyšší soud ono rozhodnutí zveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po 1. květnu 2000, aniž platnost zveřejněných právních vět časově omezil jen na určité znění vykládaného zákona, Nejvyšší soud pokládá za žádoucí přičinit několik poznámek ohledně významu ustanovení §9d a §14 odst. 4 ZKV v daném kontextu. Otázkou, na kterou je nutno odpovědět, je, zda a jakým způsobem úprava obsažená v §14 odst. 4 ZKV modifikuje koncepci bezdůvodného obohacení rozebranou Nejvyšším soudem v R 42/2003.
Konkrétně je v R 42/2003 formulován závěr, podle kterého - odhlédnuto od situace ovlivněné výkonem rozhodnutí a konkursem - obecně platí, že dluh zanikne splněním (srov. §559 odst. 1 obč. zák.), jen plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele (srov. §562 obč. zák.). Plnil-li dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému věřiteli, pak osoba, jíž takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele. Poměry dlužníkova věřitele se tímto plněním nikterak nezměnily, jelikož jeho pohledávka vůči dlužníku trvá v nezměněném rozsahu (dluh nebyl včas a řádně splněn - srov. §559 odst. 2 obch. zák.).
Podle R 42/2003 by se tedy dovolatelka tím, že přijala peněžité plnění od dlužníků úpadkyně poté, co byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně (povinné), tedy v době, kdy tito dlužníci již nebyli oprávněni uhradit svůj závazek vůči úpadkyni (povinné) jinak než do konkursní podstaty povinné, bezdůvodně obohatila na úkor dlužníků úpadkyně a nikoli na úkor úpadkyně samé.
Kdyby mělo platit, že takové plnění může správkyně konkursní podstaty úpadkyně (nebo kterýkoliv z konkursních věřitelů) vymáhat - v intencích §14 odst. 4 ZKV v rozhodném znění - přímo od dovolatelky, bylo by nutno se současně ptát, zda a kdy vlastně zanikl splněním dluh dlužníků úpadkyně. Jinak řečeno, lze si klást otázku, zda vzhledem k úpravě obsažené v §14 odst. 4 ZKV v rozhodném znění se dlužníci úpadkyně zprostili svého závazku vůči úpadkyni již tím, že na základě nařízené daňové exekuce uhradili dlužnou částku věřitelce úpadkyně (oprávněné České republice). Takový následek se ovšem s úpravou obsaženou v ustanovení §14 odst. 4 ZKV v rozhodném znění nepojí.
Nezprostí-li se - vzhledem k závěrům uvedeným v R 42/2003 - úpadcův dlužník své povinnosti splnit dluh úpadci tím, že dluh po prohlášení konkursu uhradí na základě nařízené exekuce úpadcově věřiteli (oprávněnému), pak plnění poskytnuté takovým dlužníkem úpadcově věřiteli není „plněním ušlým z konkursní podstaty úpadce“. Je tomu tak právě proto, že plní-li dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému věřiteli, věřitelova pohledávka tím nezaniká a majetkové poměry takového věřitele tímto plněním neutrpěly.
V posuzované věci to znamená, že dlužníci úpadkyně úhradou provedenou na základě nařízené daňové exekuce ve prospěch oprávněné po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (14. prosince 2000, 22. prosince 2000 a 27. února 2001) nezpůsobili zánik svého dluhu vůči úpadkyni (pohledávka úpadkyně vůči těmto jejím dlužníkům nadále trvala) a z konkursní podstaty úpadkyně tak nic neušlo (majetek úpadkyně se o tuto pohledávku nezmenšil).
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu