ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.603.2006.1
sp. zn. 29 Odo 603/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 21/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2005, č.j. 4 Cmo 210/2004-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2005, č.j. 4 Cmo 210/2004-128, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 5. května 2004, č.j. 30 Cm 21/2002-93, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. prosince 1999, č.j. 1 Sm 370/99-6, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2,150.000,- Kč s 6% úrokem od 8. října 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.166,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §17 zák. č. 191/1950 Sb. - se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
V prvé řadě zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil, projednal-li a rozhodl-li věc dne 5. května 2004 v nepřítomnosti žalovaného, uzavíraje, že tento byl k jednání řádně a včas předvolán. Dále akcentoval, že „námitka nedluhu a námitka zániku dluhu, popř. částečného zániku dluhu jsou dvě zcela rozdílné námitky“, přičemž včasnou námitku žalovaného, že „směnka kryje neexistující dluh“, vyhodnotil jako námitku „nedostatku kauzy, kdy je namítáno, že směnka vůbec žádný důvod pro vystavení neměla“. Potud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný námitku neexistence kauzy směnky sám vyvrátil, když popsal naprosto konkrétní dluh, který měl být směnkou zajištěn. Přitom výhrada, podle níž žalovaný kauzální dluh částečně uhradil, nebyla ve včasných námitkách vznesena, pročež k ní soud prvního stupně zcela správně nepřihlédl.
Konečně námitka, že „směnka kryje lichvu“, sama o sobě vylučuje žalovaným rovněž vznesenou námitku nedostatku kauzy směnky, nehledě na to, že ničím nekonkretizovaná „námitka lichvy“ je neurčitá a tudíž nepřípustná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když porušil jedno ze základních lidských práv vyplývající z Listiny základních práv a svobod, a to právo stanovené čl. 38, bodě dva listiny“, který stanoví, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“.
Dovolatel zdůrazňuje, že dne 5. května 2004 proběhlo před soudem prvního stupně ústní jednání v jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomuto jednání nebyl řádně obeslán, v důsledku čehož mu bylo odepřeno právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Dále nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů co do výkladu „námitky nedluhu“, která se podle jeho názoru „dá použít nejen na případy, kdy není dluženo ke dni vystavení směnky, ale taky na případy, kdy dluh ze směnky zanikne dodatečně, a to např. částečným plněním a je tedy důležité zjistit, v jaké výši byly žalovanému peněžní prostředky poskytnuty a v jakém rozsahu“.
Sporná směnka byla vystavena - pokračuje dovolatel - z důvodu půjčky v celkové výši 890.000,- Kč, přičemž na úhradu dluhu z půjčky žalovaný žalobci poskytl ještě před vydáním směnečného platebního rozkazu 286.000,- Kč. Žalobce s tímto částečným plněním nebyl spokojen a opakovaně žalovaného nutil k podpisu dalších směnek se zvyšující se směnečnou sumou. V situaci, kdy žalovanému další půjčku neposkytl a zbývající část směnečné sumy „představují úroky ve výši 8-9% měsíčně“, vznesl právě ve vztahu k těmto úrokům námitku lichvy.
Konečně odvolacímu soudu vytýká, že mu ani v odvolacím řízení neumožnil prokázat svá tvrzení, nevyzval ho k jejich doplnění a nepoučil jej, o čem má tvrzení doplnit.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když předpoklady tímto ustanovením určené splněny rovněž nejsou.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) namítá, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem. Neuplatňuje tak způsobilý dovolací důvod, nýbrž namítá existenci vady řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.; k posouzení důvodnosti takové námitky však slouží žaloba pro zmatečnost a nikoli dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž je „v námitce nedluhu“ zahrnuta i námitka částečného plnění na směnku, popř. směnkou zajištěnou pohledávku. Je tomu tak již proto, že jde posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu, které je významné právě a jen pro projednávanou věc. Současně nelze přehlédnout, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (č.l. 7-8 spisu) neobsahují žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno usuzovat na - před vydáním směnečného platebního rozkazu realizované - částečné plnění na směnku nebo směnkou zajištěnou pohledávku, nehledě na to, že námitka částečného placení by musela obsahovat rovněž údaj o výši plnění, kterýžto v podaných námitkách zcela schází (k náležitostem a důsledkům námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, že: a/ v důsledku postupu soudu prvního stupně mu bylo znemožněno „upřesnit a prokázat“ důvodnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a b/ odvolací soud, vzhledem k závěru o možnosti projednání věci v nepřítomnosti žalovaného soudem prvního stupně, tohoto „nevyzval k doplnění tvrzení, nepoučil, o čem má tvrzení doplnit a neumožnil mu tato tvrzení prokázat“. Základ uvedených námitek totiž spočívá právě v dovolatelem rovněž uplatněné výhradě o existenci vady řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., přičemž ve vztahu k postupu odvolacího soudu jimi dovolatel namítá, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však přípustnost dovolání, není-li současně namítán nesprávný výklad normy procesního práva, založit nemůže.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu