ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.614.2005.3
sp. zn. 29 Odo 614/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S. – M. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované B. B. C. a. s., o zaplacení 7,798.122,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 285/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 5 Cmo 162/2002-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozhodl o žalobě podané u téhož soudu dne 24. 4. 1997 rozsudkem ze dne 2. 2. 1999, č. j. 25 Cm 130/97-89, tak, že uložil právní předchůdkyni žalované zaplatit žalobkyni částku 1 385 246,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 5. 6. 1997 do zaplacení (výrok I.), ohledně částky 10 397 497,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 27. 9. 1996 do 4. 6. 1997 žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení v částce 143 619,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Soud vycházel ze skutečnosti, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o vedení běžného účtu a že právní předchůdkyně žalované na základě několika zfalšovaných platebních příkazů odepsala z účtu žalobkyně celkovou částku 11 782 743,- Kč. Soud poukázal na smluvní ujednání obsažená v dohodě uzavřené účastníky „Přijímání pokynů a odškodnění“ ze dne 3.8.1994 o tom, že žalobce ponese všechna rizika spojená s tím, že pokyny byly vydány neoprávněnými osobami, a na stejnou úpravu obsaženou ve „Všeobecných obchodních podmínkách“ jako součásti smlouvy o běžném účtu, které v čl. 10 vylučují odpovědnost banky za škody způsobené napodobením podpisu, nesprávně vyplněnými nebo padělanými příkazy. Po těchto zjištěních neshledal okolnosti vylučující v daném případě odpovědnost za první zfalšovaný příkaz.
Soud dovodil, že banka jako kvalifikovaný obchodník, musí postupovat s maximální obezřetností a při provádění příkazů podaných faxem musí předvídat možnost padělání tohoto pokynu. V daném případě na prvním zfalšovaném pokynu ze dne 15. 11. 1995 nebyl uveden variabilní symbol, který je jedním ze dvou identifikačních znaků uváděných ve výpisu z účtu a bez tohoto symbolu nelze plátce ani příjemce identifikovat. Tento nedostatek měl vzbudit pozornost, stejně jako další údaj, že fax byl poslán z veřejného přístroje a banka při běžné opatrností měla tento údaj ověřit u majitele účtu. Soud žalobě vyhověl s odkazem na §373 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) do částky 1 385 246,- Kč, t.j. částky, na kterou zněl první z falšovaných platebních příkazů. Ohledně další požadované částky žalobu zamítl s tím, že od data, kdy byl proveden první zfalšovaný příkaz, měl žalobce dostatek času zabránit další škodě a zrušit možnost podávání převodních příkazů faxem. S odkazem na §382 a §384 obch. zák. a §415 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) uzavřel, že žalobkyni nárok na náhradu škody nevznikl.
K odvolání žalované změnil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, č. j. 5 Cmo 228/99-117, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku přiznanou soudem prvního stupně se 16% úrokem z prodlení z částky 1 385 246,- Kč od 27. 9. 1996 do 4. 6. 1997, ve zbývající napadené části zamítavý výrok ve věci samé potvrdil, stejně jako výrok o nákladech řízení (výrok I.) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 74 475,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně měla věnovat patřičnou pozornost ověřování výpisů z účtu, kterou opakovaně zcela zanedbávala a proto není důvodný jí uplatněný nárok na zaplacení částky 10 397 497,- Kč.
Na základě dovolání podaného žalobkyní rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, č. j. 29 Cdo 515/2000-139, tak, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. věta druhá a ve výroku II. a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 2.1999, č.j 25 Cm 130/97-89, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že na daný případ nedopadá ustanovení §382 obch. zák. a dovodil, že tato norma má v prvé řadě na mysli veřejnoprávní předpisy, a to i obecně prevenční ustanovení §415 obč. zák. o předcházení škodám. Poškozená žalobkyně nemá nárok na náhradu té části škody, která byla způsobená neplněním její prevenční povinnosti. Na druhé straně však žalovaný nejednal s náležitou péčí kvalifikovaného poskytovatele bankovních služeb a má povinnost k náhradě škody podle §373 obch. zák. Uvedl, že je třeba stanovit poměr podílů obou účastníků na způsobené škodě podle míry, v jaké se škůdce a poškozený podíleli na vzniku škody a zdůraznil, že míra podílu poškozeného ve smyslu §382 obch. zák. by byla způsobilá zcela vyloučit jeho nárok na náhradu škody za výjimečných okolností; zpravidla však bude tato spoluodpovědnot poškozeného představovat určitý větší či menší podíl na vzniklé škodě v poměru k podílu, který představuje odpovědnost škůdce za vzniklou škodu.
Městský soud v Praze, poté co žalobkyně v závěrečném přednesu navrhla, aby soud vyhověl žalobě do částky 7 798 122,75 Kč, rozhodl rozsudkem ze dne 24. 1. 2002, č. j. 25 Cm 285/2001-158, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 475 896,- Kč se 16% úrokem z prodlení p.a. od 27.9.1996 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl ohledně částky 6 322 226,75 Kč s přísl. (výrok II.) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 141 676,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (III.).
Soud konstatoval, že neshledal jiné kriterium pro určení míry podílu banky a poškozeného, než časovou závislost na podání a provedení zfalšovaných příkazů k úhradě s možností žalobkyně zabránit další škodě zrušením podávání převodních příkazů prostřednictvím faxu. První příkaz byl ze dne 15. 11. 1995, druhý ze dne 20. 3. 1996, třetí ze dne 3. 4. 1996. Žalobkyně obdržela výpisy z účtů 5 dnů po provedených platbách a při obezřetném postupu při obvyklé kontrole zadaných a provedených plateb podle výpisu a finančního zůstatku na účtu, měla dostatek času zabránit další škodě a po opakovaném převodu peněz na základě zfalšovaného příkazu mohla zrušit podávání převodních příkazů faxem. Soud shledal proto žalobu důvodnou i pokud se týká příkazu ze dne 20. 3. 1996 v částce 1,475.896,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 27. 9. 1996 do zaplacení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. 5 Cmo 162/2002-191, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dále částku 3 161 113,40 Kč s 16% úrokem z prodlení od 27. 9. 1996 do zaplacení, potvrdil výrok o zamítnutí zbývající částky (výrok I.), uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 27 014,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud zaujal stanovisko, že míra podílu banky a poškozeného na vzniklé škodě vycházející z kriteria časové závislosti na podání a provedení zfalšovaných příkazů a možnosti žalobce zabránit další škodě nenaplňuje princip vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu, neboť pokud jde o zfalšované příkazy následující za druhým příkazem, byl by nárok na náhradu škody vyloučen, ač i tam došlo k porušení povinnosti na straně žalované.
Odvolací soud dále uvedl, že nalezení spravedlivého kriteria je velice obtížné zvláště v dané situaci, kdy prostor pro úvahu soudu je výrazně zúžen, neboť žalobkyni již byly pravomocnou části rozsudku přiznány v plné výši částky odpovídající výběrům uskutečněným prvními dvěma příkazy na straně jedné a na straně druhé bylo již pravomocně rozhodnuto o částečném zamítnutí uplatněného nároku. Uzavřel, že přezkoumával zamítavý výrok ohledně částky 6 322 226,75 Kč a že pro nedostatek jiného spravedlivého kriteria rozhodl tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 50% částky, která byla výrokem rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku I. věta druhá rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 3 161 113,40 Kč s příslušenstvím a rovněž proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nesprávnost rozsudku spatřuje s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru žalobkyně jí byla způsobena škoda osmi zfalšovanými převodními příkazy v celkové výši 11 782 743,- Kč, přičemž v případě prvního zfalšovaného příkazu v částce 1 385 246,- Kč žalobkyně na rozdíl od žalovaného své povinnosti neporušila a náhrada škody způsobená tímto převodním příkazem byla soudy ve správné výši přiznána. V případě zfalšovaných převodních příkazů 2 až 8 žalobkyně do určité míry porušila svou obecnou preventivní povinnost a náhrada škody způsobená těmito převodními příkazy jí přísluší se zohledněním míry podílu na této škodě. Žalobkyně určité pochybení na své straně uznala a z tohoto důvodu omezila v průběhu řízení svůj nárok na 75% škody vzniklé převodními příkazy č. 2 až 8, t.j. na částku 7 798 122,75 Kč, když je toho názoru, že její podíl na vzniku způsobené škody představuje 25%. Při stanovení tohoto podílu vycházela žalobkyně ze skutečnosti, že péče, s jakou musí jednat žalovaný jako renomovaná bankovní instituce při poskytování bankovních služeb, je nepoměrně vyšší než péče osoby spočívající v předcházení škodám podle §415 obč. zák. Vyslovila názor, že žalovaný porušil obecnou prevenční povinnost obdobně jako žalobkyně. K porušení právní povinnosti došlo nejdříve u žalovaného, který měl řádně překontrolovat převodní příkazy a v případě pochybností je zpětně prověřit. Druhotné porušení obecné prevenční povinnosti na straně žalobkyně následovalo až po porušení prvotní kvalifikované povinnosti žalovaného. Z těchto důvodů by měl být podíl žalovaného na vzniku škody vyšší než podíl žalobkyně, za žádných okolností nemůže být nižší. Žalobkyni přiznaná výše náhrady škody tak ve výsledku představuje pouze 44,6 % škody vzniklé v důsledku převodních příkazů 2-8 a žalobkyně tak nese větší část vzniklé škody. V závěru dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla a její právní nástupkyní se stala B. B. C. a. s., o čemž Nejvyšší soud rozhodl – ve shodě s §107 o. s. ř. – usnesením ze dne 29. dubna 2008 a na tomto základě dále jednal jako se žalovanou s označenou společností.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas v dvouměsíční lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. l o. s. ř.) a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k ustanovení §236 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zabýval se na prvním místě zjištěním, zda podané dovolání je přípustné.
Vzhledem ke skutečnosti že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, je třeba přípustnost tohoto dovolání posoudit podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O tom, zda dovolání je přípustné, nevydává dovolací soud žádné zvláštní usnesení, neboť o něm rozhoduje jako o otázce předběžné. Teprve kladným závěrem o právní otázce zásadního významu se stává dovolání přípustným.
Pravidlo pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, je zakotveno v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., podle kterého má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z hlediska citovaného ustanovení musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nejen pro posuzovanou konkrétní věc, ale i pro rozhodovací činnost soudů v jiných obdobných věcech, dále musí se jednat o právní otázku, která byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Aby dovolací soud mohl posoudit zda jde o zásadní právní otázku judikatorního přesahu, je třeba, aby dovolatel formuloval zásadní právní otázku, pro kterou je podle jeho názoru dovolání přípustné, tak určitě, aby bylo zřejmé, jaký právní problém má být v dovolacím řízení řešen.
Dovolatelka se však otázkou přípustnosti nezabývala, pouze odkázala na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který spatřovala v nesprávném právním posouzení otázky míry podílu účastníků na vzniku škody.
Takto dovolatelkou položená otázka nepřesahuje rámec posuzovaného případu a je otázkou konkrétního hodnocení učiněných skutkových zjištění. Právní posouzení tohoto případu tak nemá obecný judikatorní přesah.
Nejvyšší soud České republiky nepovažuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. za zásadně právně významné a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a jako takové je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v souvislosti s tímto dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu