ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.705.2006.1
sp. zn. 29 Odo 705/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalované S., s. r. o., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 295/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 6 Cmo 96/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 6 Cmo 96/2005-130, potvrdil rozsudek ze dne 20. října 2004 (správně „27. října 2004“), č.j. 39 Cm 295/2003-101, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 12. srpna 2003, č.j. 39 Sm 123/2003-17, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 567.000,- Kč s 6% úrokem od 29. března 2003 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení čl. I §17 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), ustanovení §135 odst. 2 a §196a odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. července 1996 (dále jen „obch. zák.“) a ustanovení §116, §451 a §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, podle něhož smlouvy o půjčkách, které uzavřela v průběhu roku 1999 žalobkyně se žalovanou (jednající manželem žalobkyně J. S.), jsou neplatné pro absenci předchozího souhlasu valné hromady žalované. Neexistují-li smluvní závazky žalované k vrácení půjčených peněz dle smluv o půjčkách, „sporné směnky nenašly naplnění své zajišťovací funkce“, když smluvní závazek, který zajišťovaly, neexistuje a tyto směnky „případný nárok žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení nezajišťují“. V situaci, kdy oprávnění bránit se proti povinnosti zaplatit směnku kauzálními námitkami žalované jako výstavkyni vlastní směnky nepochybně náleží a kdy je povinností soudu se důvodností takových kauzálních námitek zabývat, shledal závěr soudu prvního stupně o existenci důvodů pro zrušení směnečného platebního rozkazu správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů pochybily, zabývaly-li se v rámci námitkového řízení skutečnostmi nad rámec vlastního směnečného vztahu a z nich následně dovodily právní relevanci kauzálních námitek žalované. Směnky totiž neobsahují právní důvod vzniku směnečných závazků a je proto nerozhodné, na základě jakých skutečností směnečné pohledávky vznikly. Přitom sporné směnky obsahují všechny náležitosti vyžadované směnečným zákonem, jsou směnkami platnými a další úvahy soudů vztahující se ke kauzálnímu vztahu nemají oporu v zákoně a odporují i „ustálené judikatuře Nejvyššího soudu“ představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 59/2004“). „Z pohledu existence“ závazku ze směnky je nerozhodné, zda žalobkyně žalované cokoli půjčila, když povinnost zaplatit směnky vyplývá přímo z textu směnek a není závislá na existenci jiných právních vztahů.
Dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že založily svá rozhodnutí na závěru, podle něhož směnky měly zajišťovat závazky ze smluv o půjčce uzavřených v průběhu roku 1999 mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a žalovanou (jako dlužnicí), aniž by takové skutečnosti byly v řízení tvrzeny a jednoznačně prokázány.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. se nevztahuje na „vystavení vlastní směnky žalovanou ve prospěch žalobkyně“, a připomíná, že „žádný právní předpis obecně nezakazuje obchodní společnosti poskytovat plnění členům statutárního orgánu osobně nebo osobě jim blízké“. Navíc i v případě akceptace právních závěrů soudů nižších stupňů o neplatnosti smluv o půjčkách pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák., žalované nepochybně vzniklo přijetím plnění z neplatných smluv bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat tomu, na jehož úkor bylo získáno, a „směnky vystavené žalovanou“ by tak měly zajišťovat nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Možnost dlužníka bránit se proti požadavku na zaplacení směnky prostřednictvím tzv. kauzálních námitek totiž upravuje ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, přičemž procesní pozice žalovaného ze směnky je ve směnečném řízení ztížena tím, že nese důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatelky, podle níž se na vystavení směnky ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. nevztahuje. Je tomu tak již proto, že na řešení této právní otázky soudy nižších stupňů své rozhodnutí nezaložily, když na rozdíl od konstrukce dovolatelky uzavřely, že neplatnými jsou smlouvy o půjčkách a nikoli směnky samotné.
Založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá ani námitka dovolatelky, podle níž v případě neplatnosti smluv o půjčkách byla spornými směnkami zajištěna také pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované na úkor žalobkyně plněním z neplatných právních úkonů.
V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 82, jakož i na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5 Cmo 332/99, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7/2000, s nimiž jsou právní závěry odvolacího soudu v souladu.
Ačkoli dovolatelka, jde-li o dovolací důvody, výslovně odkazuje pouze na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradou, podle níž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že sporné směnky měly zajišťovat závazky ze smluv o půjčkách uzavřených v roce 1999 mezi žalobkyní a žalovanou, aniž by takové skutečnosti byly v řízení jednoznačně prokázány, ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu