ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.835.2005.1
sp. zn. 29 Odo 835/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyň a/ V. B., a. s., b/ Z. H., a. s., a c/ Z., a. s., všech zastoupených JUDr. V. B., advokátkou, proti žalované Z., a. s., zastoupené Mgr. M. J., advokátem, o zaplacení částky 232.535.620,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/31 Cm 322/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.1.2005, č. j. 4 Cmo 45/2004-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyň JUDr. V. B. na náhradu nákladů dovolacího řízení každé žalobkyni částku 7.575,-- Kč.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.9.2003, č.j. 12/31 Cm 322/97-156 uložil žalované zaplatit žalobkyni a/ (tehdy jediné žalobkyni), částku 232.535.620,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud vyšel z toho, že v návaznosti na privatizaci Z. s. p. uzavřel tento státní podnik se žalovanou „Dohodu o způsobu finančního vypořádání závazků akciové společnosti z použitých pohledávek státního podniku“ s účinností od 1.7.1993 (dále též jen „dohoda“) . Smluvní partneři dohodli způsob provádění vyrovnání použitých tuzemských závazků a pohledávek ze strany akciové společnosti, které zůstaly po delimitaci v majetku státního podniku. Státní podnik označený v dohodě jako věřitel dal souhlas k používání pohledávek na krytí požadavků akciové společnosti formou zápočtů a akciová společnost označená v dohodě jako dlužník měla vyhodnotit objem takto využitých pohledávek státního podniku. Dlužná částka, která měla z tohoto hodnocení vyplynout ve prospěch věřitele, měla být vždy oboustranně do konce měsíce ztvrzena.
Žalovaná pohledávky z této dohody vzešlé průběžně uznávala, včetně pohledávek tvořících předmět sporu. Proto soud s odkazem na ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyni (jež do práv státního podniku vstoupila jeho další privatizací) uplatněný nárok (požadovaný žalobkyní jako bezdůvodné obohacení) nevznikl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem připustil změnu žaloby (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni a/ částku 447.392,18 Kč, žalobkyni b/ částku 65.179.001,17 Kč a žalobkyni c/ částku 166 909 226,65 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Žalobkyně b/ a c/ se staly účastnicemi řízení na základě rozhodnutí odvolacího soudu podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyvolaného tím, že žalobkyně a/ jim pohledávku vůči žalované po rozhodnutí soudu prvního stupně vždy v příslušné části postoupila.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz dohodou považoval za stěžejní zjištění, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dohodu o způsobu finančního vypořádání závazků akciové společnosti z použitých pohledávek státního podniku, v níž upravili způsob vyrovnání použitých tuzemských závazků a pohledávek ze strany akciové společnosti, které zůstaly po delimitaci v majetku státního podniku. Žalobní návrh sice vychází z privatizace části majetku státního podniku, podle odvolacího soudu se však uplatněný nárok opírá pouze o dohodu (včetně navazujících příloh) a o uznání závazků a dohody o uznání. Dohodou dal státní podnik akciové společnosti souhlas k použití svých pohledávek na úhradu závazků akciové společnosti formou zápočtů. Následně byly uzavírány mezi účastníky dodatky k dohodě, uznání závazků a dohody o uznání závazků, v nichž byly specifikovány částky, které se akciová společnost zavázala státnímu podniku zaplatit.
Mezi účastníky tak podle názoru odvolacího soudu vznikl závazkový právní vztah na základě smlouvy, blížící se smlouvě o postoupení pohledávek podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Dohoda splňuje požadavek písemné formy a je určitá a srozumitelná. Na rozdíl od soudu prvního stupně, odvolací soud nepovažoval přílohy č. 1, 2 a 4 k dohodě, ani dohody o uznání závazku a samotné uznání závazků za uznání existujících závazků ve smyslu §323 obch. zák., nýbrž (ve spojení s dohodou) za vlastní právní důvod vzniku závazků žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Podle názoru dovolatelky má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl rozdílně oproti rozhodnutím jiných odvolacích soudů, dále rozhodl i v rozporu s hmotným právem a jde o nepředvídatelné rozhodnutí.
Odvolací soud totiž změnil právní kvalifikaci nároku přiznaného žalující straně rozsudkem soudu prvního stupně jako bezdůvodné obohacení a posoudil uplatněný nárok jako vzniklý ze smlouvy (dohody), tvořené „dohodou o způsobu finančního vypořádání“ závazků akciové společnosti z použitých pohledávek státního podniku, kterou strany upravily způsob vyrovnání použitých tuzemských závazků a pohledávek ze strany akciové společnosti, které zůstaly po delimitaci v majetku státního podniku.
Dovolatelka poukazuje na to, že předmětný nárok na zaplacení částky 232,535.620,86 Kč označuje odvolací soud jako „finanční rozdíl“ vzniklý „disproporcí při dělení majetku“ Z., s. p., a to tak, že na žalovanou přešly v rámci privatizace závazky, u nichž se následně ukázalo, že zanikly zápočtem před privatizací a naopak pohledávky, které měly Z., s. p. podle účetní rozvahy privatizačního projektu zůstat už v čase přechodu privatizovaného majetku na žalovanou, neexistovaly, neboť zanikly dříve započtením.
Dohoda (smlouva) o finančním vypořádání, zahrnující i listiny označené jako „uznání závazku“, která měla být podle názoru odvolacího soudu právním základem nároku, přiznaného žalobcům, měla za účel vypořádat finanční rozdíly, které měly vzniknout nepřesností účetních dokumentů v procesu privatizace Z., s. p., a to zpětným převodem určité části majetku dovolatelky na Z., s. p. (původního žalobce). Takové finanční vypořádání však nebylo schváleno ani předpokládáno v žádném privatizačním dokumentu, ani v žádném právním předpisu, upravujícím privatizaci.
Dovolatelka má za to, že uzavření předmětné dohody o vypořádání představovalo změnu podmínek privatizace státního podniku Z. a taková dohoda byla proto svým obsahem i účelem v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb. (zákon o tzv. velké privatizaci) s následkem absolutní neplatnosti podle §39 obč. zák. Otázka, zda je tato dohoda – spolu s dalšími navazujícími dohodami (o uznání, příp. vypořádání) – neplatná, je podle mínění dovolatelky stěžejní právní otázkou (otázkou zásadního právního významu).
Považoval-li odvolací soud dohodu o finančním vypořádání za smlouvu o postoupení pohledávek, je jeho právní posouzení podle dovolatelky nesprávné.
Dovolatelka dále upozorňuje na znění dodatku č. 1 ze dne 12. 8. 1993 k předmětné dohodě, s tím, že jím byl upřesněn bod 1 článku II. dohody.
Podle názoru dovolatelky „účetní rozvaha privatizačního projektu“ jako příloha privatizačního projektu č. 1794, schváleného ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 21. 5. 1993, která obsahovala závazky a pohledávky, jež měly přejít rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu z 16. 6. 1993 na Fond národního majetku, nemůže být právním důvodem pro majetkové vypořádání po provedené privatizaci. Mezi účastníky uzavřená „Dohoda o způsobu finančního vypořádání závazků akciové společnosti z použitých pohledávek státního podniku“ je tudíž neplatná a nemohla proto nárok žalobce založit.
„Dohodu o způsobu finančního vypořádání“ by podle dovolatelky bylo možno uzavřít jen za předpokladu, že by to umožňovalo rozhodnutí č. 510/1993 ministra průmyslu a obchodu ČR z 16. 6. 1993 o privatizaci podle §10a odst. 1 písm. i) zákona č. 92/1991 Sb. Tak tomu nebylo a „zpětné“ převody majetku po provedené privatizaci nejsou možné; byl by tím popřen účel a smysl cit. zákona „o velké privatizaci“.
Pokud jde o „dovolací důvody“, dovolatelka odkazuje na znění §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., zdůrazňujíc (s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročníku 1998 části I., pod pořadovým číslem 106 a k nálezu z 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 25, ročníku 2002, části I., pod pořadovým číslem 5), že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka dále opakuje své odvolací argumenty zvláště ten, že navrhovala důkaz privatizačním projektem č. 1794 k tvrzení, že privatizací nabyla veškerý majetek definovaný traktorovou výrobou, soud prvního stupně však tento důkaz neprovedl a tak ani nezjistil, jaký majetek a které související pohledávky připadly žalované a tudíž ani, zda tzv. použité pohledávky patřily žalované či žalobci. Předmětem vypořádání pohledávek mohly být jen pohledávky z majetku Z., s. p., nesouvisející s majetkem převedeným a vloženým do Z., a. s. Zda se o takové pohledávky jednalo lze zjistit jen kontrolou pohledávek samotných dle obchodních listin, zejména faktur.
Dovolateka dále namítá, že předmět dohody o způsobu finančního vypořádání není dostatečně určen, pokud Z., a. s. používala po provedené privatizaci k náhradě svých závazků reálně existující pohledávky Z., s. p., musel by tento státní podnik nejprve tyto pohledávky Z. a. s. řádně postoupit. Odsouhlasení zápočtů před datem 30. 6. 1993, tedy před tím, než Z., a. s. jakýkoli majetek vkladem nabyla, je zmatečné.
Dovolatelka rovněž uvádí, že uznání závazků zahrnují ve značné míře závazky zaniklé před uznáním, a to buď zaplacením nebo zápočtem. K tomuto tvrzení navrhla žalovaná důkaz znalcem, který soud prvního stupně neprovedl a seznam faktur nevržených k důkazu předložila žalovaná i v odvolacím řízení spolu se stanoviskem auditorské a účetní firmy B. C. s. r. o. Přitom sám odvolací soud konstatoval, že pohledávky a závazky byly do účetní evidence promítány se značným zpožděním, řada pohledávek, které měly zůstat v majetku Z., s. p. a řada závazků, které měly přejít na Z., a. s., zanikly ještě před provedením privatizace v důsledku nepřesného a nesprávného účetnictví.
Dovolatelka má za to, že právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu na dohodu o způsobu finančního vypořádání závazků mezi účastníky, nebyly podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Pokud tak odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce uznání závazků, které odvolací soud kvalifikoval nikoli jako uznání podle §323 obch. zák., ale jako právní důvod vzniku závazků žalované (spolu s dohodou o způsobu finančního vypořádání).
Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ustanovení §10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – žalovanou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze také učinit na základě argumentace, jež se pojí s tzv. zmatečnostními vadami řízení (srov. ustanovení §229 o. s. ř.). Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., není způsobilým dovolacím důvodem; proto také nelze na základě takové argumentace připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatelka vymezila právní otázky zásadního významu tak, že jimi je neplatnost „dohody o způsobu finančního vypořádání závazků“ pro neurčitost a dále kvalifikace uznání závazků jako právního důvodu vzniku závazku (závazkového vztahu) mezi účastníky, zakládajícího předmětný nárok.
Právní otázka, zda dohoda o způsobu finančního vypořádání (od 1. 7. 1993) je neplatná, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Je to jen otázka konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu dohody. Totéž platí pro druhou z dovolatelkou předestřených otázek. Tento závěr posiluje i to, že dovolatelčina argumentace má výrazně skutkový charakter.
V závazkovém smluvním právu přitom obecně platí princip smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1. V právním řádu obecně pak neexistuje omezení, jež by zákon kladl určitým subjektům při uzavírání smluv směřujících k narovnání práv mezi nimi sporných nebo pochybných jen a pouze proto, že tato práva byla předmětem privatizace nebo proto, že tzv. privatizací prošla jedna ze smluvních stran. Připustit dovolání k formulaci tohoto obecného závěru rovněž není důvod, neboť v tomto ohledu jde – jak zdůrazněno výše – o závěr obecně platný a známý.
Důvod připustit dovolání neshledal dovolací soud ani k prověření argumentu, zda šlo o rozhodnutí překvapivé. Dovolatelkou označenými listinami se zabýval již soud prvního stupně a podrobně se k nim vyjadřovaly obě strany sporu.
Ačkoli nárok byl uplatněn jako bezdůvodné obohacení, i z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že byl přisouzen na základě zkoumané dohody. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se liší toliko v posouzení povahy uznávacích prohlášení. Závěr, podle kterého by napadené rozhodnutí bylo v pořádku, kdyby odvolací soud dospěl zkoumáním týchž listin k témuž právnímu závěru o povaze uznání jako soud prvního stupně a naopak je „překvapivé“, jestliže dospěl k právnímu závěru odlišnému, je absurdní. Byla-li otázka platnosti listin (a odtud dovozený závěr o titulu, na jehož základě byl nárok přisouzen) zkoumána soudem prvního stupně, pak dovolatelka nemohl být „překvapena“ tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem co do způsobilosti listin založit nárok) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. V tomto ohledu formuloval Nejvyšší soud příslušné závěry např. již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a tyto závěry se judikatuře ústavního soudu, na niž dovolatelka odkazuje, nikterak neprotiví.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto. Procesně úspěšným žalobkyním tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Podle §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny u každé ze žalobkyň 15.000,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 7.500,- Kč, jelikož advokátka žalobkyň učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Vzhledem k době vyjádření k dovolání je nutno náhradu hotových výdajů přiznat dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, tj. ve výši 75,- Kč. Celkem tak jde o částku 7.575,- Kč u každé žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. František F a l d y n a, Csc.
předseda senátu