ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.899.2005.1
sp. zn. 29 Odo 899/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně „T. R., spol. s r. o.“, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. L., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. b. P., a. s. - v likvidaci, zastoupené obecným zmocněncem a 2) Č. p. a. s., zastoupené advokátem, za účasti města H., zastoupeného advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o určení platnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 89/98, o dovolání žalobkyně a druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 5 Cmo 313/2004-240, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit městu H. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Žalobkyně a první žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2004, č. j. 25 Cm 89/98-180, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2004, č. j. 25 Cm 89/98-192, zamítl (jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2003, č. j. 5 Cmo 159/2003-121) žalobu o určení, že jednostranné započtení pohledávky žalobkyně ve výši 3,840.000,- Kč ze dne 5. září 1996, doručené téhož dne, vůči pohledávce první žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 10. ledna 1994, č. 94001/4003, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou, je platné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 10. ledna 1994 byla mezi K. b. P., a. s. - v likvidaci (dále jen „banka“) a žalobkyní uzavřena smlouva o úvěru č. 94001/4003, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které banka poskytla žalobkyni úvěr ve výši 13,659.000,- Kč;
2) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. srpna 1996 (dále jen „postupní smlouva č. 1“) banka postoupila pohledávku ve výši 3,936.326,08 Kč ze smlouvy o úvěru druhé žalované a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. září 1996 bylo žalobkyni doručeno 6. září 1996; z této pohledávky byl v době postoupení splatný úrok ve výši 207.158,22 Kč a 22.167,086 Kč, splátky úvěru ve výši 3,707.000,- Kč splatné nebyly;
3) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. září 1996 (dále jen „postupní smlouva č. 2“) město H. (dále jen „město“) postoupilo pohledávku za bankou v celkové výši 3,840.000,- Kč, a to z účtu č. 19-25104/2000 (správně 19-2005104/2000) v částce 1,800.000,- Kč, z účtu č. 27-2323444/2000 v částce 1,331.516,- Kč (správně 1,631.516,- Kč) a z účtu č. 1038-2323444/2000 v částce 408.484,- Kč. Podle dodatku z 5. září 1996 se postupní smlouva č. 2 měla stát „neplatnou“, „nedosáhne-li“ žalobkyně započtení postoupené pohledávky proti pohledávce banky ze smlouvy o úvěru, s tím, že v takovém případě žalobkyně postoupí pohledávku zpět městu;
4) banka vydala příkaz k proplacení částky 100.000,- Kč dle certifikátu banky série P 010 220 se splatností 7. srpna 1996, k proplacení částky 500.000,- Kč dle certifikátu banky série P 010 400, částky 200.000,- Kč dle certifikátu série P 010 402, částky 100.000,- Kč dle certifikátu série P 010 219, částky 500.000,- Kč dle certifikátu série P 010 410 a částky 400.000,- Kč dle certifikátu série P 010 422;
5) přípisem z 18. září 1996 banka potvrdila městu, že reklamovaná platba ze dne 7. srpna 1996 ve výši 1,800.000,- Kč nebyla provedena;
6) smlouvou o běžném účtu č. 2723434/2000 (správně 272323444/2000) banka zřídila městu běžný účet a zůstatek na účtu dle výpisu z 31. srpna 1996 činil 1,634.563,33 Kč;
7) smlouvou o běžném účtu č. 10382323444/2000 banka zřídila městu běžný účet a zůstatek dle výpisu z 12. srpna 1996 činil na účtu 3,605.597,- Kč;
8) žalobkyně přípisem ze dne 5. září 1996 sdělila bance, že jednostranně započítává pohledávku ve výši 3,840.000,- Kč, kterou jí město postoupilo postupní smlouvou č. 2, oproti pohledávce ze smlouvy o úvěru; potvrzení o převzetí úvěrovým oddělením banky je datováno 5. září 1996;
9) město oznámilo bance přípisem ze dne 6. září 1996, doručeným bance téhož dne, že pohledávku ve výši 3,840.000,- Kč postoupilo žalobkyni;
10) P., a. s. sdělila městu dopisem ze dne 24. února 1997, že podle přihlášek je město majitelem depozitních certifikátů série P č. 010219, 010220, 010401, 010402, 010410 a 010422, podle informací tyto pohledávky byly postoupeny a město nebude nadále vedeno jako majitel těchto certifikátů;
11) podle dopisu banky ze dne 20. března 1997 byl zápočet pohledávek mezi městem a žalobkyní zaúčtován dne 20. ledna 1997 částkou 2,040.000,- Kč z běžných účtů a částkou 1,800.000,- Kč převodem zůstatků depozitních certifikátů z vnitřního účtu filiálky banky v Sokolově;
12) rozhodnutím České národní banky ze dne 8. srpna 1996 byla bance k tomuto datu odebrána bankovní licence.
Soud prvního stupně dospěl v procesní rovině k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nemůže žalovat na plnění a vzhledem k obsahu dodatku (z 5. září 1996) k postupní smlouvě č. 2, je její právní postavení nejisté.
Při posouzení věci samé se soud prvního stupně zabýval otázkou splatnosti a přípustnosti započtení postoupených pohledávek, přičemž dovodil, že odebrání bankovní licence bance nepřivodilo změnu splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru. Splatnost splátek úvěru oproti smlouvě o úvěru nastala až prohlášením konkursu na majetek banky (21. prosince 1998). K 5. září 1996, kdy byl proveden jednostranný zápočet, byla pohledávka banky ze smlouvy o úvěru splatná jen co do částek 207.158,22 Kč a 22.167,08 Kč; zbývající část pohledávky - představující splátky úvěru ve výši 3,707.000,- Kč - splatná nebyla.
Dále uvedl, že započtení pohledávky z depozitních certifikátů ve výši 1,800.000,- Kč vylučuje ustanovení §581 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); jde o pohledávku z vkladů, která nemohla být ani postoupena, poněvadž se nacházela na vnitřním účtu banky (město nemělo k 5. září 1996 žádnou pohledávku z běžného účtu č. 19-2005104/2000, na němž by se nacházela částka 1,800.000,- Kč).
Konstatoval, že splatnost pohledávek ze smluv o běžném účtu nebyla prokázána, když nebylo zjištěno, kdy a ohledně jakých částek byly bance uděleny platební příkazy k převodu. U pohledávek z běžného účtu, u nichž není doba plnění mezi věřitelem a dlužníkem stanovena dohodou, právním předpisem ani rozhodnutím, je k vyvolání jejich splatnosti zapotřebí kvalifikované výzvy věřitele adresované dlužníku, jež v posuzované věci nebyla doložena.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že nebyl splněn předpoklad jednostranného započtení pohledávek, jímž je splatnost všech započítávaných pohledávek, a žaloba je proto nedůvodná.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že jednostranné započtení pohledávky žalobkyně ve výši 2,040.000,- Kč ze dne 5. září 1996, doručené téhož dne, vůči pohledávce druhé žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 10. ledna 1994, č. 94001/4003, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou, je platné (první výrok), v zamítavém výroku týkajícím se platnosti započtení částky 1,800.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při témže skutkovém základu uzavřel, že pohledávky města se staly splatnými tak, že město požádalo o výplatu depozitních certifikátů, a že ve vztahu k běžným účtům zadalo řadu příkazů, které banka neprovedla.
Pohledávky na výplatu prostředků z běžných účtů ve výši 2,040.000,- Kč byly podle odvolacího soudu též postoupeny, kdežto pohledávka ve výši 1,800.000,- Kč (z účtu, o němž bylo zjištěno, že je vnitřním účtem banky) nikoli.
Jelikož z dokazování neplyne, že depozitní certifikáty byly cenným papírem (a jakého druhu), je podle odvolacího soudu nutno vyjít z toho, že (jak název listin naznačuje) šlo jen o potvrzení o vložených prostředcích, tedy o vklad, o jehož výplatu město neúspěšně požádalo. Nešlo o žádnou novou pohledávku a není ostatně vůbec jasné, jak by mohla vzniknout a co by bylo jejím důvodem, pokračoval odvolací soud. Také není jasné, jak a na základě čeho by město mohlo s tímto účtem (rozumí se vnitřní účet, na němž banka svůj dluh evidovala) disponovat. Odvolací soud v této souvislosti připomíná, že zřízení běžného i vkladového účtu předpokládá písemnou smlouvu, přičemž nebyla tvrzena ani prokázána žádná smlouva.
Odtud odvolací soud usuzuje, že pohledávka ve výši 1.800.000,- Kč, uvedená v postupní smlouvě č. 2, neexistovala a nemohla tedy být postoupena žalobkyni (existující pohledávka z vkladu postoupena nebyla). Toliko „okrajově“ odvolací soud zmiňuje, že taková pohledávka by stejně nebyla započitatelnou (§581 odst. 2 obč. zák.).
(Proti)pohledávka banky ze smlouvy o úvěru pak v rozhodující části nebyla splatná. S ohledem na důvody odnětí povolení k bankovní činnosti přitom odvolací soud dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že banka v době provedení zápočtu nebyla schopná plnit své peněžité závazky.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda dlužník může započíst svou pohledávku proti postupiteli do doby, než je mu postoupení pohledávky oznámeno postupitelem nebo prokázáno postupníkem a dovodil, že takový zápočet je možný a závěr soudu prvního stupně je správný. Zabývaje se posouzením započtených pohledávek z hlediska jejich splatnosti, dospěl odvolací soud s odkazem na ustanovení §359 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) k závěru, že lze započíst pohledávku splatnou proti nesplatné, je-li dlužník splatné pohledávky a věřitel pohledávky nesplatné v jedné osobě nesolventní. V rozsahu, v jakém byly žalobkyni pohledávky skutečně postoupeny, mohla tyto dne 5. září 1996 platně započíst proti převážně nesplatné pohledávce banky ze smlouvy o úvěru a v tomto rozsahu vzájemné pohledávky zanikly. Nakolik se nestala věřitelkou pohledávky z vkladu, nemohlo k zápočtu dojít a v tomto rozsahu povinnost splatit úvěr trvá.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání druhá žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozpor mezi závěry soudů nižších stupňů ohledně prokázání splatnosti pohledávek spatřuje druhá žalovaná v tom, že ač odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, dospěl k opačnému závěru (že byla prokázána splatnost pohledávek z běžných účtů postoupených městem žalobkyni, neboť město zadalo řadu příkazů k výplatě finančních prostředků z běžných účtů, které nebyly provedeny a ve svém souhrnu přesahovaly u každého z účtů jednotlivě výši pohledávky, jež byla z toho kterého účtu převedena na žalobkyni).
Tento skutkový závěr považuje druhá žalovaná za neurčitý a nedostatečný a v této části rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný.
Konkrétně namítá, že v postupní smlouvě č. 2 není specifikováno, které z pohledávek měly být splatné. Z toho důvodu je smlouva neurčitá. Splatnost postoupených pohledávek neprokázala ani výpověď svědkyně L. F. S ohledem na ustanovení §713 odst. 1 obch. zák. má druhá žalovaná za to, že k vyvolání splatnosti pohledávek z běžného účtu je třeba kvalifikované výzvy věřitele dlužníkovi a bez této výzvy nelze považovat pohledávku za splatnou.
Odvolacímu soudu druhá žalovaná dále vytýká nesprávnost závěru, podle něhož do notifikace postoupení pohledávky může dlužník vůči postupiteli vyrovnat svůj závazek jakýmkoliv způsobem upraveným v zákoně, vedoucím k zániku závazku, tedy i započtením.
Potud (na základě podrobné argumentace) usuzuje, že poté, co se stane účinnou smlouva o postoupení pohledávky, nemá postupitel vůči dlužníku právní nárok na zaplacení postoupené pohledávky (tím disponuje postupník) a nelze tak hovořit o tom, že změna v osobě věřitele je vůči dlužníku právně neúčinná, dokud mu postoupení pohledávky není oznámeno nebo prokázáno ve smyslu ustanovení §526 odst. 1 obč. zák.
Jednostranný zápočet pohledávky žalobkyně proti její pohledávce proto druhá žalovaná pokládá za absolutně neplatný právní úkon.
Konečně druhá žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že podle ustanovení §359 obch. zák. lze jednostranně započíst pohledávku splatnou proti nesplatné, je-li dlužník splatné pohledávky a věřitel pohledávky nesplatné v jedné osobě nesolventní. Tvrdí, že pohledávka ze smlouvy o úvěru nebyla ke dni jednostranného započtení pohledávkou banky, neboť již byla postoupena druhé žalované. Pohledávky z běžného účtu a pohledávka ze smlouvy o úvěru tedy nebyly vzájemné a nemohlo dojít k platnému jednostrannému započtení.
Z těchto důvodů druhá žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu napadeném jejím dovoláním.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož pohledávka města, jež se nacházela na vnitřním účtu banky, nemohla být postoupena. K názoru odvolacího soudu, že šlo o nevypořádanou pohledávku z vkladu, která v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka nebyla splatná a jelikož v řízení nebyla doložena žádná smlouva o vkladovém účtu, tato pohledávka neexistovala a nemohla být postoupena, namítá, že svědkyně F. předložila v budově banky certifikáty, požádala o jejich vyplacení a pracovnicí banky byl zničen horní díl certifikátů s tím, že peníze budou připsány na vnitřní účet banky. Pohledávka z certifikátů byla proto k datu postoupení, eventuálně k datu jednostranného zápočtu, splatná. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že šlo o pohledávku z vkladu; takovou by pohledávka přestala být okamžikem, kdy byly finanční prostředky odpovídající hodnotě certifikátů připsány na vnitřní účet banky. Od připsání na účet banky šlo o běžnou pohledávku v podobě nároku na výplatu peněz v určité hodnotě. Polemizuje dále se závěrem, že vedlejší účastník nebyl vlastníkem peněz na předmětném účtu a nemohl s těmito prostředky disponovat. Uvádí, že vedlejší účastník byl vlastníkem pohledávky ve výši odpovídající hodnotě certifikátů a pouze převedl na banku dispoziční právo, tj. právo nakládat s finančními prostředky, které bance poskytl. V okamžiku, kdy požádal o výplatu depozitních certifikátů, zakázal bance nadále užívat tyto prostředky a tímto okamžikem se obnovilo jeho vlastnické právo. Nemohlo se tedy jednat o pohledávku z vkladu, neboť tou může být jen taková pohledávka, kde dosud nebyl uplatněn nárok na výplatu peněz. Má za to, že okamžikem splatnosti vypovězeného vkladu již o vklad nejde, ale jde o pohledávku z titulu nesplnění zákonné povinnosti banky. Nemůže se jednat o vklad, když vůle obou účastníků (vedlejšího účastníka i první žalované) byla ukončit vkladový vztah a finanční prostředky vrátit vlastníkovi, tj. vedlejšímu účastníkovi. Vyjadřuje přesvědčení, že vedlejší účastník byl vlastníkem finančních prostředků na vnitřním účtu banky a mohl jí proto tuto pohledávku (na vyplacení částky 1,800.000,- Kč) smluvně postoupit. Poněvadž nešlo již o pohledávku z vkladu, je nesprávná též úvaha odvolacího soudu o nepřípustnosti započtení podle ustanovení §581 odst. 2 obč. zák.
Proto žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně považuje dovolání druhé žalované za nedůvodné, stejně jako druhá žalovaná dovolání žalobkyně.
Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval vytýkanou nesprávností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2006“) formuloval a odůvodnil závěr, který se uplatní i v projednávané věci a podle něhož dokud není postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo není prokázáno, může dlužník započíst svou pohledávku vůči dosavadnímu věřiteli. Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto judikatorním závěrem (od nějž nevidí Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani na základě dovolání v této věci) v souladu. Výhrady dovolatelky, vycházející z opačného právního názoru, proto nejsou důvodné.
V rozsudku ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2007, pod číslem 76, pak Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou podle ustanovení §524 obč. zák. lze postoupit i pohledávku ze smlouvy o běžném účtu (§708 a násl. obch. zák.), s tím, že pohledávku ze smlouvy o běžném účtu lze použít k započtení, aniž by věřitel předtím, než učiní úkon směřující k započtení, vyzval dlužníka (banku) k plnění. Závěr odvolacího soudu o splatnosti pohledávek ze smluv o běžném účtu je proto správný a námitka dovolatelky týkající se neurčitosti zjištění,zda a kdy byly dány městem příkazy k výplatě finančních prostředků z běžných účtů, není opodstatněná; tato zjištění při uvedeném právním závěru nejsou rozhodná, stejně jako námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky proto, že neobsahuje specifikaci splatných pohledávek.
Jelikož se druhé žalované správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání druhé žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; rovněž však není důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se zabýval žalobkyní vytýkanou nesprávností právních závěrů odvolacího soudu.
Podle ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů (věta první).
Z ustanovení §778 obč. zák. vyplývá, že smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen „vkladatel“) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem.
Ustanovení §780 odst. 1 určuje, že vkladatel, a v zákonem stanovených případech i jiná oprávněná osoba, má právo s vkladem nakládat.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do platnosti započtení částky 1,800.000,- Kč na těchto závěrech:
1) pohledávka z depozitních certifikátů ve výši 1,800.000,- Kč je pohledávkou z vkladu, která vedlejšímu účastníku přes jeho žádost nebyla bankou vyplacena, banka uznávala, že by měla vklad vyplatit, nebyla však toho schopna a dluh evidovala na svém vnitřním účtu č. 19-2005104/2000;
2) v řízení nebylo prokázáno uzavření písemné smlouvy o zřízení vkladového účtu nebo běžného účtu mezi bankou a vedlejším účastníkem;
3) pohledávka ve výši 1,800.000,- Kč specifikovaná v postupní smlouvě č. 2 účtem č. 19-2005104/2000 neexistovala (protože nešlo o účet vedlejšího účastníka, s nímž by mohl disponovat, resp. s prostředky na něm) a nemohla být ani postoupena a
4) existující pohledávka z vkladu nebyla postoupena a navíc s ohledem na ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. nebyla započítatelná.
Tyto závěry odvolacího soudu - s výjimkou závěru pod bodem 2) - byly dovolatelkou zpochybněny. Argumentaci odvolacího soudu o tom, že pohledávka ve výši 1,800.000,- Kč specifikovaná č. účtu 19-2005104/2000 neexistovala a nemohla být ani postoupena, považuje dovolací soud za nesprávnou, když je nepochybné, že šlo o pohledávku vedlejšího účastníka z vkladu, kterou banka nebyla schopna vyplatit, a proto ji evidovala jako svůj závazek na svém vnitřním účtu a právě číslem vnitřního účtu banky byla pohledávka označena v postupní smlouvě č. 2. Identifikace této pohledávky v postupní smlouvě č. 2 je natolik konkrétní, že lze bez pochybností uzavřít, že jde o nespornou pohledávku z „depozitních certifikátů“. Pohledávka existovala a byla i postoupena.
Dovolatelka se však mýlí, tvrdí-li, že pohledávka z vkladu přestala být touto pohledávkou tím, že byla znehodnocena část listiny potvrzující vložení vkladu a že vkladateli vznikl nárok na výplatu vkladu. Z ustanovení §780 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že vkladatel má právo s vkladem nakládat. Má tedy i právo požádat o výplatu vkladu, stále však jde o dispozici s vkladem a charakter této pohledávky, jako pohledávky z vkladu, do doby, než jsou mu peněžní prostředky vyplaceny, se nemění.
Pohledávku z vkladu však podle ustanovení §581 odst. 2 obč zák. nelze jednostranně započíst. Otázkou jednostranného započtení pohledávky z vkladu se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/2002, v němž uzavřel, že za pohledávku z vkladů, kterou nelze podle ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. započíst, je nutno považovat pohledávku z vkladů upravených v ustanovení §778 a násl. obč. zák., nikoliv pohledávku z vkladového účtu podle §716 a násl. obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na tento závěr ve svém výsledku správné. Přitom skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení právního titulu pohledávky ve výši 1,800.000,- Kč jako pohledávky z vkladů, nebyla žalobkyní zpochybněna.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není dán a dovolání žalobkyně bylo podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. rovněž zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně i druhé žalované byla zamítnuta, za vyjádření k dovolání protistrany mají pak právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně i druhé žalované sestávají z paušální odměny advokáta určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 3.100,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a celkem činí 3.175,- Kč. Žalobkyně a první žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a první žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu