ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.983.2006.1
sp. zn. 29 Odo 983/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Ing. M. V., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, za účasti D. v. b., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem, o neplatnost vyloučení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 51/2002, o dovolání navrhovatelky a D. v. b. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2006, č. j. 14 Cmo 284/2005-41, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit D. v. b. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
III. D. v. b. je povinno zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. března 2005, č. j. 8 Cm 51/2002-23, Městský soud v Praze určil, „že rozhodnutí představenstva D. v. b. (dále jen „družstvo“) ze dne 12. prosince 2001 o vyloučení navrhovatelky ve spojení s rozhodnutím mimořádné členské schůze družstva ze dne 14. ledna 2002, jsou neplatná“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že s navrhovatelkou jako členkou družstva byla uzavřena dne 14. července 1998 smlouva o užívání družstevního bytu. Dopisem ze dne 16. listopadu 2001 družstvo zaslalo navrhovatelce výstrahu s tím, že byla opakovaně upozorňována na přenechávání bytu k užívání podnájemníkům bez souhlasu družstva, dále bez vědomí družstva vyměnila vodoměr a tím vytvořila stav, kdy nelze účinně kontrolovat spotřebu vody a neplatí zálohy na služby spojené s užíváním bytu, takže dluh k 1. září 2001 dosáhl částky 9.680,- Kč. Navrhovatelka byla upozorněna, že neodstraní-li uvedené nedostatky do 20 dnů od doručení přípisu, bude představenstvo jednat o jejím vyloučení. Rozhodnutím představenstva družstva ze dne 12. prosince 2001 bylo konstatováno, že nedošlo k nápravě stavu vytýkaného výstrahou ze dne 16. listopadu 2001 a proto představenstvo rozhodlo o vyloučení z družstva. Současně byla navrhovatelka poučena, že se může odvolat k členské schůzi. Na mimořádné členské schůzi družstva konané dne 14. ledna 2002 bylo projednáno odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí o vyloučení a většinou hlasů rozhodnuto o vyloučení.
K důvodu vyloučení navrhovatelky z družstva soud prvního stupně uvedl, že podle čl. 8 odst. 3 stanov družstva platných v době rozhodování představenstva a členské schůze, může být člen vyloučen, jestliže opakovaně a přes výstrahu závažným způsobem porušuje členské povinnosti. Podle části V. (čl. 16) bodu 2 může člen se souhlasem představenstva pronajmout dočasně byt nebo část bytu podnájemníkovi, podle bodu 9 zjistí-li družstvo, že člen užívá byt k jiným účelům než k bydlení, vyzve člena, aby byt řádně užíval nebo provedl takové dispozice s bytem, které stanovy připouštějí a nestane-li se tak, je to pokládáno za závažné porušení stanov.
S odkazem na ustanovení §231 odst. 4 a odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že pokud stanovy družstva upravovaly rozhodování o vyloučení člena tak, že rozhoduje představenstvo a jeho rozhodnutí schvaluje členská schůze, jsou v této části neplatné pro rozpor se zákonem. Poučilo-li družstvo navrhovatelku, že se může proti rozhodnutí představenstva odvolat k členské schůzi, byl jeho postup v souladu se zákonem. Rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelky však nemá náležitosti, které by takové rozhodnutí mělo mít, zejména „dostatečně jasné, určité a srozumitelné vyjádření“, v čem spočívá porušení členských povinností. Rozhodnutím členské schůze může být rozhodnutí představenstva buď potvrzeno nebo zrušeno, samotné rozhodnutí o vyloučení však nahrazovat nemůže. Nedostatek určitosti důvodu vyloučení v rozhodnutí představenstva má za následek nemožnost jeho přezkoumání a členskou schůzí mělo být zrušeno. Rozhodla-li členská schůze o vyloučení navrhovatelky z družstva, je toto rozhodnutí v rozporu s ustanovením §231 odst. 4 a 5 obch. zák. Vedle formálních nedostatků rozhodnutí o vyloučení soud prvního stupně - zabývaje se jednotlivými důvody porušení členských povinností - dospěl k závěru, že tyto nebyly dány s argumentací ke každému z nich.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva usnesením ze dne 5. ledna 2006, č. j. 14 Cmo 284/2005-41, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil je ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po opakování dokazování listinami předloženými účastníky považoval za správná skutková zjištění i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva, avšak z jiného důvodu. Zdůraznil, že určují-li stanovy v čl. 8 bodu 3, že vyloučení musí být provedeno písemnou formou, musí být schváleno členskou schůzí a lze se proti němu „soudně odvolat“, pak upravují v souladu s ustanovením §231 odst. 4 a 5 obch. zák. možnou výjimku z pravidla, že o vyloučení rozhoduje představenstvo a to tak, že vyloučení schvaluje - tj. o vyloučení rozhoduje - členská schůze. Rozhodlo-li v dané věci o vyloučení navrhovatelky představenstvo a o odvolání proti tomuto rozhodnutí členská schůze, je rozhodnutí o vyloučení v rozporu se stanovami družstva, neboť měla rozhodnout jen členská schůze. Rozpor se stanovami je dostatečným důvodem pro vyslovení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení - pokračoval odvolací soud - s tím, že dalšími tvrzenými důvody neplatnosti je nadbytečné se zabývat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - v rozsahu jeho měnícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení - podala navrhovatelka dovolání, odkazujíc co do přípustnosti (ve vztahu k měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení) na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo dovolání i družstvo, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť je rozporné s hmotným právem. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž soud prvního stupně považoval postup družstva při vyloučení navrhovatelky (rozhodnutí představenstva a další rozhodnutí členské schůze) za správný, kdežto odvolací soud tento postup pokládal za nesprávný, „což je jediná okolnost, na níž je jeho rozhodnutí postaveno“. Závěr odvolacího soudu, podle něhož stanovy upravovaly v souladu s ustanovením §231 odst. 4 věta třetí obch. zák. výjimku z pravidla, že o vyloučení rozhoduje představenstvo, vychází z úvahy, podle níž schválení rovná se rozhodování. Tuto úvahu považuje za nesprávnou s tím, že v příslušném článku stanov je zřetelně vyjádřeno, že nejdříve musí být učiněno vyloučení písemnou formou a poté následuje schválení členskou schůzí. Závěr odvolacího soudu, podle něhož o vyloučení v souladu se stanovami měla rozhodnout jen členská schůze, není správný. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatelka i družstvo považují dovolání podané protistranou za nepřípustné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním navrhovatelky, jež napadá rozhodnutí odvolacího soudu pouze ve výrocích o nákladech řízení. Proti těmto výrokům není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelky podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání družstva proti rozhodnutí odvolacího soudu by mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o měnící rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde. Pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, je určující, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností přitom není pouhé rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 52/1999 a 34/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěly-li soudy obou stupňů ke shodnému závěru, podle něhož je rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatelky neplatné pro rozpor se stanovami (byť každý z nich tento rozpor odůvodnil jinak), nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za měnící ve smyslu shora uvedeném.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ve výkladu stanov a v závěru o jejich platnosti, neboť stanovy družstva jsou smlouvou sui generis, jak Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 179; jde tak o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam jen pro projednávanou věc, a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Otázkou, který orgán družstva je příslušný rozhodnout o vyloučení člena, se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 odo 428/2004, uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že proces vyloučení člena družstva je v ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. koncipován jako dvouetapový, přičemž stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozhodnutí ze dne 4. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 2047/2005 a ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004.
Vycházel-li odvolací soud ze skutkového zjištění [jež nemůže být v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumáno], podle něhož stanovy družstva určují, že vyloučení musí být provedeno písemnou formou, musí být schváleno členskou schůzí a lze se proti němu soudně odvolat, je jeho právní závěr, že jde o výjimku stanovenou v §231 odst. 4 obch. zák a o vyloučení rozhoduje členská schůze, s citovanými rozhodnutími v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky i družstva byla odmítnuta, za vyjádření k dovolání protistrany mají pak právo na náhradu nákladů řízení. Náklady navrhovatelky sestávají z paušální odměny advokáta určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 2.500,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu. Náklady družstva sestávají z paušální odměny advokáta určené podle §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky ve výši 375,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná(é) dobrovolně, co jí (mu) ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné(á) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu