ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.11.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 11/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání podaném E. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 62/2007 ze dne 13. 9. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d mí t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 3/2007 ze dne 23. 3. 2007 byla dovolatelka uznána vinnou pod body 1) a 2) trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve spojení s ust. §143 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy jí byl za použití §40 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl dle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Dále bylo rozhodnuto, že podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) je obžalovaná povinna nahradit poškozené K. b., a. s., N. P., P., škodu ve výši 100.000,- Kč.
V předmětné věci podala E. S. a poškozená K., pojišťovna a. s., odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 62/2007 ze dne 13. 9. 2007 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaná E. S. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinna nahradit poškozené K., pojišťovně, a. s., P., T., škodu ve výši 90.000,- Kč.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala E. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze není obsažen výrok o tom, jak soud rozhodl o jejím dovolání, zda-li jej odmítá či mu vyhovuje. Tímto rozsudkem rozhodl vrchní soud jen o náhradě škody, ale ne o jejím odvolání, a je tak těžké posoudit, zda rozsudek nabyl co do viny a trestu právní moci. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že, ač to dovolatelka ve svém podání výslovně neuvedla, uplatnila takto dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť namítla, že výrok v napadeném rozhodnutí je neúplný. Proto se Nejvyšší soud zabýval dovoláním mimo jiné i z hlediska tohoto dovolacího důvodu.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedla, že ani v přípravném řízení ani v rámci dokazování před Krajským soudem v Praze se nikdo nezabýval otázkou, jak mohla spáchat skutek uvedený pod bodem 1), když nikoho nezajímalo, že nemá v P. žádné aktivity, neměla se tam jak dostat a nebyl ani vykonán jediný důkaz, že byla v tamní pobočce K. b., a. s. Uvedla dále, že nechápe, na základě čeho soudy dospěly k tomu, že spáchala dané trestné činy. Na platebních příkazech totiž nebyly nalezeny její otisky prstů. Její známost s poškozenými manžely B. byla přirozená, tito půjčovali peníze i jiným lidem a možnost poznat jejich bankovní účet a podpis na smlouvách o půjčce tak měl jí neznámý počet lidí. Dále svědkové V. B. a N. M. pouze pod vlivem trestního řízení vyslovili domněnku, že prostředky, které jim naběhly na účet, mohla poslat ona. Co se týče skutku pod bodem 2) výroku rozsudku, připustila, že se mohla dne 16. 2. 2005 nacházet v prostorách pobočky K. b., a. s., v P., H. ul., jelikož ji navštěvovala běžně, zadávala tam platby a platební příkazy. To však samo o sobě nemůže být důkazem, že spáchala předmětné trestné činy. Dokazování tak dle jejího názoru není možné označit za jednoznačné a nepochybné z hlediska prokázání její viny. Ve svém podání dovolatelka požádala, aby „dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil VS v Praze na nové projednání a rozhodnutí.“
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že odvolání je jednotným právním úkonem, který je toliko vnitřně strukturován co do výroků rozsudku, které napadá a vad, které těmto výrokům rozsudku (příp. jemu předcházejícímu řízení) vytýká. Odvolání dovolatelky je tak třeba chápat jako jediný celek a nelze o něm rozhodnout tak, že je rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a v návaznosti na to příp. činěno další rozhodnutí, zatímco v části, v níž je odvolání shledáno nedůvodným, je zamítnuto. Soudy nemusí tedy dále vyslovovat, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstává co do zbytku nezměněn. V další části však dle jeho názoru zaměřila dovolatelka své podání výhradně do oblasti skutkových zjištění, jejím námitkám však nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu. Napadená rozhodnutí proto netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ust. §265b tr. ř. Dovolání E. S. tedy zhodnotil jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby dovolací soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a odmítl jej. Souhlasil, aby takto Nejvyšší soud učinil za podmínek v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V projednávaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že tento dovolací důvod dán není. Jak vyplývá z úvodní a výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze, tento projednával ve veřejném zasedání odvolání obžalované E. S. a poškozeného K., pojišťovna a. s., o kterých rozhodl tak, že (z podnětu obou) zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalované uložil povinnost nahradit poškozené osobě škodu v nižší výměře, než v jaké jí toto bylo uloženo soudem prvního stupně. Nezamítl tedy odvolání ani dovolatelky ani poškozené K., pojišťovny a. s. Tento postup pak dokládá rovněž v odůvodnění, kde uvádí, že takové rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody mohl učinit „i z podnětu odvolání obžalované, když v její prospěch oproti napadenému rozsudku jí byla uložena povinnost nahradit škodu v nižší částce“ subjektu, na něhož právo poškozeného přešlo. Popsaný postup by se uplatnil dokonce i v případě, kdyby dovolatelka odvolání vůbec nepodala, neboť v ust. §261 tr. ř. je zakotvena zásada „beneficium cohaesionis“, dle níž soud může rozhodnout ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby – poškozeného (podobně srov. též R 38/1967). Jestliže sama obviněná odvolání podala, učinila tak ve svůj prospěch (viz §247 odst. 2 tr. ř.), i když výslovně nepožádala, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i ve výroku o náhradě škody. Domáhala se ale, aby byla v plném rozsahu zproštěna obžaloby, neboť měla zato, že byla uznána vinnou bez důkazů na základě presumpce viny.
V tomto smyslu odkazuje dovolací soud i na ustálenou judikaturu, dle které při rozhodování odvolacích soudů není třeba na skutečnost, že se zrušení týká jen části odsuzujícího výroku, a to té, která se týká povinnosti k náhradě škody, reagovat tak, aby soud vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, popř. „v ostatních výrocích se ponechává napadený rozsudek nezměněn“, což sice bývá v praxi odvolacích soudů poměrně často používáno, nicméně takový quasi potvrzující výrok (který je jinak na ostatní výroky, popř. na postavení obviněného zcela bez vlivu) nemá v trestním řádu žádnou oporu. Podstatnější vadou by ovšem bylo, pokud by odvolací soud z podnětu řádného opravného prostředku (v projednávané situaci odvolání obviněné) zčásti napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám poté znovu rozhodl, jestliže by současně v části, ve které odvolání nevyhověl, toto odvolání výrokem podle §256 tr. ř. zamítl. Odvolání obviněného totiž zásadně tvoři jediný celek a nelze mu proto dílem vyhovět a dílem je zamítnout (srov. 3 Tdo 209/2007, 7 Tdo 91/2002). V posuzovaném případě to tedy znamená, že napadené rozhodnutí lze považovat za správné, netrpící vadami, které mu dovolatelka s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přisuzovala.
Co se týče dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani zde nelze přisvědčit argumentům dovolatelky. V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušných výrocích rozhodnutí soudu prvního stupně, je zřejmé, že její námitky neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu. Brojí totiž toliko proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, která považuje za nesprávná, když ve svém podání namítá výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy, jimiž se ovšem dovolacímu soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Ani při studiu spisu dovolací soud neshledal, že by k namítaným pochybením skutečně došlo. Učiněná skutková zjištění, tak, jak k nim soudy během řízení dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě konstatovat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i ony jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka