ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1221.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1221/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 162/2008 ze dne 6. 5. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 69/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 32 T 69/2007 ze dne 14. 3. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců a peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč, k němuž byl, pro případ, že by tento nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 162/2008 dne 6. 5. 2008, a to tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu Ř.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala M. P., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedla, že souhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž soudy na základě provedených důkazů dospěly, nicméně z nich podle jejího názoru nebylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky nejen pro uznání viny za trestný čin (k čemuž také odvolací soud dospěl), ale ani za přestupek. Pokud tato otázka nebyla jednoznačně vyřešena, jeví se rozhodnutí o postoupení věci v tomto ohledu jako předčasné, neboť k němu nebyly dány podmínky.
Stejnou argumentaci dovolatelka uvedla i k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedla, že pokud odvolací soud konstatoval její nemožnost vědět, že svým jednáním může jinému způsobit újmu na zdraví, pak nemohou být naplněny podmínky pro závěr o zavinění dopravní nehody její osobou ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. ani §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen zák. č. 200/1990 Sb.). S ohledem na to je pak pochybný i závěr odvolacího soudu, že na jedné straně dovolatelka nestihla reagovat tak, aby zabránila střetu, na druhé straně však měla mít svým ukvapeným rozhodnutím na příčinně souvisejícím následku (poranění poškozeného J.) sotva poloviční zavinění. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není patrné, z čeho tento dovozuje její zavinění a jakým způsobem určil jeho míru. Již v odvolání však namítala, že pro uznání viny je třeba prokázat, že měla reagovat určitým způsobem, a to buď normativně stanoveným či v duchu obecně uznávaných pravidel tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem v dané situaci takto reagovat mohla. Oba soudy však bez zjištění objektivního kritéria pro zavinění nesprávně a v rozporu s výsledky dokazování vyslovily zavinění na straně dovolatelky, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Na její žádost byl také vypracován znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční, jehož písemné vyhotovení předložila v příloze svého dovolání. Znalec v něm dospěl k závěru, že podnětem k začátku nehodového děje byl náhlý příčný pohyb soupravy řidiče T., pravděpodobně s větší výchylkou v pravém jízdním pruhu než běžně při přímé jízdě, a to v době, kdy mohl za sebou vidět vozidlo Škoda Felicia řízené dovolatelkou, které ho dojíždělo. Na tento pohyb pak dovolatelka reagovala zřejmě jediným možným způsobem, a to částečným najetím do levého jízdního pruhu, což lze v podobných mezních a neočekávaných situacích považovat za běžnou reakci.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatelka uvedla, že Krajský soud v Praze ve výroku svého rozhodnutí neuvedl, v jaké věci vlastně rozhodl o jejím postoupení k projednání ve správním řízení. Přestože došel k jiným závěrům o průběhu nehodového děje než soud prvního stupně, tyto závěry nepromítl do výroku svého rozhodnutí, v němž tak chybí zcela jak popis skutku, tak i uvedení jména obviněné, jíž se rozhodnutí o postoupení věci týká. Dle judikatorních rozhodnutí 2 T 97/95 či 7 Tz 17/87 by tyto údaje ve výroku usnesení o postoupení věci však být měly. Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu je proto neúplný.
Dovolatelka dále uvedla, že motivem pro podání dovolání, ačkoliv jej nesubsumovala pod některý z dovolacích důvodů, je též fakt, že v přestupkovém řízení jí hrozí citelnější sankce, než jaká jí byla uložena rozsudkem soudu prvního stupně. Tím jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců a peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč s náhradním dvouměsíčním trestem odnětí svobody. Pokud by orgán rozhodující o přestupku kvalifikoval její jednání jako přestupek dle §22 odst. 1 písm. h) zák. č. 200/1990 Sb., což je pravděpodobné, hrozila by jí pokuta v sazbě od 25.000,- Kč do 50.000,- Kč. S přihlédnutím k dosavadnímu způsobu života dovolatelky i za předpokladu, že by jí byla náležitě a jednoznačně prokázána vina, nejsou důvody očekávat, že by případné uložené tresty nevykonala řádně, tudíž by se na ni po jejich výkonu hledělo jako na osobu netrestanou. Proto je případná sankce uložená dle §22 odst. 4 zák. č. 200/1990 Sb. pro ni vždy přísnější. Toto rozhodnutí se proto ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 670/05 jeví jako porušení zákazu reformationis in peius. Touto námitkou zamýšlela dovolatelka dokreslit to, že projednání dovolání může zásadně ovlivnit její postavení a není proto na místě odmítnout jej dle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a dále postupoval dle §265m odst. 1 tr. ř. za užití §226 písm. b) tr. ř., příp. podle §265l tr. ř.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud svým závěrem sice vyslovil, že vzhledem k primárnímu impulsu k celému ději ze strany L. T. nelze jistou v úvahu připadající nesprávnost v řízení vozidla obviněnou považovat za natolik společensky nebezpečnou, aby se z její strany jednalo o trestný čin, když ji ani nelze činit plně odpovědnou (z hlediska zavinění) za újmu na zdraví poškozeného. Zmíněná jistá v úvahu připadající nesprávnost v postupu obviněné však dle státního zástupce současně značí, že se mohla dopustit přestupku. Zdůraznil, že odvolací soud v souladu s rozhodovací a výkladovou praxí týkající se ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. nestaví na jisto, že se obviněná přestupku dopustila, ale svým rozhodnutím a způsobem, jenž odpovídal jeho zjištěním, předal věc k posouzení povolanému orgánu, aby případné spáchání přestupku posoudil. Argumentace obviněné, proč se přestupek podle jejího názoru nestal, má potom své místo především v řízení o přestupku. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tvrzeného obviněnou tedy v dané věci nedošlo a v tomu odpovídajícím rozsahu je dovolání zjevně neopodstatněné. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedl, že Krajský soud v Praze se otázkou zavinění v jednání obviněné zaobíral a dospěl ve vztahu k trestně právní relevanci skutku k jednoznačnému závěru. Pokud současně konkrétněji neřešil míru zavinění obviněné s ohledem na možnou aplikaci zákona o přestupcích, činil tak správně, neboť orgán činný v trestním řízení, pokud zjistí, že projednávaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, je povinen věc postoupit a nemůže dále pokračovat v trestním řízení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku, např. odstraňovat pochybnosti, zda se skutečně obviněný přestupku dopustil (srov. rozhodnutí 34/1993 Sb. rozh. tr.). Podle státního zástupce nelze také přehlédnout, že daný skutek po postoupení podle §222 odst. 2 tr. ř. toliko může být posouzen jako přestupek, avšak nemusí, přičemž právním názorem soudu není při rozhodování ve věci přestupkový orgán vázán. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. tedy zjevně nedošlo a argumentaci dovolatelky je opět nutné považovat za zjevně neopodstatněnou. V zásadě lze podle státního zástupce naproti tomu souhlasit s tvrzením obviněné opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož je údajně výrok usnesení odvolacího soudu neúplný. S ohledem na závěry zejména rozhodnutí publikovaného pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr., které obviněná zmiňuje v dovolání, totiž musí být ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. mimo jiné uveden také popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným. Nestačí, pokud je skutek popsán jen v odůvodnění usnesení. Rovněž musí být v takovém výroku jménem označen i obviněný (viz rozhodnutí č. 26/1988 Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část). Lze tudíž konstatovat, že výrok dovoláním napadeného usnesení je neúplný, což zakládá existenci příslušného dovolacího důvodu. Při posouzení volby dalšího postupu ovšem dle něho bude namístě zohlednit všechny související okolnosti. Skutek, jenž je předmětem trestního řízení a má být předmětem řízení o přestupku, je v zásadě zřejmý a ani v rámci projednání odvolání obviněné nebyl žádným podstatným způsobem doplňován. Tohoto skutku se měla dopustit obviněná, označená jménem a datem narození v záhlaví usnesení odvolacího soudu. Úvahy, kterými byl odvolací soud veden a které vyústily ve vydání jeho rozhodnutí jsou nepochybné. Trestní řízení tak bylo ve vztahu k obviněné s jasným výsledkem ukončeno, přičemž teprve následně by měl samostatně rozhodovat příslušný přestupkový orgán. Současně platí, že problematika formálních aspektů rozhodnutí učiněného s odkazem na citované ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. byla již dostatečně judikatorně řešena a v obecném smyslu nečiní v soudní praxi potíže. Doplnil, že úvahy týkající se sankce, jež hypoteticky může být obviněné v řízení o přestupku uložena, resp. její porovnání s trestem uloženým obviněné zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně, již přesahují rámec dovolacího řízení a je namístě je uplatnit právě v řízení o přestupku. Státní zástupce takto uzavřel, že posuzované dovolání zčásti vycházelo z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, zčásti pak byly námitky obviněné shledány důvodnými, a to pokud jde o úplnost výroku usnesení odvolacího soudu. Současně ovšem projednání dovolání v tom rozsahu, v němž je důvodné, by nemohlo postavení obviněné zásadně ovlivnit, přičemž otázka, která by byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť problematika formálních aspektů rozhodnutí učiněného s odkazem na ustanovení §222 odst. 1 tr. ř. byla již judikatorně řešena a v obecném smyslu nečiní v soudní praxi obtíže. Námitka případně uložené sankce v následném přestupkovém řízení potom již přesahuje rámec dovolacího řízení a bude na místě ji případně uplatnit právě v řízení o přestupku. Vzhledem k tomu navrhl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout a souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy v konkrétním případě namítána nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu dle §222 odst. 2 tr. ř. Ta může spočívat např. v tom, že soud takto rozhodl přesto, že se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta (srov. §20 zák. č. 200/1990 Sb.), a proto měl soud rozhodnout o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila daný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, který je dán v případě, kdy výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení (srov. §120 odst. 1 písm. c/ tr. ř.). V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §39a tr. zák.
Dovolatelkou vznesené námitky z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jsou právně relevantní, avšak ty, které podřadila pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. jsou současně zjevně neopodstatněné. Námitka vznesená z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je důvodná, avšak při současném zjištění, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatelky (obviněné) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je nutné mít za to, že problematika formálních aspektů rozhodnutí učiněných s odkazem na ustanovení §222 odst. 2 tr. zák. byla již v dostatečném rozsahu judikatorně zpracována a obecně nečiní v rozhodovací praxi soudů obtíže.
Dovolatelka uplatnila z hlediska dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. v podstatě shodnou argumentaci spočívající v tvrzení, že soud druhého stupně nesprávně dospěl k názoru, že sice není dáno její výlučné zavinění při spáchání předmětného skutku (s nepřípadnou úvahou o poloviční míře zavinění), nicméně že její jednání by mohlo odůvodnit závěr o tom, že jej bude eventuelně možné posoudit jiným orgánem jako přestupek, a tomuto orgánu věc také postoupil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě není možné jednoznačně stanovit, v jaké míře došlo k zavinění předmětné dopravní nehody ze strany dovolatelky do té míry, že s ohledem na všechny okolnosti případu a v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními nelze takto dovodit naplnění materiálního znaku trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti skutku (činu) nedosahuje míry požadované trestním zákonem. Proto odvolací soud postupem dle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §222 odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu k projednání přestupku. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v provedeném trestním řízení bylo úkolem soudu zjistit toliko to, zda jsou naplněny všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák. Pokud dovodil, že v jejím jednání není možno spatřovat naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění ve formě nedbalosti tak, aby toto mohlo odůvodnit přijatou právní kvalifikaci a skutek posuzovat jako uvedený trestný čin, a naopak dovodil, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby bylo možné věc postoupit k projednání příslušnému orgánu, neboť skutek by mohl být případně posouzen jako přestupek, není dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Prostřednictvím tohoto důvodu se totiž dovolatelka domáhá toho, aby její jednání nebylo vůbec hodnoceno jako protiprávní s tím, že soud neměl dospět ani k závěru, že by mohlo vykazovat znaky přestupku, a měl ji tak obžaloby zprostit.
S dovolatelkou není proto možné souhlasit ani v tom, že by soud vyslovil její odpovědnost za spáchání přestupku. Jak již řečeno, odvolací soud pouze dovodil, že v jednání dovolatelky chybí zejména naplnění materiálního znaku daného trestného činu (když stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je nepatrný), již ale nevyslovil jakýkoliv závěr o tom, že by toto jednání muselo být posouzeno jako přestupek. Je namístě uvést, že dovolatelka se nemůže v řízení před soudy domáhat toho, aby tyto (s ohledem na uvedené) současně rozhodly, zda je dána její odpovědnost i za spáchání přestupku, neboť tato otázka nemůže být předmětem řízení trestního, ale bude předmětem právě řízení před příslušným správním orgánem. Až v tomto správním (přestupkovém) řízení pak bude také právem (a povinností) dovolatelky uplatňovat námitky, jež jsou nyní obsahem jejího mimořádného opravného prostředku, a je proto vyloučeno, aby je uplatňovala v rámci řízení trestního, a to i prostřednictvím dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno pak podřadit i námitky, v nichž dovolatelka tvrdí, že postoupením věci jinému orgánu může dojít ke zhoršení její situace s tím, že v přestupkovém řízení jí hrozí sankce přísnější, než ta, která jí byla uložena soudem prvního stupně. Taková námitka však není namístě, protože obecně je bezpochyby závažnější skutečností, pokud je osoba odsouzena za spáchání trestného činu s následkem v podobě záznamu o této skutečnosti v rejstříku trestů oproti situaci, kdy jednání je projednáváno v přestupkovém řízení. V této souvislosti nutno rovněž upozornit, že orgán rozhodující o přestupku bude i o uložení příslušné sankce rozhodovat až poté, co dovolatelka právě v příslušném řízení uplatní všechny své stávající námitky. Jimi se bude moci domáhat i toho, aby jí sankce byla uložena v co nejnižší výměře. Dovolací soud ale opakuje, že je vyloučeno, aby ze své pozice předjímal rozhodnutí správního orgánu.
Pokud se týče dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je třeba s dovolatelkou souhlasit, že ve výroku usnesení soudu druhého stupně (o postoupení věci jinému orgánu k projednání ve správním řízení) není - v rozporu s požadavkem zákona obsaženým v §120 odst. 3 tr. ř. - zahrnut popis skutku, kterého se toto rozhodnutí přesně týká, a není v něm ani přesné jméno obviněné, jíž se věc týká. Nicméně v tomto bodě lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že jméno obviněné je uvedeno v záhlaví usnesení, které hovoří o tom, že „Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání … odvolání obžalované M. P.,…“. Co se týče chybějícího popisu skutku, tento je detailněji rozebrán v odůvodnění předmětného usnesení. Je tak nepochybné, o jakém skutku se veřejné zasedání o odvolání konalo, které osoby se řízení týkalo, i jak o tomto skutku bylo soudem rozhodnuto. Poukaz dovolatelky na příslušná rozhodnutí 2 T 97/95 a 7 Tz 17/87 je tedy případný, když bylo přinejmenším žádoucí, aby odvolací soud do výroku o postoupení věci jinému orgánu také skutkovou větu zahrnul, a uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž formálně dán. Současně je však namístě uvést i to, že zrušením napadeného rozhodnutí a vrácením věci odvolacímu soudu by se na dovolatelčině postavení nic nezměnilo, neboť odvolací soud by v novém řízení toliko doplnil popis skutku, příp. její jméno do příslušného výroku. Výsledek by pro ni byl však zcela stejný, neboť věc by dále byla projednávána v přestupkovém řízení.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout, neboť (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.) je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka