ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1265.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1265/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 205/2008 ze dne 4. 6. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 200/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 8 T 200/2007 ze dne 13. 3. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost uhradit dle svých sil škodu trestným činem způsobenou.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 8 To 205/2008 dne 4. 6. 2008, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek a dle §259 odst. 3 tr. ř. po úpravě skutkové věty jej uznal znovu vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Uložil mu trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu opět uložil, aby dle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal M. T., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že soudy v rámci posuzování otázek, jež jim v trestním řízení nepřísluší (otázky občanského, resp. obchodního práva, vztahy mezi údajně poškozenou společností a obžalovaným), porušily jeho právo být slyšen a navrhovat důkazy k prokázání své neviny, když v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně nevyslechl dle jeho názoru klíčového svědka – pracovníka firmy S., pana H., který mohl potvrdit, že právě přes něj dovolatel pro společnost D. B. T., s. r. o., získával informace a podklady směřující ke splnění účelu smlouvy, tedy pro zprostředkování obchodní příležitosti s následným uzavřením smluv o dílo a tedy, že mu vzniklo i právo na provizi.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel uvedl, že v řízení bylo porušeno i ustanovení §176 odst. 2 tr. ř., neboť v jednotlivých fázích přípravného řízení se podstatným způsobem lišila skutková věta. Dále je přesvědčen, že soudy se dostatečně nezabývaly stanovením stupně nebezpečnosti činu pro společnost a že skutek, jak je ve výroku soudu druhého stupně popsán, nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, zejména pokud jde o jeho subjektivní stránku. Má dále zato, že soudy též nerespektovaly zásadu chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, dle kterého ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomuto citoval i rozhodnutí ÚS svazek 35, č. 196 Sb. n. a u.). Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze takto pokládat bez dalšího za přisvojení si cizí věci a za zpronevěru dle §248 tr. zák., a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva dle občanského zákoníku. Účastníci, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají totiž dostatek možností, jak tento spor prostředky občanského práva vyřešit. Zásadní pochybení soudů pak dovolatel spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění a shledaly jej vinným skutkem, jehož se nedopustil. Svým postupem proto porušily zásadu „in dubio pro reo“ i další základní zásady trestního řízení uvedené v §2 tr. ř., zejména zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů a nevypořádaly se takto se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí v jeho věci.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 205/2008 přezkoumal, z uvedených důvodů zrušil a vrátil je k k dalšímu řízení, příp. aby postupoval dle §265m odst. 1 tr. ř. a rozhodl sám rozsudkem, jímž jej obžaloby v celém rozsahu zruší.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že obviněný nepředkládá žádná tvrzení, kdy mělo být konáno v rozporu se zákonem stanovenými pravidly bez jeho přítomnosti hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nařízené ve věci. Jeho námitka, podle níž mělo být porušeno jeho právo být slyšen a navrhovat důkazy, což se mělo stát tím, že soudy dříve činné ve věci nevyslechly jím navrženého svědka, se již po obsahové stránce s uplatněným důvodem míjí. Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak konstatovat nelze. Pokud jde o argumentaci obviněného předloženou v dovolání, v jejímž rámci zpochybňuje správnost provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, resp. tvrdí, že se posuzovaného skutku nedopustil, je nutné konstatovat, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. To se týká i tvrzení o porušení zásady zachování totožnosti skutku, kdy pro úplnost státní zástupce doplnil, že k zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. rozhodnutí č. 52/1979 Sb. rozh. tr.), přičemž i v dané věci je s výjimkou drobných úprav popis skutku zcela shodný. Princip ultima ratio dle státního zástupce skutečně vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly uplatňovány zdrženlivě, nicméně současně akceptace tohoto principu neznačí potřebu rezignace na aplikaci trestního práva ve věcech s civilně právním kontextem, v jejichž rámci došlo flagrantním způsobem k naplnění všech znaků skutkové podstaty některého z trestných činů popsaných ve zvláštní části trestního zákona. Občanskoprávní či obchodně právní souvislosti pak soudy posuzovaly v rámci předběžné otázky, kdy se ovšem podle §9 odst. 1 tr. ř. jednalo o jejich povinnost. Ze skutkových závěrů potom jednoznačně vyplývá, že obviněný postupoval zcela vědomě a cíleně, což dává dostatečný podklad pro posouzení jeho jednání jako úmyslného ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na výši způsobené škody a další okolnosti případu je pak namístě i závěr, že společenská nebezpečnost činu obviněného je vyšší než malá, tedy dosahuje úrovně potřebné pro jeho posouzení jako trestného činu vůbec i prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné a souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z uvedeného je zcela zřejmé, že tomuto dovolacímu důvodu nijak nekoresponduje argument dovolatele, že v rámci hlavního líčení ani veřejného zasedání nebyl vyslechnut jím navrhovaný svědek H. Takto je třeba konstatovat, že v dovolání není obsažena žádná argumentace, na základě níž by bylo možné napadené rozhodnutí z hlediska tohoto dovolacího důvodu posuzovat.
Dovolací soud proto zhodnotil námitky dovolatele toliko z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako částečně právně relevantní, ve zbytku jako takové, které pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Podané dovolání jako celek je však zjevně neopodstatněné.
K jeho argumentaci z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno poukázat na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto z učiněných skutkových zjištění dovodily, že dovolatel si dne 31. 1. 2007 přisvojil finanční prostředky, které mu nijak nepříslušely, a způsobil tím společnosti D. B. T., s. r. o., škodu nikoliv malou. Jeho jednání spočívalo v tom, že jako zprostředkovatel jednající pro jmenovanou společnost si pro svou potřebu neoprávněně ponechal částku 120.000,- Kč, když dovodil, že právě takovou sumu mu tato společnost dluží na výplatě provizí. Uvedenou částku (kterou obdržel od zákazníka p. L. jako zálohu za provedení díla ze strany této společnosti) tedy použil na započtení své údajné pohledávky proti D. B. T., s. r. o., spočívající v dlužných provizích za dovolatelovu zprostředkovatelskou činnost, již pro jmenovanou společnost vykonával. Z učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplynulo, že dovolatelovi ani nevznikl nárok na výplatu předmětných provizí, jelikož nebyly splněny podmínky čl. 4 smlouvy o zprostředkování (viz č. l. 5), dle nichž mu tyto příslušely „po převzetí díla třetí osobou za předpokladu, že třetí osoba za provedené dílo řádně a včas zaplatila“. Dovolatel takto nesprávně dovodil, že mu příslušely provize za zprostředkování zakázek, které však v době jeho jednání nebyly dosud realizovány. Jednalo se o zakázky, z nichž společnosti D. B. T., s. r. o., byly uhrazeny (např. ze strany svědků S., K., Š. aj., viz č. l. 35 an.) pouze zálohy, nikoliv však celková cena za provedené práce. V okamžiku, kdy si zálohu poskytnutou svědkem L. na základě provedeného započtení ponechal, mu tedy dle citované smlouvy na vyplacení provizí dosud nárok nevznikl a částku si tak ponechal protiprávně, na úkor jmenované společnosti. Soudy dále správně poukázaly i na to, že dle §581 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Stejně tak může být i cizí movitá věc, již má někdo u sebe a již je povinen vydat, zadržena k zajištění jeho splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Dovolatel tedy nemohl realizovat ani právo zadržovací, neboť toto vzniká k zajištění dosud nesplatné pohledávky toliko zahájením insolvenčního řízení (srov. §175 odst. 1, 2 obč. zák.).
S dovolatelem proto nelze souhlasit v tom, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a že se naopak společnost D. B. T., s. r. o., měla svého nároku domáhat cestou občanského soudního řízení. V daném případě je zjevné, že dovolatel v okamžiku svého konání nepochybně věděl, že mu dané provize nenáleží, když smlouvu o zprostředkování sám podepsal a s jejími podmínkami souhlasil. Musel proto být přinejmenším srozuměn i s tím, že si ke škodě jiného ponechává věc, která mu byla svěřena a která mu nepatří. Z uvedeného plyne, že dovolatelovým jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jakož i materiální stránka daného trestného činu. To především proto, že dovolatel jednal úmyslně a musel si proto být vědom i výše škody, kterou svým činem způsobí (ač nárok na její náhradu nebyl v daném trestním řízení uplatněn). Je proto nutno dovodit, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro vedení trestního řízení a že to bylo vedeno odůvodněně (zjevně i z hlediska zájmů chráněných trestním zákonem), když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl rozhodně přinejmenším vyšší než nepatrný.
Nejvyšší soud dále považuje za nutné uvést, že zbývající námitky dovolatelem uplatněné z převážné míry napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). V tomto směru oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím a poukázaly přitom i na listinné důkazy jejich výpovědi podporující. Jeho námitky (spočívající v údajném porušení základních zásad vedení trestného řízení zakotvených v §2 a 176 tr. ř.) tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i závěry soudů v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka