ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1291.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1291/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání I. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 139/2008 ze dne 9. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 158/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 139/2008, ze dne 9. 4. 2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 1 T 158/2007, zrušují v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1, odst. 3 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl jiným samosoudcem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 158/2007 ze dne 8. 1. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále jí byl dle §53 odst. 1 tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání obviněné rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 139/2008 dne 9. 4. 2008 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala I. D., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a to samosoudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D.. Námitku podjatosti jmenovaného soudce vznesla dovolatelka již v nalézacím řízení, avšak ani soud prvního stupně, ani soud stížnostní podmínky pro jeho vyloučení neshledaly. O podjatosti tohoto soudce však svědčí jak jeho postup v hlavním líčení, tak i celkové jednání a chování vůči obhájci dovolatelky. Během hlavního líčení byla dovolatelka samosoudcem vyzvána, aby se vyjádřila k tomu, „proč se nechá obhajovat od Mgr. S., obhájce V.“. V odůvodnění usnesení, jímž o své podjatosti rozhodoval, JUDr. D. tuto svou otázku odůvodnil snahou zkoumat možnost účastenství Mgr. S. na údajné trestné činnosti dovolatelky, neboť tento obhájce měl dříve ve správním řízení, v němž zastupoval dovolatelku a jejího manžela, vypovídat jako svědek (což ale správní řád nepřipouští). Dle názoru dovolatelky byl však tento postup odůvodněn právě jen tím, že obhájce dovolatelku a jejího manžela v tomto správním řízení zastupoval. Nebyl v něm tedy vyslechnut jako svědek a soudce tak nemohl z takového údajného výslechu dovodit, že „toho obhájce o sňatku obžalované s v. příslušníkem hodně ví“. Takové konstatování je nutno považovat jednak za hrubě urážlivé, jednak za zjevně nepodložené a lživé. Profesním pochybením soudce je tedy především fakt, že vyjádřil jakési podezření o účastenství obhájce na trestné činnosti své klientky, kdy toto dovodil pro samotný výkon advokacie. Soudce dále tvrdil, že Mgr. S. zná jen z rozhodovací činnosti soudu, avšak dle dovolatelky se podjatost soudce vůči obhájci může projevit právě a jen na půdě soudu. Podjatost soudce v dané věci je totiž nutno shledávat také v jeho celkovém chování a vyjadřování vůči jmenovanému obhájci, neboť JUDr. D. není schopen či ochoten na půdě soudu Mgr. S. odpovědět ani na pozdrav, což svědčí nejen o jeho osobní antipatii k němu, nýbrž i neúctě k jeho povolání. Dle dovolatelky tak tímto svým jednáním soudce JUDr. D. porušil své povinnosti stanovené zákonem, především vystupovat tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví, nezaujatě, nestranně, ke stranám a účastníkům řízení bez předsudků. Krajský soud v Brně, který projednával stížnost dovolatelky proti usnesení, kterým jmenovaný soudce rozhodl, že není v dané věci podjatý, tuto zamítl s tím, že objektivně vyloučil možnost podjatosti soudce vůči advokátovi v rámci rozhodovací činnosti soudu, když tato dle něj je možná jen v případě příbuzenství těchto osob či v případě jejich konfliktů mimo budovu soudu. S tím zásadně nesouhlasí, neboť logicky může být podjatost soudce k advokátovi založena i jeho chováním u soudu během rozhodovací činnosti. Tím soudci nijak neupírá možnost mít na osobu advokáta nebo jiného účastníka vlastní (byť negativní) názor, ale tento nesmí mít žádný vliv na jeho rozhodovací činnost a chování u soudu.
Z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřuje v tom, že porušení oznamovací povinnosti dle §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen zákon č. 117/1995 Sb.), nelze považovat za porušení zákonné povinnosti, na niž doléhají normy trestního práva. Neoznámením skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku státní sociální podpory vzniká toliko povinnost obviněné tuto dávku bez dalšího vrátit. Soudy tak vyšly z nesprávné premisy, že lze stát oklamat tím, že pachatel „zatají“ před jednou z jeho organizačních složek uzavření sňatku a tím jej uvede v omyl. Uzavírání sňatků a vedení matrik je dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, výkonem státní správy. Stát nemohl tedy být uveden v omyl, neboť může disponovat matričními záznamy, v nichž je i uzavření manželství dovolatelkou zaznamenáno. Tuto skutečnost nelze proto před státem zatajit a uvést jej v omyl. Dalším pochybením bylo dle jejího názoru i posouzení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., zda dovolatelčin manžel byl z hlediska splnění podmínek pro vznik nároku na předmětné sociální dávky společně posuzovanou osobou, jak to má na mysli §7 odst. 2 písm. c) zák. č. 117/1995 Sb. Z dokazování totiž vyplynulo, že manžel s dovolatelkou nežil ve společné domácnosti a nepodílel se na její výživě ani na výživě jejich dětí. Citovaný zákon dále v §7 odst. 7 stanoví, že manželé nejsou osobami společně posuzovanými v případě, že spolu tři měsíce prokazatelně nežijí. Zákon přitom nijak nedefinuje okamžik počátku běhu uvedené doby tří měsíců. Lze proto logicky dovodit, že pokud spolu manželé nežili nikdy, a to i před uzavřením manželství, počítání tří měsíců pozbývá pro tyto účely smyslu a druhý manžel se nestal osobou společně posuzovanou. Argumentace odvolacího soudu, že zákon nepředpokládá uzavírání „fiktivních“ manželství, a že u manželství se předpokládá vznik vzájemných svazků manželských, včetně vzájemné vyživovací povinnosti, není namístě. Nejedná se totiž o konstrukci právní fikce, neboť manželství v mnoha případech nemusí od počátku naplňovat zákonem o rodině předpokládaný obsah. Z materiálního hlediska tak k žádné změně rozhodných skutečností nedošlo, neboť obviněná jako matka žila i nadále odkázána sama na sebe a žádné příjmy z titulu výživného od manžela jí neplynuly. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí jiným samosoudcem podle §265l odst. 1, 3 tr. ř.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl v dané věci dovolatelkou uplatněn zcela důvodně. Vyloučení soudce dle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno na skutečnosti, zda soudce je či není podjatý, nýbrž na možnosti pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Otázka odpovídající zákonným hlediskům uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. tedy zní tak, zda lze či nelze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat soudce, který se v hlavním líčení k obhájci vyjádří způsobem, jímž již před rozhodnutím dává najevo své mínění a hodnotí obhajobu obviněné s tím, že vynáší dokonce závěr o participaci obhájce na jejím trestném jednání. Soudce, který uvedeným způsobem jedná, může být veřejností a procesními stranami vnímán jako soudce, ohledně jehož nestrannosti při rozhodování lze pochybovat. Taková pochybnost má reálný základ v tom, že poměr soudce k projednávané věci je ovlivněn předem přijatým a otevřeně vyjádřeným úsudkem o skutečnostech, které měly být teprve zjištěny. Nestrannost soudce tedy byla popřena již v průběhu trestního řízení tím, že dopředu dával najevo, jak hodnotí skutečnosti, o nichž obviněná vůbec nevypovídala, a to pouze vzhledem k tomu, že ji obhájce zastupoval již v minulosti. Soudce proto svým vystupováním zavdal příčinu k důvodné pochybnosti, že jeho poměr k věci je ovlivněn předem přijatým úsudkem a že jeho rozhodování proto není nestranné. Měl by tedy být vyloučen z řízení bez ohledu na to, zda skutečně je či není podjatý. Za situace, pokud by v důsledku obviněnou důvodně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo v dovolacím řízení zrušeno řízení před soudy oběma stupňů, včetně jejich rozhodnutí, a proběhlo by řízení nové, bylo by potom předčasné se vyjadřovat k dalšímu dovolacímu důvodu a to k tomu, který byl uplatněn podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud nenaznal důvodnost dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo by možné učinit závěr, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn sice právně relevantními námitkami, avšak zjevně neopodstatněně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu. Souhlasila, aby takto bylo rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod předpokládá splnění obou stanovených podmínek kumulativně. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (např. v mezidobí bylo rozhodnuto o vyloučení takového soudce podle §31 tr. ř., věc byla odvolacím soudem zrušena a přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle §262 tr. ř., místo vyloučeného soudce již rozhodoval náhradní soudce ve smyslu §197 odst. 2 tr. ř. ).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Dovolací soud po provedeném přezkumu věci shledal, že podané dovolání je důvodné, a to z hlediska uplatněného důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy, že v daném případě ve věci rozhodl vyloučený orgán. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
V daném případě dovolatelka uvedla, že soudce při projednávání věci v hlavním líčení nepřípustně projevil svůj názor a postoj jak k její osobě, tak i (to především) k jejímu obhájci, když se jí, s ohledem na to, že její obhájce v jiných věcech obhajuje příslušníky vietnamské národnosti, dotázal, proč se i ona nechala tímto advokátem zastupovat, když uvedl, že Mgr. S. „toho o sňatku obžalované s vietnamským příslušníkem hodně ví“. Své poznámky odůvodnil následně tak, že chtěl zkoumat možnou účast jejího obhájce, Mgr. S., na její trestné činnosti. Dle dovolatelky a jejího obhájce lze dále důvody pro podjatost jmenovaného soudce spatřovat i v tom, že tento se na půdě soudu nechová k obhájci s náležitou úctou, čímž porušuje zákon. Nutno konstatovat, že ve vztahu k možnému vyloučení orgánů činných v trestním řízení dle §30 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům se praxe postupně ustálila na tom, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. v úzce přátelském anebo naopak nepřátelském vztahu (srov. 7 Tz 178/2001). Z toho, co bylo citováno shora, je třeba dovodit, že samosoudce, který rozhodoval v dané věci v prvním stupni (u Městského soudu v Brně), jednal a vystupoval tak, že to svědčí o jeho jednoznačně negativním (nepřátelském) vztahu ke jmenovanému obhájci. Dovolací soud dospěl k závěru, že jeho poznámky pronesené na adresu dovolatelky a jejího obhájce nepochybně vybočily z rámce vystupování a jednání, který je soudci z titulu jeho pozice stanoven zákonem, a jeho rozhodnutí v důsledku uvedeného tak nelze označit za nestranné.
Nutno zdůraznit právě to, že každý soudce je povinen vystupovat nestranně, nezaujatě, bez jakýchkoli předsudků vůči účastníkům a stranám řízení. Je tedy vyloučeno, aby při svém rozhodování jakkoliv vyjadřoval svůj osobní názor na projednávanou věc či na osoby, kterých se týká, jakož i na jejich zástupce. V tomto smyslu je také nepřípustné, aby se soudce vyjadřoval k tomu, proč si obviněný zvolil ke své obhajobě toho kterého obhájce, když právo na obhajobu a svobodnou volbu obhájce je základním právem obviněného. Soudce se tedy při projednávání věci nemůže vyjadřovat k tomu, koho obhájce případně obhajuje v jiných věcech (zda osoby české či cizí národnosti), a nemůže z toho vyvozovat závěry, že by taková skutečnost snad mohla mít případný vliv na výkon obhajoby v konkrétní (jím řešené) věci. Výkon obhajoby a její kvalita je totiž výlučně součástí vztahu toliko mezi obviněným a jeho obhájcem a je pouze na obviněném samotném, aby způsob obhajoby svého advokáta hodnotil. Taktéž informace, které obviněný svému obhájci sdělí, jsou podkladem pro volbu následné obhajovací taktiky. Soudce však zásadně musí zůstat vně tohoto vztahu a za všech okolností se zdržet jakéhokoliv komentáře, a to i pokud jde o osobu obhájce, jeho vystupování i úkony v hlavním líčení, pokud tyto nepřekračují zákon (což se v daném případě nestalo). Soudce tedy nemůže v tomto směru v řízení projevovat jakékoliv názory, ať už pozitivní, negativní, přátelské či nepřátelské. Jestliže tedy JUDr. D. v hlavním líčení vznesl dotaz „proč zastupuje obžalovanou obhájce Mgr. S., který je znám jako obhájce příslušníků vietnamské národnosti“ (viz č. l. 85), což následně odůvodnil v usnesení o své podjatosti (viz č. l. 88-89) snahou zkoumat možnou účast obhájce Mgr. S. na trestné činnosti obviněné jako účastník dle §10 odst. 1 tr. zák., „jelikož z protokolu Cizinecké policie je zcela zřejmé, že o sňatku obžalované s vietnamským příslušníkem hodně ví“, jedná se zjevně o nemístné a nepřípustné jednání, jímž tento soudce vyjádřil svůj jasný negativní postoj k obhájci a které je tak důvodem pro vznik pochybností o jeho nepodjatosti a nestrannosti při pozdějším rozhodování v dané věci. To vše i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se tento soudce k obhájci (dle jeho slov) chová i mimo jednání. Nutno upozornit i na to, že obhájce obviněné, Mgr. S., byl ve správním řízení jen přítomen jako zplnomocněný advokát při podání vyjádření jeho klienta H. V. L. a nepodával tedy výpověď jako účastník takového řízení (viz č. l. 38). V důsledku popsaného jednání jmenovaného soudce bylo tak možné (ze strany dovolatelky) i předjímat, že jeho rozhodnutí ve věci zřejmě vyústí v rozhodnutí pro ni nepříznivé, které bude výsledkem jeho zaujatého, nikoliv nestranného, postoje.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že samosoudce JUDr. D. porušil příslušná ustanovení zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. (dále jen zákon č. 6/2002 Sb.), následkem čehož jsou dány pochybnosti i o jeho nestranném rozhodování ve věci samé. Dle §80 odst. 2 písm. b), e), f) zák. č. 6/2002 Sb. je soudce povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků, a dbát svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Dle §80 odst. 6 zák. č. 6/2002 Sb. je dále soudce povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům, jiným osobám vykonávajícím právnická povolání a k ostatním zaměstnancům soudu a k účastníkům nebo stranám soudního řízení. Ve vztahu k zástupcům účastníků nebo zástupcům stran soudního řízení je povinen se zdržet projevů sympatií, náklonnosti, ale i jakýchkoliv postojů negativních. S ohledem na poznámky, které soudce v hlavním líčení vyjádřil s tím, že v nich vyjádřil i svůj názor o možném podezření o účasti obhájce obviněné I. D. na její trestné činnosti, je nutno dovodit, že takto porušil daná ustanovení zákona a v důsledku toho se jeho poměr k projednávané věci jevil tak, že v něm chyběla nestrannost jako jeden ze základních předpokladů spravedlivého rozhodování (srov. 7 Tdo 1456/2007). Dovolací soud proto shodně s dovolatelkou dospěl k závěru, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, jehož úkony nemohly být, vzhledem ke shora vyjádřeným pochybnostem o nestranném a nepodjatém přístupu příslušného samosoudce k věci, podkladem pro příslušné rozhodnutí. Byla tedy naplněna důvodnost dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a přijaté rozhodnutí je tak nutno považovat za rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samosoudce Městského soudu v Brně, který ve věci rozhodl v hlavním líčení, byl vyloučen ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §30 odst. 1 tr. ř. Podmínky tohoto dovolacího důvodu byly splněny i v tom ohledu, že vyloučení samosoudce obviněná namítla již v odvolacím řízení, jakož i v podané stížnosti proti usnesení, kterým samosoudce rozhodl, že vyloučen není.
Z podnětu dovolání obviněné I. D. proto zrušil napadená rozhodnutí, když zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, která tím ztratila podklad a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to jiným samosoudcem, než který rozhodl v původním řízení.
Vzhledem k řečenému se Nejvyšší soud již nezabýval argumentací vedenou z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí o věci z hlediska daného důvodu by bylo předčasné, neboť věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, v němž se jí bude znovu zabývat jiný samosoudce. Danou argumentaci tak bude namístě uplatnit právě v řízení před tímto soudem. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka