ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1418.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1418/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 67 To 382/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 99/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 67 To 382/2007, zrušuje ve výroku pod bodem II/2b), jímž byl obviněný M. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 2 ZT 102/2007, pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. 43 T 99/2007, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod I/1-3), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (bod II/) a trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod III/1-5). Trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. pod bodem II/ výroku rozsudku, se obviněný měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v období od září 2006 až do 2. 3. 2007 v P., postával před stánkem trafiky, kde pracovala poškozená M. K., pohyboval se v jeho těsném okolí, přičemž si opakovaně vynucoval pozornost poškozené různými dotazy, ačkoli věděl, že si poškozená kontakt s ním nepřála, po uzavření stánku jí bránil v odchodu do místa bydliště, zadržoval ji na místě, kroutil jí ruce“. Za výše uvedené trestné činy byl podle §215a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. zák. rozhodl soud o uplatněném nároku na náhradu škody poškozeným V. Š.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 (do výroku o vině pod bodem I/1-3 do výroku o trestu a do zprošťujících výroků), rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 67 To 382/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté sám výrokem pod bodem I/1-5) znovu rozhodl, že se obviněný uznává vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pod body I/3), 4) v jednočinném souběhu tohoto trestného činu s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Podle §202 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu zároveň uložil omezení spočívající v zákazu vyhledávat a jakkoliv kontaktovat poškozenou M. K., pokud by s tím předem výslovně nesouhlasila.
Výrokem odvolacího soudu pod bodem II/2b) byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba a posléze i soud prvního stupně (bod II/ rozsudku) spatřovaly trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Uvedený postup odůvodnil odvolací soud tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená v popisu skutku ve výrokové části rozsudku nepostačují k závěru, že takovým jednáním byly naplněny zákonné znaky předmětného trestného činu. Podle odvolacího soudu z popisu skutku (tzv. skutková věta výroku) nebyly zřejmé takové okolnosti jako je „čas a podrobný popis jednání, jeho intenzita, způsob jakým poškozené bránil v odchodu domů a doba omezování“, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že obviněný bránil poškozené užívat osobní svobody tak, aby se jednalo o trestný čin. Se zřetelem k rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 460/04 poukázal odvolací soud zároveň na to, že odstranění vady skutkové věty cestou odůvodnění není možné, neboť odůvodněním rozsudku nelze nahrazovat absenci znaků skutkové podstaty trestného činu, které musí být obsaženy již ve skutkové větě. Podle názoru soudu nebyla náprava zjištěných vad v odvolacím řízení možná, neboť výrok o vině trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. především nebyl napaden odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného. Odvolací soud pak s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius obsaženou v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl pochybení soudu prvního stupně napravit ani tím, že by napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, protože i tento soud by při respektování zásady stanovené v §264 odst. 2 tr. ř. nemohl skutková zjištění doplnit v neprospěch obviněného. Na základě těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nezbylo než obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 20. 11. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala v neprospěch obviněného M. V. nejvyšší státní zástupkyně dovolání, kterým napadla výrok pod bodem II/2b), jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně odvolacímu soudu vytkla, že své rozhodnutí založil na nesprávném právním závěru, že skutek není trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatelky soud prvního stupně učinil odpovídající skutková zjištění, podle nichž jednání obviněného výše uvedenou skutkovou podstatu nepochybně naplnilo. Jakkoli je poté vyjádřil ve skutkové větě výroku rozsudku nedostatečně a nekonkrétně, bez bližšího popisu intenzity omezování osobní svobody poškozené či délky jeho doby, bylo tyto skutečnosti možné zjistit z odůvodnění rozsudku. Pokud se odvolací soud s učiněnými skutkovými zjištěními ztotožnil, avšak měl je za nedostatečně vyjádřená ve skutkové větě předmětného výroku rozsudku a shledal tak rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku, měl podle dovolatelky toto pochybení napravit postupem podle §259 odst. 1 tr. ř. a věc vrátit ohledně předmětného skutku soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud však odvolací soud na zjištěném skutkovém základě rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. tak, že se obviněný obžaloby pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. ř. zprošťuje, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka zároveň poukázala na nesprávný výklad zásady zákazu reformationis in peius dovolacím soudem a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, kde byla řešena prakticky shodná situace, zdůraznila, že doplnění či upřesnění rozhodných skutkových okolností samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud takto nedošlo ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům nejvyšší státní zástupkyně v závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 67 To 382/2007, ve výroku sub II/2 b), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby dovolací soud výše uvedeným způsobem rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Opisy dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření obviněnému i jeho obhájci. K doručení došlo dne 15. 9. 2008 (obviněný) a dne 12. 9. 2008 (obhájce). K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by obviněný deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku (výroku), kterým byl obviněný obžaloby zproštěn.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud dovodil, že nejvyšší státní zástupkyně námitkou vůči vadnému hmotně právnímu názoru odvolacího soudu a tomu odpovídajícímu vadnému rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Úvodem je nutno poznamenat, že trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem trestného činu podle §231 tr. zák. je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Pod pojmem bránění v užívání osobní svobody je třeba rozumět takový zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Může jít o uzavření osoby v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením, zadržováním apod. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné. Délka doby, po niž se svoboda omezuje, není z hlediska naplnění formálních znaků tohoto trestného činu podstatná. Může jít tedy o omezování i jen na krátkou dobu. Délka omezení osobní svobody má význam toliko při zvažování stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.). Trestný čin podle §231 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.).
Výše uvedené zásady odvolací soud nerespektoval.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný M. V. nezvládl rozchod se svojí bývalou partnerkou M. K., která se poté stala předmětem delší dobu trvajících projevů obtěžování a později i verbální a fyzické agrese z jeho strany. Pokud jde o skutek pod bodem II/ výroku rozsudku, soud z výpovědi poškozené i dalších svědků zjistil především to (viz str. 19 rozsudku), že obviněný se po dobu několika měsíců dostavoval před stánek trafiky, kde poškozená pracovala, pokoušel se s ní navazovat kontakt a slovně ji obtěžoval, přičemž jeho jednání se vystupňovalo až do fáze, kdy poškozené bránil v odchodu ze stánku domů, takže se někdy opozdila i o více než hodinu. Proti její vůli ji v některých případech bral do náruče, nosil ji apod. (srov. též str. 9). Poškozená v obavě před poškozeným opakovaně žádala o pomoc svoji známou E. H., která jí v době ochodu z práce chodila naproti, aby se poškozené něco nestalo. Podle této svědkyně poškozená neustále „brečela, měla strach“ z obviněného. Ve výroku rozsudku soud vyjádřil jednak dobu spáchání skutku („od září 2006 až do 2. 3. 2007“) a jednak stupňující se obtěžování, které vyvrcholilo tím, že obviněný poškozené „bránil v odchodu do místa bydliště, zadržoval ji na místě, kroutil jí ruce“. Skutková zjištění soudu a formulace výroku rozsudku přitom zahrnují všechny významné skutkové okolnosti, z nichž lze vyvodit, že obviněný jinému bránil užívat osobní svobody, a že se tak v projednávaném případě stalo opakovaně a v různých formách, tedy nikoliv bezvýznamným způsobem, tzn. že nebezpečnost činu rozhodně nebyla nepatrná. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že jednání obviněného naplnilo po subjektivní i po objektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Soudu prvního stupně lze však vytknout, že popis skutku ve výroku rozsudku plně nevystihuje učiněná skutková zjištění, především různé způsoby, jimiž obviněný bránil poškozené v užívání osobní svobody (např. o nošení poškozené v náručí proti její vůli není ve výroku rozsudku žádná zmínka), dále zde není blíže specifikováno, jakým způsobem zadržoval poškozenou na místě ani doba tohoto zadržování, když podle její výpovědi měla tato doba překročit v některých případech i více než hodinu. Z rozsudku rovněž nevyplývá, za jakých okolností obviněný kroutil poškozené rukama a v jakém úmyslu. Jinými slovy popis skutku neodpovídá kritériím uvedeným v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Z výroku rozsudku je navíc patrno, že soud převzal popis skutku z bodu III/ podané obžaloby, přestože soud (viz odůvodnění rozsudku) nevycházel ze zcela totožných skutkových zjištění jako obžaloba. Ačkoliv jde o otázku procesní, považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj poznamenat, že obžalovací zásada uvedená v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že mezi skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, a skutkem uvedeným ve výroku rozsudku musí být úplná shoda. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout a jiné naopak přistoupit, avšak nesmí se změnit podstata skutku. Totožnost skutku pak bude zachována tehdy, bude-li zachována totožnost jednání nebo následku. Soud je přitom povinen vyčerpat celý skutek, který je předmětem obžaloby (k těmto otázkám srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. R 45/1973-I SbRt. a R 64/1973 SbRt.).
Měl-li odvolací soud za to, že znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. ř. nejsou v popisu skutku dostatečně a výstižně vyjádřeny a odůvodněním rozsudku je nahradit nelze, pak mohl konstatované vady napravit buď sám postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. anebo případně postupem podle §259 odst. 1 tr. ř., jestliže by zároveň shledal, že tyto vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a že je třeba řízení významnějším způsobem doplňovat.
Odvolací soud v projednávané věci ohledně předmětného skutku sice rozhodoval o otázkách viny jen na podkladě odvolání obviněného a platil tedy pro jeho rozhodnutí tzv. zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), tedy zákaz rozhodnutí k horšímu, ale tato okolnost nápravě zjištěných vad podle názoru Nejvyššího soudu nikterak nebránila.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, resp. trestných činů, jimiž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 11 To 1185/2005, nebo usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006). To znamená, že i v tomto směru lze názoru dovolatelky plně přisvědčit.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený zprošťující výrok je založen na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že z tohoto důvodu nemůže obstát, tzn. že na jeho právní moci a stabilitě nelze trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 67 To 382/2007, zrušil v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II/2b), jímž byl obviněný M. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestní čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak ve zrušené části znovu vrací do stadia odvolacího řízení, kdy Městský soud v Praze se jí bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu zabývat. Vytýkané vady lze přitom odstranit procesním postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. Dospěje-li odvolací soud v rámci nového řízení k závěru, že k upřesnění popisu skutku bude zapotřebí řízení doplnit provedením některých důkazů (např. podrobnějším výslechem poškozené k formám /způsobu/ omezování její osobní svobody a k doplnění časových údajů), soud tak učiní. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným hmotně právním a procesním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler