ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1434.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1434/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným R. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 68 To 88/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 194/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 68 To 88/2008, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 T 194/2007.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Přerově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 T 194/2007, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 25. 10. 2006 v 15.30 hodin na rychlostní silnici v katastru obce H., okres P., převážel motorovým vozidlem zn. Volkswagen LT 35 TDI, náklad 47 ks plastových nádob o objemu 30 litrů, obsahujících celkem 13,48 hektolitrů absolutního alkoholu, který převzal od blíže neustanovené osoby v O. a náklad měl dle instrukcí převézt do T., kde měl telefonicky kontaktovat blíže neustanovenou osobu a obdržet od ní pokyny k další dispozici s nákladem, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že převážel alkohol, který nebyl zdaněn z důvodu nepodání daňového přiznání, v důsledku čehož byla zkrácena spotřební daň ve výši 357.220,- Kč ke škodě státního rozpočtu České republiky“. Podle §251 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 68 To 88/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním směřujícím proti všem výrokům rozsudku nalézacího soudu, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo soudu prvního stupně považuje za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení. Oba soudy ve výroku o vině shodně uváděly, že převážel absolutní alkohol, který nebyl zdaněn, a v důsledku toho vznikla škoda státnímu rozpočtu České republiky. Dovolatel však namítl, že zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nepojednává o alkoholu, resp. absolutním alkoholu, ale předmětem spotřební daně je líh (ethanol), jak je definován v §67 citovaného zákona. Zároveň dovolatel odkázal na zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, především pak na definici lihu v §2. Z toho pak dovolatel dovodil, že nemohl být uznán vinným přepravou alkoholu, neboť dané označení se může vztahovat i na jiné produkty, které spotřební dani nepodléhají. Dále namítl, že celně technická laboratoř Celního ředitelství Olomouc není orgánem, který by mohl podávat odborná vyjádření, resp. posudky pro účely soudního řízení. Zdůraznil, že složení a účel přepravovaného výrobku zůstaly neprokázány, neboť od začátku přepravy mu bylo známo toliko to, že se mělo jednat o lihové ředidlo. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/95 obviněný upozornil, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v ustanovení §251 tr. zák. získána, je trestným činem. Aby došlo k naplnění tohoto předpokladu, musel by dovolatel vědět, že se jedná o líh ve smyslu zákona o spotřebních daních, dále že osoba, která si přepravu objednala, tento líh nezdanila a že se tato osoba dopustila konkrétního trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. Na závěr dovolatel shrnul, že nesprávné hmotně právní posouzení spočívá u obou soudů v nesprávném označení předmětu daně a v nesprávném právním hodnocení co do naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví, když nebylo prokázáno, že dovolatel převážel věc, která byla získána trestným činem, a že to věděl.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 68 To 88/2008, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 T 194/2007, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 20. 10. 2008 (č. l. 383 spisu). K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být dovolatelem namítána, neboť Krajský soud v Brně rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2008, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly dovolatelem uplatněny právně relevantně námitkami týkajícími se vad výroku o vině, jež měly spočívat v tom, že výrok o vině byl v rozporu se skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodněních obou rozhodnutí. Důvod dovolání byl poté také právně relevantně uplatněn námitkami, že skutkový stav věci, z něhož oba soudy vycházely, nedovoloval závěr o úmyslném zavinění dovolatele (tj. subjektivní stránka ) a ani o tom, že věci, které převážel, pocházejí z trestné činnosti jiné osoby (objektivní stránka).
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Ve vztahu k projednávané trestní věci je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že „ukryje nebo na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou“. Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka. Nestačí však, aby věc byla získána přestupkem. Při ukrytí věci (tak jak byl obviněný uznán vinným) pachatel jedná s věcí tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele. Podílník tak získává nad věcí dispoziční moc. Nejedná však v úmyslu pomoci pachateli uniknout trestnímu stíhání nebo trestu apod., ale jedná uvedeným způsobem proto, aby z ukryté věci mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, příp. aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla uvedená věc v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Pachatel musí vědět nebo být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (R 7/1995). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení věci na sebe nebo jiného, musí mít podílník tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.
Dále je možné obecně říci, že otázka, zda byla věc skutečně získána trestným činem či nikoliv, představuje v řízení o trestném činu podílnictví podle §251 tr. zák. předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Jelikož jde o otázku viny, posoudí ji soud samostatně, i když bylo v jiném řízení o vině přímého pachatele již pravomocně rozhodnuto (srov. č. 15/1971 – II Sb. rozh. tr.).
Jsou-li na nyní posuzovaný případ aplikovány znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. ř., jak je Nejvyšší soud vyložil shora, v posuzovaném případě nelze závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně akceptovat.
V posuzované trestní věci dospěly soudy k závěru o vině obviněného, a to soud prvního stupně na základě rozporů ve výpovědích obviněného v přípravném řízení a u hlavního líčení (popíral, že by měl vědomost o tom, že by vezl alkohol, a také, že by měl vědomost o tom, že bylo zboží, které převážel získáno, trestnou činností), dále na základě výpovědi svědků (celníků) B. a P., kteří toliko popsali chování obviněného při zadržení jím řízeného motorového vozidla a dále na základě zajištěného nákladu alkoholu v autě, které obviněný řídil (strana 3). Dále poté vinu obviněného postavil soud prvního stupně na vlastních, ničím nepodložených úvahách, jako např. že „pokud by byla pravdivá obhajoba obviněného, že nevěděl o skutečném původu a nabytí věcí, nic mu nebránilo, aby při prováděné silniční celní kontroly telefonicky kontaktoval onoho muže a v součinnosti s ním řešil nastalou situaci před na místě zasahující celní hlídkou“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právem obviněného bylo po zákonném poučení nevypovídat vůbec (§33 tr. ř.) a naopak povinností orgánů činných v trestním řízení bylo jeho vinu na základě provedeného dokazování prokazovat.
Odvolací soud závěry Okresního soudu v Přerově vyhodnotil jako zcela správné. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud obhajobu obviněného hodnotil, vzhledem k vyskytujícím se vzájemným rozporům, jako nevěrohodnou a pokud jeho vinu dovodil na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že neměl doklady o nákladu, který vezl, byť mu při zadržení nebránilo nic v tom, aby kontaktoval osobu, pro kterou náklad převážel, nicméně naopak pravou totožnost této osoby zatajoval. Na základě těchto skutečností odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně dovodil, že obviněný velmi dobře věděl, jakou látku převáží, což bylo možno dovodit i z jeho reakce, když byl celníky zadržen (strana 3), a tedy že jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud předně uvádí, že popis skutku výroku rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací, je zcela v rozporu se zvolenou právní kvalifikací, tj. spácháním trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť spíše vykazuje znaky účastenství na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., a to formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dále Nejvyšší soud soudu prvního stupně a především odvolacímu soudu vytýká, že pokud uznaly obviněného vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., měly dát skutkovým zjištěním výraz ve skutkové větě rozsudku tak, aby vyjadřoval znaky dané skutkové podstaty, tedy aby z výroku o vině bylo patrno, že obviněný „ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou“. Ze skutkové věty soudu prvního stupně se ale naopak podává, že obviněný si obstaral motorové vozidlo, na které bylo naloženo 47 ks plastových nádob o objemu 30 litrů, které obsahovaly 13,48 hektolitrů absolutního alkoholu (toto bylo zjištěno až následnou odbornou expertízou), náklad měl převzít od neustanovené osoby v O. a měl jej převést do T., kde měl telefonicky kontaktovat další osobu, obdržet od ní další pokyny, přičemž se měl jednání dopustit s vědomím, že převážel alkohol, který nebyl zdaněn z důvodů nepodání daňového přiznání, v důsledku čehož byla zkrácena spotřební daň ve výši 357.220,- Kč ke škodě státního rozpočtu. Takový popis skutkové děje byl v rozporu se skutkovými zjištěními. Bylo toliko zjištěno, že obviněný (dle jeho výpovědi) převážel náklad, o němž se domníval, že je ředidlem, a to z O. do T., za tímto účelem si obstaral i vozidlo, měl dostat zaplaceno 1.000,- Kč, a také to, že neměl k nákladu doklady a že odmítl uvést osobu, která si převoz nákladu objednala. Teprve následně bylo zjištěno, že převážel alkohol. Žádný další důkaz, který by jeho obhajobu vyvracel, proveden nebyl, neboť celníci, kteří náklad, který vezl obviněný a který zadrželi, vypovídali toliko k chování obviněného po jeho zastavení. Přesto popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyjadřoval vědomost obviněného o všech znacích jednání hlavního pachatele, který se měl dopustit jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák. a popis jeho účasti na tomto jednání. Při rozhodování o vině obviněného se tedy soudy obou stupňů nezabývaly subjektivní ani objektivní stránkou trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Úmysl obviněného „ukrýt“ věci získané trestnou činností dovodily soudy toliko ze způsobu, jakým se hájil, byť dalšími důkazy nebylo prokázáno, že by měl konkrétní znalosti o původu převáženého zboží, a tedy že by měl vědomost o tom, že „ukrývá“ věci, které byly získány trestnou činností jiné osoby, a že jedná takovým způsobem proto, aby z ukryté věci mohl opatřit sobě nebo jinému prospěch, případně aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami. Z obou rozhodnutí poté není patrno, z čeho soudy dovodily, že převážený alkohol pocházel z majetkové trestné činnosti další osoby (trestný čin podle §148 tr. zák. je v podstatě zvláštní případ podvodu), zejména když z odůvodnění soudu prvního stupně ani soudu druhého stupně není patrno, že by uvedenou otázku řešily jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Za současného důkazního stavu nebyl zjištěn původ alkoholu a nelze proto ani vyloučit, že alkohol mohl být získán legálně, neboť prozatím nebyl prokázán opak. Samotný náklad zadrženého alkoholu bez dokladů ještě nemůže být takovým důkazem, od něhož by bylo možno vinu obviněného ve smyslu ustanovení §251 odst. 1 tr. zák. dovodit. Jak bylo uvedeno shora, k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu je třeba prokázat, že obviněný znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Prozatím ani nebylo ničím podloženo, že by obviněný věděl, že převáží alkohol, konkrétně líh ve smyslu zákona o spotřebních daních, a že osoba, která si u něj odvoz objednala, tento líh nezdanila a že se tedy dopustila trestného činu ve smyslu ustanovení §148 tr. zák. Tyto skutečnosti nebylo možno ponechat bez povšimnutí, neboť jsou rozhodné pro posouzení subjektivní i objektivní stránky posuzované trestné činnosti obviněného.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodněních jejich rozhodnutí, nedovoluje hmotně právní závěr o tom, že dovolatel naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl dovolatel uznán vinným.
Relevantně uplatněným námitkám dovolatele lze proto přisvědčit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vadách předpokládaných v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože zamítl odvolatelem podaný řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné rozhodnutí odvolacího soudu je pak rovněž zatíženo vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě–pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 68 To 88/2008, a ani rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 47 T 194/2007, nemohou pro zjištěné vady obstát. Nejvyšší soud proto obě shora citovaná rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když vytýkaná pochybení pro svoji obsáhlost nelze napravit v řízení před soudem druhého stupně. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě nelze vady odstranit ve veřejném zasedání konaném dovolacím soudem.
Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, tj. Okresnímu soudu v Přerově, který se bude muset trestní věcí dovolatele znovu v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývat, přičemž je v novém řízení právním názorem, vysloveným shora, vázán (§265s odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně si zejména bude muset vyřešit, jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., zda věci, které obviněný převážel, byly získány trestnou činností jiné osoby, a tedy, zda měl přinejmenším vědomost o původu nákladu ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., nebo zda svým jednáním napomáhal spáchání trestného činu ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. formou účastenství dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pokud jde o posledně uvedenou možnost, Nejvyšší soud upozorňuje na zásadu zákazu reformationis in peius. Nicméně, pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., bude muset upravit skutkovou větu výroku rozsudku tak, aby vyjadřovala úmysl obviněného, tedy to, že „ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou“, a i to, že obviněný „věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou“ (k tomu viz R 7/1995). Závěr o zavinění, tedy závěr o vnitřním psychickém vztahu obviněného k podstatným složkám jeho trestné činnosti, musí být prokázaný výsledky dokazování, tedy musí být zjištěno, co obviněný ve vztahu k možnému následku věděl (vědomostní složka zavinění) a co chtěl (volní složka zavinění). Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pod zákonný znak „ukrývání“, nelze podřadit jakoukoli činnost, kterou se ztěžuje nebo znemožňuje převzetí věci osobami k tomu povolanými (srov. R 57/1965).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková