ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1469.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1469/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o dovolání A. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 538/2006 ze dne 18. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 255/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 255/2006 ze dne 14. 6. 2006 byl dovolatel spolu s obviněným J. H. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl A. G. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvoláních A. G. a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 9 To 538/2006 ze dne 18. 1. 2007, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy uložil A. G. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání A. G.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal A. G., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Pro naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel činu užil proti jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dle jeho přesvědčení bylo však nepochybně prokázáno, že on spolu s obžalovaným J. H. se domáhali na poškozeném vlastní mzdy (odměny) za vykonanou práci, nikoliv tedy cizí věci. Na tom nemění nic ani skutečnost, že jako zástavy sloužily elektrospotřebiče, neboť tyto neměli v úmyslu odcizit. Skutek tak dle něj neměl být podřazen pod danou skutkovou podstatu. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu I. stupně v souladu s ust. 265h odst. 3 tr. ř. při předkládání spisu dovolacímu soudu učinil návrh, aby byl odložen, případně přerušen výkon trestu odnětí svobody.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že jednání obviněných zcela naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť oba vnikli do domu poškozeného neoprávněně, užili přitom násilí, fyzicky poškozeného napadli a dosáhli tím nejen nedobrovolného podepsání dvou dlužných úpisů (což by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.), ale i vydání věcí popsaných ve výroku o vině, které byly jednoznačně věcmi cizími. S ohledem na dostupný spisový materiál je dle jeho názoru tedy možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněných. Dovolání A. G. zhodnotil tedy jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. r) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci právně relevantně namítl, že v jednání, za něž byl uznán vinným, nelze spatřovat naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť on se spoluobžalovaným neužili násilí v úmyslu zmocnit se „cizí věci“. Domáhá se tedy jiné právní kvalifikace, pro něj příznivější. Takto podané dovolání je však zjevně neopodstatněné.
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a to především s ohledem na stávající judikaturu, která se danou problematikou zabývá. Za „věc cizí“ se dle ní totiž obecně považuje i taková věc, na niž má určitá osoba nárok, kterou ale dosud nemá ve své dispozici.
Tak jsou například neodevzdané peníze představující nezaplacenou cenu poskytnuté služby ve vztahu k tomu, kdo službu poskytl, cizí věcí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky (ceny za poskytnutou taxislužbu) dopravcem za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti vůli přepravených osob naplňuje proto znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže (srov. R 33/1991-I.). Podobně peníze z nepředané výhry v karetní hře jsou ve vztahu k tomu, kdo vyhrál, cizí věcí (srov. R 13/1976). Konečně, pokud účtující číšník užije násilí proti hostu restaurace, aby se zmocnil jeho hodinek se záměrem získat zálohu na útratu s tím, že po zaplacení hodinky vrátí, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. (srov. R 14/1989). V projednávaném případě je tak nutné shodnout se se závěrem odvolacího soudu a peníze, které měly být dovolateli a jeho společníku poškozeným vyplaceny, považovat ve vztahu k nim za „věc cizí“. Přitom nelze ani přehlédnout, že oba obvinění neprováděli stavební práce na základě dohody ve prospěch poškozeného, ale jako brigádní zaměstnanci prováděli práce pro firmu R. S. K. spol. s r. o., v níž byl poškozený jednatelem. U této firmy pracovali zhruba dva týdny a bylo zjištěno, že předmětné práce odvedli špatně a poškozeným byli proto vyzváni k opravě, což neučinili. Oprava byla proto provedena jinak s tím, že jim vzniklé náklady budou sraženy z platu. Proto také tvrzení dovolatele, že se domáhal mzdy, na kterou mu vznikl nárok (jako věc vlastní), neodpovídá realitě. Jestliže by ovšem dovolatelé v daném případě za použití násilí dosáhli pouze toho, že jim poškozený nedobrovolně vystavil dlužní úpisy, v nichž se zavázal k jejich vyplacení v budoucnu, bylo by možno jejich jednání posuzovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Pachatelé se ovšem v rámci trestného jednání vedle popsaného donucení zmocnili i v rozsudcích přesně specifikovaných věcí (elektrospotřebičů), které byly majetkem L. V., a to jako „zálohy“ na vyplacení svých odměn. Tyto věci tak byly zcela nepochybně pro oba pachatele věcmi cizími a jestliže za účelem jejich získání použili proti poškozenému násilí, je hmotně právní posouzení celého činu jako trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. jednoznačně třeba považovat za souladné se zákonem.
Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku jmenovaného soudu, pro který byl nakonec i odsouzen, byl správně kvalifikován, když ten dospěl k závěru, že dovolatel se dopustil ve výroku o vině označených trestných činů.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené i na to, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, dovolací soud o takovém návrhu nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka