ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.164.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 164/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch S. D., K. S., R. M., L. K., B. H., R. H., B. M., V. H., K. K., V. G., O. M. a dovolání podaném K. S., státním příslušníkem I., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 169/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu se z podnětu dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006 zrušuje v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání K. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005 byli dovolatel K. S. a dalších dvanáct obviněných uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za které jim byly uloženy tresty v citovaném rozsudku přesně specifikované, když K. S. byl uložen trest odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
V předmětné věci podal K. S. spolu s obviněnými S. D., R. M., B. H., R. H., B. M., K. K., V. G. a O. M. odvolání. Odvolání v neprospěch všech jmenovaných a navíc i obžalované V. H. podala i příslušná státní zástupkyně. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně všech shora jmenovaných, jakož i ohledně obviněného L. K. ve smyslu ust. §261 tr. ř., zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že všech deset obviněných uznal vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák., za který jim nově uložil i příslušné tresty, K. S. konkrétně trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a dle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu uložil i trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudů, že – ve zkrácené verzi – v době nejméně od 12. 3. 2003 do doby jejich zadržení organizovali a umožnili (…napomáhali a jinak se účastnili spolčení, které bylo zřízeno za účelem dosahování zisku a spočívalo v soustavném páchání úmyslné trestné činnosti týkající se řízení ilegální migrace běženců… – dle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, na kterou je namístě v dalších souvislostech také poukázat) nedovolené překročení státní hranice běžencům ze zemí tzv. „třetího světa“ (A.), a to převážně občanům I., ale i jiných zemí z této oblasti, z území S. r. přes území Č. r. do cílových zemí, kterými byly konkrétně S. r. N., R., I., F., B., N., Š., Ř., V. B., Š., Š., P., N. Z. a K., (s dělbou činností a dodržováním pravidel ve prospěch funkčnosti spolčení – znovu dle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně), kdy prvním kontaktním místem pro běžence v Č. r. byla pizzerie B. C., P., K., kterou provozoval S. S.. Cenu za přepravu platili samotní migranti buď již na kontaktních místech v jejich domovských zemích, nebo v některé zemi, přes kterou cestovali, případně za ně platili krajané žijící v některé cílové zemi, k nimž migranti cestovali, a částky se pohybovaly v závislosti na lukrativnosti, vzdálenosti a rychlosti přepravy v průměru 400.000,- indických rupií za osobu, částka z Č. r. do E. S. činila průměrně 1.000,- USD a tuto částku vybírali buď S. S., S. D. nebo K. S. prostřednictvím svých agentů v I. nebo jim byla zasílána od převaděčů nebo příbuzných v cílových zemích, a to prostřednictvím systému americké společnosti W. U. provádějící finanční transfery, tyto finanční prostředky sloužily jednak k výplatě osob (podílejících se na zločinném spolčení – znovu dle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně), jednak k pokrytí nákladů spojených s přepravou a ubytováním běženců a zisku, kdy se podařilo zadokumentovat nejméně 491 osob.
K. S. konkrétně zajišťoval ubytování běženců v tranzitních bytech v různých částech P., doprovázel běžence pěšky nebo městskou dopravou, přebíral je od řidičů taxi, kteří běžence převezli z míst překládek, jež se nacházely na okraji P. na dálnici D-1 v okruhu 40 km, kdy konkrétní místo předání běženců bylo telefonicky domluveno těsně před nebo v průběhu samotného transportu, rozděloval běžencům minimální finanční prostředky nutné pro jejich další cestu, živil je v tranzitních bytech, byl v častém telefonickém spojení s příbuznými běženců a kontaktními osobami v souvislosti s převáděním ve státech, přes které probíhaly nelegální transporty běženců včetně domovské a cílové země, kam měli být běženci za úplatu dopraveni, přičemž veškerá jeho činnost byla řízena S. D. a S. S..
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch S. D., K. S., R. M., L. K., B. H., R. H., B. M., V. H., K. K., V. G. a O. M., když dovolání podal i K. S., a to včas, jmenovaný obviněný prostřednictvím obhájce, a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila nejvyšší státní zástupkyně ty, které jsou uvedeny v ust. §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. a K. S. ten, který je uveden v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že odvolací soud vyhověl odvolání obviněných, zatímco o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch jedenácti obviněných do výroků o trestech (ohledně obviněného K. i do výroku o vině), nebylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodováno, ačkoli z obsahu jeho rozhodnutí plyne, že mu ohledně žádného z obviněných nevyhověl, tedy je měl jako nedůvodné zamítnout dle §256 tr. ř., což se nestalo. Výrok o zamítnutí odvolání státní zástupkyně v rozsudku Městského soudu v Praze tedy chybí, takže toto rozhodnutí je zatíženo vadou naplňující důvod dovolání.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil znaky „zločinného spolčení“, když ve „své“ definici uvádí jako jeho znak „dosahování zisku“, který však po novele trestního zákona provedené zákonem č. 134/2002 Sb., účinným od 1. 7. 2002 již v ustanovení §89 odst. 17 tr. zák., nefiguruje. Tento závěr považuje však za irelevantní, neboť ze skutkových okolností se skutečně podává, že obvinění páchali trestnou činnost právě proto, aby dosahovali zisku.
Nesouhlasí dále s názorem soudu odvolacího, že v rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou obsažena skutková zjištění, která by svědčila o tom, že se obvinění při páchání trestné činnosti řídili nějakými pravidly, resp. kodexem určujícím činnost skupiny, že by utajovali existenci, struktury a akce organizace. Zákonná definice zločinného spolčení (§89 odst. 17 tr. zák.) žádný takový znak neobsahuje a ani v komentáři k trestnímu zákonu se obdobný znak nikde neobjevuje. Nepřiměřeně restriktivní výklad znaků zločinného spolčení, jak jej podává Městský soud v Praze, navíc nevyhovuje ani zločineckým formám typu neapolská C., zejména její modernější odnože N.C.O. nebo N. F., která se odlišuje např. od sicilské mafie tím, že její aktivity jsou často téměř veřejné, a to kvůli tomu, že pro své podniky potřebuje spolupráci řady lidí, ale i tím, že neprosazuje zřetelnou hierarchii v rámci svých organizací nebo se jí přímo vyhýbá. Tím je doloženo, že uvedené znaky městským soudem akcentované nejsou nezbytnými atributy společností vytvořených k páchání organizovaného zločinu, k jejichž potírání je především určeno ust. §163a tr. zák.
Pokud jde o konkrétní naplnění jednotlivých znaků charakterizujících zločinné spolčení, je přesvědčena, že tyto soud prvního stupně náležitě vyjádřil na str. 44-46 svého rozsudku, dle něhož se jednalo o společenství více osob zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, které trvalo více než deset měsíců, během nichž bylo ilegálně převedeno přes státní hranice nejméně 491 osob. Je také zřejmé, že skupina obviněných byla organizačně strukturována, přičemž v jejím čele stál S. D., který dále řídil první garnituru výkonných článků, která měla své další podřízené, tj. zbývající pachatele. Z takové diferenciace plyne současně i rozdělení funkcí a dělba činností. Odvolací soud však nedůvodně restriktivním výkladem znaků zločinného spolčení, resp. jejich rozšířením dospěl k závěru nesprávnému, a sice, že se zde jedná o typickou organizovanou skupinu.
Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání.
K. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k jím zvolenému důvodu vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud nesprávně uplatnil zásady ukládání trestů stanovené trestním zákonem. Napadeným rozsudkem mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let (na horní hranici trestní sazby stanovené v §171a odst. 2 tr. zák.) a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou (rovněž v maximální výměře). Vytkl, že se soud v odůvodnění rozsudku trestům věnuje v jediné zcela obecné větě, v níž toliko konstatuje, že mu je uložil „po zhodnocení společenské nebezpečnosti jednání, postoje k trestné činnosti i k možnostem nápravy.“ Jelikož se soud nezabýval konkrétním hodnocením společenské nebezpečnosti jeho jednání ani konkrétním hodnocením možností jeho nápravy, nelze z rozsudku zjistit, jakými úvahami se při ukládání trestů řídil a proč mu uložil tresty v maximální výměře. Jeho činnost měla přitom v zásadě spočívat v tom, že měl běžencům zajišťovat ubytování v bytech v P., živit je tam a doprovázet je po P. Dle jeho názoru je v rozporu se zásadami pro ukládání trestů stanovenými trestním zákonem, pokud soud uloží prvotrestanému obžalovanému, jehož odsuzuje za trestný čin se sazbou 6 měsíců až 3 léta, hned trest vyhoštění na dobu neurčitou. Jelikož proto spočívá napadený rozsudek na nesprávném hmotně právním posouzení, navrhl, aby jej dovolací soud zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání podanému K. S. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že z formulace dovolání plyne, že jej obviněný podal proti všem výrokům rozsudku, jež se ho týkají, avšak odůvodnění dovolání se týká pouze výroku o trestu. Speciálním dovolacím důvodem pokrývajícím vady výroku o trestu je pak §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podmínky ale na daný případ nedopadají, neboť jej lze uplatnit pouze v případech, kdy bylo při rozhodování o trestu porušeno jiné ustanovení obecné části trestního zákona, než které stanoví výměru jednotlivých druhů trestů a jejich přípustnost. Zejména se jedná o případy ukládání úhrnného, souhrnného nebo společného trestu, ukládání trestu za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a podobně. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž uplatnil dovolatel, nedopadá na údajné porušení směrnic stanovících okruh hodnotících úvah soudu při rozhodování o trestu ve smyslu §31 až 34 tr. zák., kam směřují námitky dovolatele, neboť se v tomto rozsahu nejedná o právní posouzení skutku ani o jiné hmotně právní posouzení. Protože námitky dovolatele nenaplňují ani žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání podáno z jiného než zákonem definovaného důvodu. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl. Souhlasil, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., s čímž souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
K dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní se vyjádřili i někteří z obviněných, v jejichž neprospěch bylo podáno. K. K. a O. M. shodně uvedli, že odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem částečně na základě odvolání podaných jimi samými v jejich prospěch, když z výroku o vině vypustil právní kvalifikaci skutku jako trestného činu účasti na zločinném spolčení dle ust. §163a odst. 1 tr. zák. a uznal je vinnými pouze trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle ust. §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ale zároveň částečně na základě odvolání státní zástupkyně podaného v jejich neprospěch, když jim uložil při mírnější právní kvalifikaci přísnější tresty, když namísto trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem a současným trestem vyhoštění na dobu deseti let jim odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a současně trest vyhoštění na dobu deseti let. Je tedy zjevné, že o odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto bylo a dovolání nejvyšší státní zástupkyně tak považují za zcela zjevně neopodstatněné. Pokud se týká právní kvalifikace skutku jako trestného činu účasti na zločinném spolčení, mají za to, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku správně aplikoval ust. §89 odst. 17 tr. zák., resp. §171a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., když dospěl k závěru, že v případě obžalovaných v této věci se jedná o typickou organizovanou skupinu, nikoliv o zločinné spolčení. I pokud by odvolací soud eventuelně dospěl k názoru, že zločinné spolčení existovalo a že by tudíž byla na místě aplikace ust. §163a odst. 1 tr. zák., zdůraznili, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by oni dva osobně naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ohledně nich by tedy bylo možné dospět ke stejnému závěru, k němuž dospěl odvolací soud, tedy, že skutek lze kvalifikovat toliko jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle ust. §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Jelikož podle nich nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, považují dovolání nejvyšší státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné a jako takové jej navrhují odmítnout dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný L. K. ve svém vyjádření uvedl, že v jeho neprospěch nepodal odvolání ani státní zástupce a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K tomu dovolací soud pouze podotýká, že je pravda, že obvodní státní zástupkyně v jeho neprospěch odvolání nepodávala, nicméně odvolací soud ve smyslu §261 tr. ř. rozhodl ohledně jmenovaného obviněného stejným způsobem jako ohledně ostatních, kteří odvolání podali. I vůči němu bylo tedy rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího změněno, a to v jeho prospěch, když byl uznán vinným stejným trestným činem jako ostatní a byl mu uložen mírnější trest. B. H., S. D. a B. M. ve svém vyjádření projevili souhlas s projednáním dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila daný dovolací důvod v jeho prvé alternativě, který je dán v případě, kdy výrok v napadeném rozhodnutí chybí. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním.
Toto ovšem, i když to z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá zcela zřejmě, není projednávaný případ. Z úvodu citovaného rozsudku totiž plyne, že Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání odvolání deseti vyjmenovaných obviněných a příslušné státní zástupkyně podané v neprospěch těchto obviněných a obžalované V. H. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí pak plyne (viz str. 24 a 30), že příslušná státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněných s tím, že se domáhala, aby jim při nezměněném výroku o vině byly uloženy přísnější tresty. To se také v několika případech stalo, protože např. K. K. a O. M. byl uložen trest odnětí svobody o dva měsíce delší oproti rozsudku soudu prvního stupně, pro jehož výkon byli zařazeni do přísnějšího typu věznice (věznice s ostrahou). Odvolací soud přitom takto nemohl rozhodnout z podnětu odvolání podaných obviněnými, neboť tato byla podána v jejich prospěch. Z uvedeného je tedy evidentní, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch jedenácti obviněných. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tak nebyl naplněn a dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v této části by bylo nutno jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
V dané věci nejvyšší státní zástupkyně v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítla, že soud druhého stupně nesprávně posoudil jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že předmětnou (popsanou) trestnou činnost jednotlivých obviněných posoudil pouze jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice spáchaný za úplatu a to členy organizované skupiny dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ačkoli v daném případě dle jejího názoru byly naplněny všechny znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zák. souběžně se znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Dovolací soud považuje tuto námitku i vzhledem k užité argumentaci za důvodnou.
Ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkových větách výroků rozsudků soudů obou stupňů, vyplývá, že trestná činnost všech obviněných spočívala v tom, že uskupení většího množství osob (nejméně třináct) převádělo po dobu několika měsíců běžence ze zemí třetího světa z území S. přes Č. r. dále do R., N. a dalších států. Členy zmíněného uskupení přitom představovaly po celou dobu stále stejné osoby. Každá z nich pak měla svou předem danou roli, kdy určité osoby vykonávaly řídící organizační funkce a jiné se pohybovaly „v terénu“. Mezi osoby vůdčí takto nepochybně nutno zařadit např. S. S., S. D., L. F., L. B., kteří organizovali jednotlivé fáze transportu běženců a úkolovali ostatní osoby. Další členové společenství pak v rámci jejich příkazů plnili jednotlivé úkoly, mezi něž patřilo vlastní převádění utečenců přes hranici mimo oficiální hraniční přechody, jejich doprava z hranice na předem dohodnutá místa na dálnici D1 před P., umísťování běženců v bytech v P., poskytování jim základních životních potřeb, následné odvozy na hranice s dalšími státy a konečné vlastní převádění těchto osob přes hranice mimo oficiální hraniční přechody na území třetích zemí (R., N. aj.). Za správný tak považuje dovolací soud závěr soudu prvního stupně, že předmětná organizace měla hierarchickou strukturu tvořenou několika vrstvami osob s přesně rozdělenými funkcemi a úkoly, které směřovaly k totožnému cíli, a to převedení co největšího množství utečenců přes naše území a tím shromáždění co nejvyšší sumy finančních prostředků jimi za to zaplacených. V dané situaci je dále nutno zdůraznit, že ve prospěch právní kvalifikace skutků provedené soudem prvního stupně hovoří i fakt, že na činnosti spolčení se podílely osoby z různých států, organizace tak měla nepochybně mezinárodní rozsah. S tím souvisí též skutečnost, že jednotliví členové zmíněného uskupení se navzájem neznali, čímž byla zajištěna určitá utajenost její existence, která tak bránila do jisté míry odhalení celé struktury při případném dopadení jednoho či více členů. Jisté ovšem je, že všichni členové si byli vědomi toho, že jsou součástí širšího okruhu osob, s nimiž se podílejí na činnosti organizace se shora popsaným zaměřením. Dovolací soud souhlasí rovněž s názorem soudu prvního stupně v tom, že celé společenství bylo založeno za účelem soustavného páchání úmyslné trestné činnosti. Tato skutečnost je dokladována i tím, že společenství existovalo a svou činnost vyvíjelo po delší dobu, tedy opakovaně, nepřetržitě (v některých obdobích dokonce každý den), a to nejméně od března 2003 do dubna 2004. Dovolací soud v tomto smyslu podotýká, že typickou trestnou činností páchanou v rámci zločinného spolčení je např. obchod s narkotiky, organizování nelegálních hazardních her, organizování prostituce, krádeží a obchodů s kradenými automobily apod. Uvedené skutečnosti tak dle názoru dovolacího soudu dokládají, že čin byl spáchán v rámci zločinného spolčení a nikoliv pouze v rámci „prosté“ organizované skupiny.
Na základě shora řečeného tak dovolacímu soudu nezbylo než odmítnout argumentaci soudu druhého stupně, která spočívala v tom, že danou trestnou činnost je třeba posuzovat nikoliv jako zločinné spolčení, ale „pouze“ jako organizovanou skupinu s tím, že pro právní posouzení trestné činnosti spáchané v rámci zločinného spolčení v daném případě chybí znaky spočívající v tom, že společenství musí být od počátku založeno pouze za účelem dosahování zisku a v tom, že členové organizace musí při své činnosti dodržovat přesně daná pravidla, jakýsi kodex organizace. Ostatně i z definice obsažené v §89 odst. 17 tr. zák. plyne, že taková forma trestné součinnosti je od 1. 7. 2002 naplněna i v případech zločineckých organizací, u nichž se nevyžaduje, aby primárně byly zaměřeny na dosahování zisku, tedy, aby měly jen zištný cíl, což na druhé straně nemusí znamenat, že takový zištný cíl mít nebudou. Zločinným spolčením pak může být i trestná činnost spočívající v páchání úmyslných teroristických trestných činů nebo trestných činů s rasistickým, politickým či náboženským zaměřením (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 680-681). Jestliže je potom z učiněných skutkových zjištění zjevné, že jednotliví členové organizace měli své hierarchicky uspořádané přesně dané role, v rámci nichž plnili své úkoly a podíleli se tak na celkových aktivitách spolčení, lze takto nepochybně dovodit logický závěr, že takto v zásadě dodržovali předem stanovená či v průběhu existence organizace vytvořená pravidla, od nichž zjevně nebylo možné se odchýlit, aniž by takový krok nepůsobil destabilizačně na existenci a činnost celé skupiny. Podle názoru dovolacího soudu byly proto i tyto dva znaky v projednávaném případě splněny.
Co se týče dovolání podaného K. S., dovolací soud podotýká, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména Rt 22/2003).
V daném případě spočívá argumentace obviněného K. S. v tom, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění tyto uložil na samé horní hranici stanovené pro oba tresty jednotlivě trestním zákonem. Podle jeho názoru tento soud nezdůraznil fakt, že jeho jednání bylo ve srovnání s jednáním ostatních obviněných pouze okrajové, a že se jednalo o pachatele, který v minulosti nebyl nikdy trestán. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je tedy zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu de facto nevytkl žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu spojuje, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výlučně v zákonem taxativně vymezených případech, když své námitky přitom uplatnil poukazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sledujícím nápravu odlišného typu vad. Uplatněné námitky svým obsahem zároveň neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že důvodná je toliko argumentace uplatněná nejvyšší státní zástupkyní v rámci jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu jí podaného dovolání napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc obviněných se tak znovu vrací do procesního stadia řízení před odvolacím soudem, proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu pečlivě vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v podaných odvoláních. Při novém rozhodování je ve smyslu ust. §265s odst. 1 tr. ř. soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Bude proto na soudu druhého stupně, aby ve smyslu závěrů obsažených v tomto rozhodnutí hodnotil na základě soudy opatřených a provedených důkazů zjištěné skutkové okolnosti svědčící o tom, že projednávaná trestná činnost byla páchána členy zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a to i s poukazem na ustanovení §89 odst. 17 tr. zák. V těchto souvislostech bude třeba se zabývat podrobně jednotlivými znaky takového způsobu páchání trestné činnosti tak, jak bylo shora naznačeno. Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněných S. D., K. S., R. M., L. K., B. H., R. H., B. M., V. H., K. K., V. G. a O. M. V novém řízení může proto dojít ve smyslu ust. §265p odst. 1 tr. ř. ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.
Dovolání podané K. S. shledal dovolací soud jako podané z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v ust. §265b tr. ř., proto je dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Tato rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka