ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.198.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 198/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 dovolání podané obviněným T. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 39 To 59/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 3/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 8 T 3/2007, byl T. K. uznán vinným dvojnásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. /bod 1), 2)/, za které byl:
v bodě 1)
podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 T 43/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 39 To 79/2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
v bodě 2)
podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným P. M. škodu ve výši 1 250 Kč, J. M. škodu ve výši 3 999 Kč a M. Č. škodu ve výši 1 250 Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) dne 10. 6. 2006 kolem 03:00 hod. v K.–N. M., okr. K., na ul. M. před objektem Magistrátu města K., po předchozím sledování, za účelem neoprávněného získání finančních prostředků, poté, co dostihl P. M., do této strčil, v důsledku čehož upadla na trávník, a z ramene jí strhl dámskou kabelku v hodnotě nejméně 500 Kč, ve které měla uložený mobilní telefon zn. Siemens A50 v hodnotě nejméně 400 Kč, bankovní kartu České spořitelny, SIM kartu společnosti Orange bez kreditu, SIM kartu T–Mobile bez kreditu, vstup do zaměstnání, průkazku Makro, klíče od bytu a zaměstnání a peněženku černé barvy v hodnotě 50 Kč s finanční hotovostí ve výši 400 Kč, a poté, co P. M. spěchala na pomoc J. M., která se snažila obžalovanému vytrhnout odcizenou kabelku P. M. a svou kabelku držela v ruce, kdy v této měla uložený mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě 1 999 Kč, klíče od bytu a peněženku v hodnotě 300 Kč, ve které byla finanční hotovost ve výši 1 300 Kč, a obžalovaný se snažil překonat její odpor tím, že silně tahal za ucho kabelky, kterou však J. M. nechtěla pustit a snažila se kabelku udržet, což se jí však nakonec nepodařilo, a v důsledku přetržení ucha její kabelky se podařilo obžalovanému této zmocnit, kdy poté s kabelkami obou poškozených z místa utekl,
2) dne 26. 10. 2006 kolem 00:15 hod. v K.–R., okr. K., na ul. B., za účelem neoprávněného získání finančních prostředků, nečekaně přistoupil k M. Č. a uchopil na jejím pravém rameni zavěšenou kabelku, tuto však M. Č. pevně držela, načež ve snaze získat kabelku za tuto opakovaně tahal s takovou intenzitou, že přivodil pád M. Č. na zem, přičemž tato z důvodu fyzické převahy útočníka a strachu, kdy ji i slovně vyzval k vydání kabelky, tuto pustila, a následně z místa utekl i s kabelkou v hodnotě nejméně 220 Kč, ve které se nacházel mobilní telefon zn. LG typ E 365 v hodnotě 2 560 Kč, peněženka růžové barvy v hodnotě 180 Kč s hotovostí nejméně 200 Kč, klíče, platební karta a osobní doklady.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 39 To 59/2007 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. M. a M. Č. a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit České pojišťovně a. s., Praha 1, Spálená 75/16, částku 3 999 Kč a M. Č., bytem K.–R., P., částku 600 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. dále Krajský soud v Ostravě odkázal poškozenou Českou pojišťovnu, a. s. se zbytkem jejího nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou J. M., bytem K.–R., Š., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech ponechal odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému a jeho obhájkyni shodně dne 31. 10. 2007, a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné dne 30. 10. 2007.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své obhájkyně Mgr. D. G. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Karviné dne 21. 12. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl ponechán rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu odůvodňuje obviněný konstatováním, že jeho jednání není možné kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) tr. zák. K tomu dodal, že nezpochybňuje svůj úmysl zmocnit se kabelek a ani použití násilí, avšak k násilí z jeho strany došlo až následně, tedy když se mu poškozené snažily kabelky vytrhnout zpět. Dále uvedl, že pro kvalifikaci trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je třeba, aby měl pachatel již od počátku úmysl dopustit se násilí za účelem odcizení věcí a tohoto násilí použil přímo při odebrání věcí poškozeným.
Obviněný dále uvedl, že z výpovědí poškozených vyplývá, že se vždy nejprve zmocnil kabelek, a až poté se o ně přetahoval s poškozenými. V podrobnostech k tomu odkázal na své odvolání uplatněné dříve u odvolacího soudu. Dodal rovněž, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Závěrem uvedl, že s ohledem na uvedené okolnosti je uložený trest nepřiměřeně přísný.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku, kterou byl ponechán nezměněn rozsudek nalézacího soudu, a sám následně obviněného uznal vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a uložil mu rovněž přiměřený trest.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že lze přihlížet pouze k těm námitkám obviněného, jejichž prostřednictvím brojí obviněný proti nesprávné právní kvalifikaci skutku. Na podkladě zjištěných skutkových okolností však státní zástupce konstatoval, že obviněný ve všech případech použil násilí k zamezení nebo překonání odporu poškozených v době, kdy se kabelky nacházely ještě v dispozici poškozených. Vzhledem k uvedenému uzavřel státní zástupce, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno
i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v té části dovolání obviněného, ve které obviněný namítá vadnou aplikaci §2 odst. 6 tr. ř. soudy v předchozím řízení. Obviněný tedy v této části svého dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění s hodnocením důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Z toho pohledu je Nejvyšší soud v rámci dovolací řízení vázán skutkovými závěry soudů učiněnými v předchozím řízení.
Pokud však jde o námitku, že pro kvalifikaci trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je třeba, aby měl pachatel již od počátku úmysl dopustit se násilí za účelem odcizení věcí a tohoto násilí použil přímo při odebrání věcí poškozeným, a že jednání obviněného není možné kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) tr. zák., neboť k násilí z jeho strany došlo až poté následně, tedy když se mu poškozené snažily kabelky vytrhnout zpět, pak je možno říci, že jde o námitku částečně se týkající hmotně právního posouzení skutku a částečně brojící proti skutkovým okolnostem případu. Jak již bylo naznačeno výše, je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumat pouze to, zda soudy učiněná skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci.
Předně je možno připomenout, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Užije–li pachatel při realizaci svého úmyslu zmocnit se cizí věci násilím nebo pohrůžky bezprostředního násilí, může jít podle okolností o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak i o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Použije–li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem se tak zmocnit cizí věci předtím, než se této cizí věci zmocní, půjde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu užije–li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí poté, co se věci již zmocnil, aby si ji uchoval pro sebe, vykazuje jeho jednání znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Je možno dodat, že pokud by měl pachatel v úmyslu poté, co se zmocnil cizí věci, se s použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí zmocnit i dalších věcí, bylo by třeba jeho jednání kvalifikovat zároveň jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., i jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 51/1976–II. Sb. rozh. tr.).
Za násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. lze považovat použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není přitom třeba, aby napadený kladl odpor. Násilí však musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Za násilí lze považovat i takovou situaci, kdy pachatel tím, že cizí věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je možno zrekapitulovat, že (stručně řečeno) obviněný s cílem získat očekávané finanční prostředky strčil do poškozené P. M. takovou silou, že ji povalil na zem a poté jí strhl kabelku s věcmi v ní uloženými. Následně se snažil vytrhnout i kabelku poškozené J. M., která spěchala na pomoc poškozené P. M. Ta svoji kabelku však držela pevně, přičemž se obviněný její odpor snažil překonat taháním za ucho, které se v důsledku tohoto jednání přetrhlo, a obviněnému se nakonec podařilo zmocnit i kabelky poškozené J. M.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu lze opět zrekapitulovat, že (stručně řečeno) obviněný s cílem získat očekávané finanční prostředky nečekaně přistoupil k poškozené M. Č. a uchopil na jejím pravém rameni zavěšenou kabelku. Poškozená však svoji kabelku pevně držela, přičemž obviněný ve snaze ji získat za tuto opakovaně tahal s takovou intenzitou, že přivodil pád poškozené na zem a poté, co ji slovně vyzval k vydání kabelky a poškozená z důvodu strachu z obviněného svoji kabelku pustila, obviněný z místa činu i s kabelkou utekl.
Ve světle shora uvedeného obecného výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem lze uzavřít, že ke zmocnění se kabelek poškozených ze strany obviněného došlo až poté, co vůči nim obviněný použil násilí (strčení do poškozené M. a přetahování se s poškozenými M. a Č. o jejich kabelky). Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění, jednal obviněný výše popsaným způsobem v úmyslu získat kabelky poškozených a v nich uložené věci a finanční prostředky. Z pohledu shora uvedené námitky obviněného je proto právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. správná a námitka obviněného zjevně neopodstatněnou.
V této souvislosti lze dodat, že pokud by za popsané situace obviněný použil vůči poškozeným násilí, byť i jen malé intenzity, nemohla by být taková okolnost důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., protože o takový trestný čin může jít jen v případě, kdy se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí (srov. č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný uvedl v souvislosti s údajně nesprávnou právní kvalifikací skutku, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, pak je možno jednak konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal obviněným namítaná pochybení v právní kvalifikaci trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak dále lze připomenout i to, že otázky přiměřenosti trestu, popř. vadné aplikace §31 až 34 tr. zák., nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím specifického dovolacího důvodu vztahujícího se na výrok o trestu /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, avšak ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnost, že obviněný T. K. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného T. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch