ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.2.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 2/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – soudu pro mládež ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 12 Tmo 13/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě – soudu pro mládež pod sp. zn. 3 Tm 23/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Náchodě – soudu pro mládež ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 3 Tm 23/2006, v trestní věci obviněného mladistvého P. H. a obviněných F. B. a L. M., byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil s dalšími dvěma obviněnými jednáním popsaným pod bodem 1/ a), b) výroku. V bodě 1/ c) výroku byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spočívajícím v tom, že „dne 4. 2. 2006 kolem 19:00 hodin tamtéž v průběhu konfliktu popsaného pod písmenem a) poté, na hosta R. H., který se jim snažil v napadání M. B. zabránit, avšak byl napaden zezadu obžalovaným F. B., který se s nožem v ruce délky čepele 14 cm vedl úder na hlavu poškozeného a zasáhl ho do oblasti záhlaví, čímž R. H. utrpěl bodnořeznou ránu hlavy za levým ušním boltcem délky i hloubky asi 1 cm, protože se nůž zcela zastavil o kost lebního krytu a toto zranění neomezilo výrazněji poškozeného v obvyklém životě, avšak při zasažení zadní strany krku hrozilo poškození velkých cév, nervů, dýchací či zažívací trubice, štítné žlázy, kdy poranění těchto orgánů je způsobilé bezprostředně ohrozit život zraněného nebo zanechat trvalé následky podstatného rázu.“ Dále v bodě 4/ výroku byl obviněný F. B. uznán vinným „trestným činem ublížení na zdraví podle §202 odst. 1 trestního zákona“, neboť „dne 15. 5. 2006 kolem 11:30 hodin v N. v ulici A. na společné chodbě domu s více byty hrubě slovně napadal svého bratra T. B., a poté ho napadl i fyzicky, které přerostlo ve vzájemnou pěstní potyčku, a poté před domem na ulici po sobě navzájem házeli skleničkami a kameny, dokud nezakročila O. B.“
Za výše uvedené trestné činy byl obviněný F. B. podle „§222 odst. 2“ tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby se spoluobviněnými uhradil společně a nerozdílně V. z. p. ČR částku 3.579,- Kč a společnosti C.-c. B. Česká republika, spol. s r. o., částku 1.843,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla V. z. p. ČR se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání kuchyňského nože.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění L. M. a F. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – soud pro mládež rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 12 Tmo 13/2007. Z podnětu odvolání obviněného F. B. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 4/ a v celém výroku o trestu, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného na témže skutkovém základě uznal vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. pak obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Zároveň vyslovil, že ohledně tohoto obviněného zůstává v ostatních výrocích napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl u obviněného F. B. v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. B. následně dovolání, kterým napadl nový výrok o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (původně bod 4/ výroku rozsudku soudu prvního stupně), výrok o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. ( bod 1/c rozsudku soudu prvního stupně) a výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jeho jednání směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., resp. že by mu v jeho dokonání cokoliv zabránilo. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na závěry znaleckého posudku, podle nichž poškozený R. H. utrpěl zranění pouze velmi lehkého stupně, které ze soudně lékařského hlediska nenaplnilo žádnou z podmínek těžké újmy na zdraví. Samotná intenzita bodnutí byla znalcem hodnocena jako střední a možnost těžšího následku znalec připustil jen za splnění určitých podmínek. To podle dovolatele znamená, že jednání směřující vůči poškozenému R. H. nebylo ve skutečnosti způsobilé přivodit těžkou újmu na zdraví. Z hlediska úmyslu dovolatele přitom nebylo zjištěno, že by si počínal natolik záměrně a cílevědomě, aby způsobil těžší následek, anebo takový následek alespoň předpokládal. Přestože při činu použil nože, nelze na druhé straně přehlédnout, že se na útok předem nepřipravoval, počínal si nahodile v rámci jednání více osob a samotná intenzita bodnutí byla nejvýše střední, kdy poškozený si své poranění nejprve ani neuvědomil. Uvedené skutečnosti podle názoru dovolatele svědčí o tom, že skutek měl být právně kvalifikován toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (původně bod 4/ výroku rozsudku soudu prvního stupně) dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (usnesení ve věci sp. zn. 6 Tdo 220/2003 ze dne 5. 3. 2003) namítl, že společná chodba domu s více byty není místem veřejnosti přístupným ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. Pokud v závěrečné fázi konfliktu dovolatel a jeho bratr po sobě navzájem házeli na ulici před domem kameny či skleničky, nebyl podle dovolatele ani v tomto případě naplněn znak výtržnosti a hrubé neslušnosti, neboť nebylo prokázáno, že by inkriminované jednání dosáhlo takové intenzity, aby závažným způsobem narušilo veřejný klid a pořádek. Podle přesvědčení dovolatele byl stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost jen nepatrný, což znamená, že se nemohl dopustit výše uvedeného trestného činu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a současně zrušil i předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ve výroku o vině pod bodem 1c) a rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř., nebo věc přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolatelově argumentaci týkající se pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. uvedl, že rána střední intenzity inkriminovaným nožem do pevné části lebky sice nebyla způsobilá lebeční kost prorazit a proniknout dovnitř, nicméně v případě zasažení měkkých částí krku nacházejících se jen několik centimetrů od místa faktického zásahu by u poškozeného došlo k vzniku závažných a jeho život ohrožujících poranění. Útok se uskutečnil za situace, kdy poškozený (který se snažil urovnat probíhající konflikt) se aktivně pohyboval, takže i když rána byla cílená, bylo jen věcí náhody, kam nožem vedená rána poškozeného skutečně zasáhne. Podle státního zástupce si toho dovolatel musel být vědom a tedy i srozuměn s tím, že poškozeného může zasáhnout i do měkkých částí krku. Protože neexistovala žádná okolnost, která by možnost takového následku předem vylučovala, je zřejmé, že s tímto následkem musel být srozuměn.
Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., lze podle státního zástupce dovolateli přisvědčit v tom, že část jednání se odehrála v bytě či na chodbě domu, tedy nikoliv na místě veřejnosti přístupném, když zároveň nebyl naplněn ani znak „veřejně“. Státní zástupce zároveň zdůraznil, že předmětný konflikt proběhl ve dvou na sebe navazujících fázích, přičemž druhá z nich proběhla na ulici – místě veřejnosti přístupném, kde dovolatel po poškozeném házel skleničky a kameny. Protože jednání dovolatele spočívající v napadání poškozeného od sebe nelze fakticky oddělit, bylo podle státního zástupce provedeno s dostatečnou intenzitou, aby bylo možno učinit závěr, že skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byla naplněna i po materiální stránce.
Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce uzavřel tím, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby toto dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný F. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
To znamená, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, v jejichž rámci dovolatel sám hodnotí, které skutečnosti z provedeného dokazování vyplývají, popřípadě které z něj naopak nevyplývají. Dovolatel totiž v uvedeném směru ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) skutkového stavu věci, z něhož soudy při svém rozhodování vycházely.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že soudy obou stupňů u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. vadně vyhodnotily jeho objektivní a subjektivní znaky; tj. přecenily intenzitu a způsob útoku ve vztahu k hrozícímu následku v podobě těžké újmy na zdraví a nesprávně posoudily s tím související otázku úmyslného zavinění. Podle dovolatelova názoru se v daném případě jednalo toliko o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Z hlediska použitého dovolacího důvodu dovolatel dále relevantně namítl, že u trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byla za místo veřejnosti přístupné nesprávně považována chodba domu a současně nebylo vzato v úvahu, že další jednání dovolatele (na ulici) nedosahovalo stupně nebezpečnosti v míře nezbytné pro naplnění tzv. materiální stránky trestného činu výtržnictví.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - §4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt). Měl-li pachatel v úmyslu jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví, je takové jednání třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. by zde přicházela v úvahu jedině tehdy, jestliže nebylo zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele, a to ani v nepřímé (eventuální) formě, směřoval k následku předpokládanému v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, považuje Nejvyšší soud za rozhodné skutkové zjištění soudu prvního stupně, které následně akceptoval i odvolací soud, že obviněný (dovolatel) zezadu napadl poškozeného R. H. za použití nože s délkou čepele 14 cm, vedl úder na jeho hlavu a zasáhl jej za levým ušním boltcem. Poškozený přitom utrpěl bodnořeznou ránu hlavy, kdy čepel nože pronikla do hloubky cca 1 cm a zastavila o kost lebečního krytu. Zranění poškozeného sice nemělo povahu poruchy, jež by jej výrazně omezila v obvyklém životě, avšak podle zjištění soudů založených na příslušném znaleckém posudku byl útok veden s intenzitou dostatečnou k tomu, aby při zasažení krajiny krku nacházející se v těsné blízkosti místa bodnutí došlo k poranění podstatně závažnějšímu (poškození velkých cév, nervů, dýchací trubice apod.), které by bylo způsobilé bezprostředně ohrozit život poškozeného či zanechat trvalé následky. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že inkriminovaný děj proběhl za aktivního jednání obviněného (dovolatele) i poškozeného, kteří se nacházeli v pohybu (viz str. 8 napadeného rozhodnutí). To znamená, že konkrétní (přesné) místo zasažení hlavy či krku poškozeného a s tím spojený následek byly v podstatě jen otázkou náhody nezávislé na dovolatelově vůli.
Z hlediska dovolatelova zavinění je přitom důležité jeho vědomí o tom, že útok vedl za použití zbraně - nože, jehož parametry (velikost, délku čepele) znal. Za těchto okolností tedy musel vědět, že nůž je svou povahou způsobilý učinit útok vůči tělu poškozeného důraznějším (srov. §89 odst. 5 tr. zák.) a může vyvolat i velmi závažný následek, zejména pokud dovolatel použil nože k bodnutí v soudy zjištěné intenzitě. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Dovolatel přitom jednal za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že poškozeného úmyslně za použití nože fyzicky napadl a zranil, ale také že si zároveň počínal způsobem svědčícím o jeho srozumění (§4 písm. b/ tr. zák.) s eventuálním následkem (účinkem) v podobě těžké újmy na zdraví. Nebylo přitom na jeho vůli, že způsobil následek spočívající jen v takovém ublížení na zdraví, které svou závažností těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. nedosahovalo.
S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících odstavcích lze proto uzavřít, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely (jak je formulován v tzv. skutkových větách výroků obou rozsudků a rozveden v jejich odůvodnění), dovoloval právní posouzení skutku pod bodem 1/c) jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu lze pak považovat rozhodnutí obou soudů za věcně správná.
Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že (mj.) napadne jiného. K výkladu znaků ustanovení o trestném činu výtržnictví považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Vzhledem k tomu, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, je zákonodárcem vyjádřen požadavek, aby jednání, kterým je takový trestný čin spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití. Tím se zároveň výtržnictví jako trestný čin odlišuje od přestupku. Jinými slovy, ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Z povahy zákonem chráněného zájmu totiž vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (k těmto otázkám srov. např. SR 2/2002 str. 56 Soudní rozhledy/C. H. BECK, RNs T 448/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, Svazek 19/2003).
Jestliže v posuzované věci dovolatel poukázal na to, že jednání zčásti proběhlo na chodbě domu s více byty, kterou stejně jako byt nelze ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. považovat za místo veřejnosti přístupné, je tento právní názor správný. Místo veřejnosti přístupné je totiž jen takové místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob. To samozřejmě v případě bytu není možné a zpravidla za takové místo nelze (bez dalšího) považovat ani společnou chodbu domu, ve kterém se byty nacházejí. Podle zjištění soudů obou stupňů se však v posuzovaném případě na chodbě domu odehrála pouze první část konfliktu mezi dovolatelem a jeho bratrem T. B., kdežto druhá navazující část potyčky (házení kamenů a sklenic) dále pokračovala na ulici před domem, tzn. na místě veřejnosti přístupném, a trvala až do doby, kdy spoluobyvatelkou domu byla přivolána hlídka Policie ČR, aby zakročila a zjednala pořádek (viz str. 8 napadeného rozsudku). Zjištěný skutkový stav věci zároveň nesvědčí o tom, že ze strany obviněného (dovolatele), který konflikt vyprovokoval, šlo o bezvýznamné a málo intenzivní jednání, aby bylo možno dovodit, že šlo o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný (srov. §3 odst. 2 tr. zák.). Vyústění konfliktu spočívající v daném případě v házení kamení a sklenic po jiné osobě na veřejné ulici lze podle Nejvyššího soudu považovat za jednání závažněji narušující veřejný pořádek a občanské soužití. Tyto hodnoty dovolatel zcela ignoroval a v jeho jednání mu bylo zabráněno teprve zásahem dalších osob. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, pokud jednání obviněného (dovolatele) kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného F. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler