ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.212.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 212/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání podaném L. D. V. a T. N. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 92/2007 ze dne 8. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 8/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 92/2007 ze dne 8. 10. 2007 zrušuje v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného L. D. V. ohledně pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 trestního řádu se obviněný L. D. V. bere do vazby a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané obviněným T. N. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 8/2006 ze dne 25. 4. 2007 byl L. D. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm c) trestního zákona (dále jen tr. zák., bod 1/ citovaného rozsudku), a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 2/ citovaného rozsudku). T. N. T. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 2/ a 3/ citovaného rozsudku), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy byl L. D. V. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a T. N. T. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma obviněným byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. a dle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. tresty propadnutí věcí v citovaném rozhodnutí přesně specifikovaných. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného R. S. a podle §226 písm. a) tr. ř. o zproštění obžaloby jmenovaných za skutky přesně v označeném rozsudku popsané.
V předmětné věci podali L. D. V. a T. N. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 92/2007 ze dne 8. 10. 2007 tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali L. D. V. a T. N. T. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájkyň a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
L. D. V. uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. K dovolacím důvodům dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. uvedl, že skutku pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně se nedopustil „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, ani tím, že by prodal pervitin s vědomím, že bude vyvezen do S. r. N. Soudy dospěly k závěrům, že mezi německými státními příslušníky a jím nebyly předány žádné kontaktní údaje, neexistovaly žádné objednávky předem, komisní prodej, nikdy nebyla předem sjednána schůzka ani místo obchodu. On, jako prodejce drogy, neměl ponětí o jejím dalším osudu, šlo víceméně o náhodný kontakt. Nejednalo se tak o pravidelně se opakující a systematické obchody, které by byly konspirativním způsobem dojednávány, čímž by se zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení obchodu. K prodeji drogy došlo na území ČR, byť německým státním příslušníkům. Skutečnost, že se jednalo o cizí státní příslušníky, byla jediná relevantní informace jím získaná, avšak má zato, že z této okolnosti nelze dovodit závěr o jeho eventuální vědomosti o dalším vývozu drogy do zahraničí. V daném případě by tak přicházela v úvahu aplikace toliko §187 odst. 2 tr. zák., když soudy se ani nezabývaly dostatečně naplněním materiální podmínky použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Interpretace a výklad ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. považuje v jeho případě za nepřípustně extenzivní, v rozporu s ústavně právními předpisy, zejména čl. 39 Listiny, neboť „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny podmínky dané ust. §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., když on je sice cizím státním příslušníkem, ale měl v ČR povolen pobyt, žije zde již několik let a má zde sociální a rodinné zázemí. Žije zde trvale celá jeho bližší rodina, což jsou strýcové a tety, když v tomto smyslu není nikde stanoveno, že by se pod pojmem rodina rozuměli pouze nejbližší příbuzní. Před svým zatčením zde legálně provozoval živnost a má tu i majetek. V zemi svého původu nemá v současné době žádné bližší příbuzné, neudržuje tam s nikým kontakty. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu dle §265k tr. ř. zrušil a s využitím ust. §265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
T. N. T. za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že rozhodnutí bylo učiněno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nesouhlasí s hodnocením jednotlivých důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, když jediným a výhradním důkazem o jeho vině jsou záznamy odposlechů telefonických hovorů. Dle jeho názoru jde však o důkaz pouze podpůrný, z něhož navíc ani nevyplývají jednoznačně skutečnosti prokazující jeho vinu. Ani z protokolu o sledování osob nevyplývá, že by bylo zaznamenáno předávání drogy mezi odsouzeným a dalšími osobami, příp. spoluobviněnými. Pokud se týče skutku pod bodem 3/ rozsudku, trvá na svém vyjádření, že drogy nalezené v osobním automobilu zn. F. E.nebyly jeho, neboť automobil měl půjčený a jezdila s ním řada dalších lidí. Na sáčcích s drogou, jež v něm byly nalezeny, nebyly otisky, které by právě jeho identifikovaly jako pachatele. Podle jeho přesvědčení byla v řízení porušena zásada, dle níž musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásada volného hodnocení důkazů. Jeho jednání tak nelze právně kvalifikovat jako trestný čin dle §187 odst. 2 písm. a) tr. ř., jelikož zde není naplněn znak spáchání činu „ve větším rozsahu.“ Soudy naopak měly aplikovat pravidlo in dubio pro reo. Má dále zato, že trest odnětí svobody v trvání šesti let i trest vyhoštění jsou tresty nepřiměřené. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí dle §265k tr. ř. zrušil a dle §265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl o tom, že obviněný svým jednáním naplnil toliko všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby.
K podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný L. D. V. byl členem organizované skupiny, jejímiž členy byli kromě obviněného minimálně A. K. a A. E., kdy dle dostupné judikatury postačí, že se obviněný do takové skupiny fakticky včlení a aktivně se podílí na její činnosti. Organizovanou skupinou se přitom rozumí sdružení nejméně tří osob, pro něž je charakteristická určitá dělba úkolů, plánovitost a koordinovanost, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i nebezpečnost pro společnost. V daném případě tento znak jednoznačně naplněn byl. Pokud jde o důkaz odposlechy telefonních hovorů, má zato, že tento plně koresponduje s provedením ostatních důkazů a jedná se o důkaz plnohodnotný, kdy z odposlechů jednoznačně vyplynulo, že oba obvinění se dopustili jimi za vinu kladeného trestného činu. Z dostupných spisových materiálů přitom vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obou obviněných. Pokud jde o námitku obviněného L. D. V. ohledně uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, uvedla, že soud prvého stupně plně vyhodnotil podmínky stanovené zákonem, když dospěl k závěru, že uložení trestu není v tomto případě i s ohledem na obviněným uvedené okolnosti v rozporu se zájmem o spojování rodin. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má tudíž zato, že dovolání obou obviněných jsou dovoláními zjevně neopodstatněnými a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na která dovolatel L. D. V. ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na která dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci namítl dovolatel L. D. V. v rámci dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., že ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyplývá, že by předmětný trestný čin spáchal „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.“ Má dále zato, že mu byl za jeho jednání uložen trest vyhoštění v rozporu s trestním zákonem, když nebyly naplněny podmínky pro uložení takového druhu trestu, čímž je dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud konstatuje, že je nutno považovat takto uplatněné dovolací námitky nejenom za právně relevantní, ale zčásti i důvodné, a to pokud se týče námitek uplatněných v rámci dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Ze skutkových zjištění, k nimž soudy po provedeném dokazování dospěly, vyplývá, že dovolatel celkem čtyřikrát poskytl, resp. prodal drogu v celkovém množství 310 g německým státním příslušníkům. I přesto, že jim při prvním kontaktu poskytl svá dvě telefonní čísla, v celku se vždy jednalo o náhodné, nepravidelné obchody, kdy schůzky s odběrateli drogy nebyly nijak plánovány, protože mezi jednotlivými schůzkami nebyly tyto tři osoby v žádném kontaktu, a to ani telefonickém. Dovolatel takto ani nevěděl kdy, resp. zda vůbec, se oba muži pro další dávku drogy dostaví. Při první schůzce jim sám nabídl 10 g pervitinu jako vzorek, další tři schůzky proběhly tak, že oba či jen jeden z mužů neplánovaně přijeli k jeho stánku, bez jakékoliv předem učiněné objednávky jej až na tomto místě kontaktovali, dali najevo, že mají zájem koupit pervitin, a dovolatel jim až poté prodal vždy po 100 g drogy. Z takto zjištěného skutkového stavu proto nelze dovodit, že by tyto tři osoby tvořily skupinu, v jejímž rámci by měly mezi sebou rozděleny úkoly, kdy by každý z nich měl předem danou roli a že by předávky drogy předem jakkoliv plánovaly a koordinovaly. Tento závěr je nakonec nutno dovodit i ze způsobu, jakým muži mezi sebou na místě samém komunikovali, když ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel neuměl německy ani anglicky, zatímco A. K. a A. E. hovořili pouze německy a byli schopni se domluvit anglicky. Jejich komunikace spočívala proto především v gestikulaci a případných základních výrazech (např. „Speedy kaufen“). Je evidentní, že se nákup a prodej pervitinu odehrával vždy příležitostně, přičemž získaná droga byla oběma německými „zákazníky“ ihned na místě také v hotovosti zaplacena. Vzhledem k základní komunikaci, která mezi všemi aktéry činu vždy probíhala, je tak nutno vyloučit i to, že by si dovolatel jakkoli mohl být vědom toho, že oba muži dále v N. drogu distribuují dalším osobám. Je sice pravda, že věděl, že se jedná o německé státní příslušníky, ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by věděl, kde drogu následně předávají (takto se mohl též domnívat, že ji distribuují jen v rámci Č.r.), když je pravda, že vzhledem k množství, jež od něj odebírali, mu muselo být zřejmé, že ji nemají pouze pro vlastní potřebu.
Za daného skutkového stavu je proto vyloučeno, aby zkoumané jednání bylo možno posuzovat jako jednání nejméně tříčlenného sdružení osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazovala takovou míru plánovitosti a tomu odpovídajícího rozdělení a koordinace úkolů jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. Rt 45/1986, Rt 53/1976). Dovolací soud tak uzavírá, že v daném případě nelze dospět k závěru, že se dovolatel trestného jednání dopustil „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.“ Z těchto důvodů právní posouzení jednání dovolatele dle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. nemůže obstát, a to ani z hlediska zásady obsažené v §88 odst. 1 tr. zák., kdy se takto nejedná ani o skutečnost, jež by svou povahou zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pro závěry, k nimž soudy dospěly, a následné odsouzení dovolatele s ohledem na absenci potřebných skutkových zjištění chybí tedy jednoznačný a nezpochybnitelný podklad, když ostatně ani odůvodnění citovaných rozhodnutí v naznačeném směru není v případě soudu prvního stupně přesvědčivé, v případě soudu odvolacího pak chybí úplně. V dané situaci tak má dovolací soud za to, že jednání dovolatele by mělo být správně právně kvalifikováno toliko jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů spáchaný „ve větším rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.
K námitkám obsaženým v dovolání T. N. T. nutno uvést, že tento ve svém dovolání sice formálně odkázal na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jimi brojí výhradně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem, zejména nesouhlasí s tím, že by výhradním usvědčujícím důkazem mohly být telefonní odposlechy (skutek pod bodem 2/), resp., že by bylo prokázáno, že by drogy nalezené ve voze F. E. byly jeho (skutek pod bodem 3/). V této souvislosti dovolací soud však poukazuje na rozsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož především plyne, že provádění telefonních odposlechů vyhovělo všem zákonným požadavkům obsaženým v ust. §88 a 88a tr. ř. Takto provedené důkazy pak navazují i na ostatní důkazy v dané věci opatřené, ať už jde o důkazy listinné či svědecké výpovědi. Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze tedy jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Nejvyšší soud přitom opětovně zdůrazňuje, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud pak jde o jeho námitku vůči podle jeho názoru nepřiměřenému trestu vyhoštění na dobu neurčitou a odnětí svobody v trvání šesti roků, nutno upozornit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit především v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.).
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání L. D. V. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v rozsahu uvedených výroků citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 92/2007 ze dne 8. 10. 2007 v části, jež se týká právě jmenovaného obviněného, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož byl ohledně dovolatele zrušen v označené části výrok o vině (bod 1/), zrušil dovolací soud v souladu s §265k odst. 2 tr. ř. i celý výrok o trestu týkající se jmenovaného obviněného. Z toho důvodu se dále nezabýval námitkou dovolatele směřovanou proti uloženému trestu uplatněnou v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést úkony a doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§265s odst. 1 tr. ř.). V tomto směru půjde především o taková skutková zjištění (a jejich následné právní posouzení), kterými bude bezpečně prokázáno, zda jednáním L. D. V. byl naplněn též znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností bude moci soud jednoznačně dovodit jeho vinu vycházejíc z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového stavu, který teprve bude moci poskytnout dostatečný prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání zruší výrok o tomto trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný L. D. V. v současné době vykonává trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 34 T 8/2006, tedy v nyní posuzované věci. Vzhledem k tomu, že byl Nejvyšším soudem citovaný rozsudek ve výroku o trestu zrušen (viz shora), bylo nutné se zabývat případnou vazbou obviněného. V této souvislosti je namístě poukázat na to, že dovolatel nemá na území republiky standardní trvalé bydliště, nepochybně mu i nadále hrozí vysoký trest, což ve svém souhrnu vede Nejvyšší soud k závěru, že v důsledku uvedených skutečností je dána důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu. Proto rozhodl tak, že se obviněný L. D. V. bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
S poukazem na shora uvedené dále Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání T. N. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na tento způsob rozhodnutí tak učinil rovněž v neveřejném zasedání, a to za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka