ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.30.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 30/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání E. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 499/2006 ze dne 8. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 59/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 59/2005 ze dne 28. 7. 2006 byla dovolatelka spolu s obviněným J. K. uznána v bodech ad 3/-5/ vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený a sbíhající se trestné činy jí byl s použitím §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 2 T 167/2002, jakož i další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvoláních J. K., poškozeného Ing. P. T., P.T.S. a E. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 499/2006 ze dne 8. 1. 2007, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině spoluobžalovaného J. K. i E. S. tak, že obviněnou uznal v bodech 3/-5/ vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin jí uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji dle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl nově i o nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala E. S., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelka k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn, neměl být posouzen jako trestný čin, neboť chybí znak zavinění ve formě úmyslu, jakožto znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Její trestní odpovědnost je konstruována na základě její spolupráce s obviněným K., který byl vedoucí organizátorskou osobností při páchání trestné činnosti, ona však byla pouze v postavení vedoucí skladu a objednavatelky zboží bez znalosti dalších souvislostí navazujícího jednání obviněného. Nemohla tak ovlivnit vznik následku, tedy škody z nezaplacení zboží, které objednala a přijala do skladu, jelikož s ním nijak dále nenakládala ani za něj neinkasovala žádné tržby. Neměla ani možnost zhojit tento následek, tj. provést úhradu za odebrané zboží. Příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem byla proto přerušena činností jiné osoby (obviněného K.).
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dle jejího názoru dán proto, že odvolací soud nesprávně aplikoval hmotně právní předpisy stanovující povinnost soudu, jak nahlížet na osoby, jimž má být uložen trest, pokud jim svědčí fikce neodsouzení. V takové situaci se nacházela v době, kdy odvolací soud rozhodoval o jejím odvolání, neboť tehdy všech jejích pět předchozích odsouzení bylo buď zahlazeno nebo se osvědčila. Soud ovšem při hodnocení její osoby na ni pohlížel přesně naopak, a to jako na osobu s mnoha předchozími odsouzeními. Nerespektování ustanovení o fikci neodsouzení je pak výrazné především v porovnání se spoluobviněným J. K., který dříve odsouzen za trestný čin nebyl. Soud tedy při porovnání rozsahu trestné činnosti obou dvou, kdy u obviněného zjistil větší rozsah, neměl ukládat oběma stejné tresty. Jestliže jemu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pak měl jí, která byla při uznání fikce rovněž v postavení prvotrestané osoby, trest přiměřeně snížit či uložit trest odnětí svobody, jehož výkon by podmíněně odložil, byť i na dlouhou zkušební dobu a se stanovením případně dalších omezujících podmínek. Trest odnětí svobody jí byl sice uložen v rámci zákonné trestní sazby, ale vzhledem k jejím osobním poměrům a s přihlédnutím k druhému obviněnému, jí byl uložen mimo meze, v nichž se soud mohl při stanovení výměry trestu pohybovat v důsledku nutné diferenciace mezi oběma odsuzovanými ve smyslu ust. §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek dle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že se obžaloby ohledně skutků ad 3/-5/ podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje, neboť skutek, pro nějž byla obžalována, nespáchala, případně, při ponechání výroku o vině beze změny, aby zrušil výrok o trestu a rozhodl o něm sám.“
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody vymezené v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítla absenci úmyslného zavinění, ve skutečnosti však svou námitku postavila na odlišných skutkových okolnostech, než jaké zjistil nalézací soud. K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje dovolání rovněž za podané z jiného důvodu než je uveden v ust. §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. Dovolatelka v ní vyjádřila názor, že nebyla respektována skutečnost, že se na ni hledí jakoby nebyla odsouzena a že jí byl uložen shodný trest odnětí svobody jako spoluobviněnému K., přestože soud konstatoval, že vůdčí osobou při páchání trestné činnost byl právě on a že se navíc dopustil více trestných činů. Dovolatelce však byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, což nevybočuje ze zákonné trestní sazby, jež činí 2 - 8 roků. Dovolání zhodnotil tedy jako podané z jiného důvodu než je uveden v ust. §265b tr. ř. a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s čímž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z hlediska popisu skutků pod body 3/-5/ obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu druhého stupně dovolatelka v dané věci k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítla, že v jednání, za nějž byla uznána vinnou, nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména jeho subjektivní stránky, neboť ona nejednala od počátku s úmyslem nezaplatit za zboží odebrané od poškozených společností. Dovolatelce však nelze přisvědčit.
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení činu v rozhodnutí odvolacího soudu je správné a nutno odmítnout argument dovolatelky, že trestní odpovědnost za spáchané jednání má nést spoluobviněný K., který byl jednatelem společnosti C. C., s. r. o., a vedoucí organizátorskou osobou trestné činnosti. Jmenovaná společnost byla, jako právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, podnikatelem ve smyslu ust. §2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Dle §13 odst. 1 obch. zák. jedná podnikatel – právnická osoba statutárním orgánem (v tomto případě jednatelem, kterým byl spoluobviněný K.) nebo za ni jedná zástupce. Zástupcem pak může být buď prokurista dle §14 odst. 1 obch. zák. nebo osoba, jíž je udělena plná moc dle §31 an. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Generální plná moc pak vymezuje rozsah zmocněncova oprávnění jako oprávnění ke všem právním úkonům. Jestliže tedy dovolatelka po celou dobu jednala na základě generální plné moci, kterou jí jako jednatel společnosti C. C., s. r. o., udělil J. K. (viz č. l. 330), byla zmocněna k tomu, aby v jeho zastoupení jednala jménem společnosti ve všech záležitostech souvisejících s její činností, tedy i pokud se týče nákupu a prodeje zboží v rámci velkoobchodu s potravinářským zbožím a provádění plateb. Ze skutkových okolností vyplynulo, že měla na starosti i finance společnosti, když mohla disponovat s jejími finančními prostředky, měla přístup k jejímu bankovnímu účtu a vedla jí účetnictví. Mezi tyto záležitosti lze tak jistě zařadit i placení částek za zboží odebraného od dodavatelů. Dovolatelka takto jednala samostatně s tím, že k těmto úkonům je oprávněna. Věděla přitom, že společnost nedisponovala dostatečnými finančními prostředky na uhrazení zboží, přesto jej u odběratelů nadále objednávala, přejímala do skladu a osobně je ujišťovala, že jim za zboží bude zaplaceno, což se však nestalo. Z těchto skutkových okolností tak soudy vyvodily správné závěry ohledně naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť dovolatelka takto postupovala zcela vědomě a musela si být vědoma i případných trestně právních následků. Závěr o tom, že trestného činu podvodu se dopustila v úmyslu nepřímém je tak zcela přiléhavý.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 Sbírky Rozhodnutí trestních).
V daném případě opřela obviněná E. S. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o námitky, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody nezohlednil v její prospěch skutečnost, že v době jeho rozhodování se na ni ohledně jejích předchozích odsouzení hledělo jako na netrestanou, když pro ně platila tzv. fikce neodsouzení dle ust. §70 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §60 odst. 3 tr. zák., a že ona nebyla hlavní iniciátorkou trestného činu. Podle jejího názoru tento soud zdůraznil spíše fakt, že byla v minulosti mnohokrát trestána, což podporuje negativní hodnocení její osoby. V důsledku toho jí pak měl uložit nepřiměřeně přísný trest. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je tedy zřejmé, že dovolatelka odvolacímu soudu de facto nevytkla žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spojuje, a to výlučně v zákonem taxativně vymezených případech. Uplatněné námitky svým obsahem zároveň neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. K této problematice dovolací soud toliko okrajově poznamenává, že trestní zákon v §31 odst. 1 stanoví, že soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží vedle stupně nebezpečnosti činu pro společnost též k možnostem nápravy pachatele a jeho poměrům. Možnost nápravy pachatele se ve smyslu cit. ustanovení bude posuzovat (kromě jiného) především podle pachatelova dosavadního chování, pohnutek a příčin jeho trestné činnosti i podle toho, zda se již v minulosti dopustil protiprávního jednání, popř. jakého a zda na něj již bylo působeno trestními nebo jinými sankcemi nebo opatřeními (srov. též R 23/1967). V daném případě tak odvolací soud nepochybně vzal v úvahu fakt, že se jednalo o dokonaný (pokračující) trestný čin (nikoliv o pokus či přípravu) a výši škody, která jednáním dovolatelky byla způsobena (přesahující jeden milión Kč). S ohledem na uvedené (byť nepatřičně v důvodech svého rozhodnutí poukázal i na trestní minulost dovolatelky), vzal zjevně v úvahu i dovolatelce svědčící fikci neodsouzení a skutečnost, že zjevným iniciátorem a podstatným článkem v páchání trestné činnosti byl spoluobviněný, což promítl do výroku o trestu tak, že jí trest odnětí svobody oproti soudu prvního stupně zkrátil o jeden rok a přiblížil jej k dolní hranici stanovené trestním zákonem, i tím, že ji zařadil do méně přísného typu věznice. Takto lze na rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně pohlížet jako na rozhodnutí učiněné ve prospěch dovolatelky.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka