ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.47.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 47/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání podaném obviněným D. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 10 To 326/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 221/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 2 T 221/2005, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství, který po skutkové stránce spočíval v tom, že „společně s M. N., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, dne 2. 11. 2003, kolem 23 hodin, v obci M., po předchozí domluvě, vylákali před dům R. V., na kterého naléhali, aby zaplatil dlužnou částku 30.000,- Kč, přičemž obžalovaný H. V. vyhrožoval, že pokud mu nedá peníze nebo vlastní vozidlo, hodí mu do domu granát, a dceři poškozeného M. V., která se zastávala svého otce R. V., vyhrožoval, aby zalezla za vrata, nebo že jí vyrazí zuby“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 10 To 326/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 10. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, jak jej v jeho případě dovodily soudy obou stupňů. Zároveň vyjádřil názor, že ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vylučuje, aby u spolupachatelů totožného skutku bylo při kvalifikaci jejich jednání postupováno rozdílným způsobem, což pak ve svém důsledku vede především k nezákonnému uložení trestu.
Uplatněnou argumentaci dovolatel dále rozvedl tak, že u každého trestného činu musí být splněna materiální podmínka vyjádřená v ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., tj. nebezpečnost činu pro společnost musí být vždy vyšší než nepatrná. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak definován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nedostatek nebezpečnosti činu přitom nezakládá odpovědnost za trestný čin a je tak hlediskem, které odlišuje trestný čin od přestupku. Podle přesvědčení dovolatele nebyly v jeho případě výše uvedené zásady akceptovány. Absence potřebného stupně nebezpečnosti jím spáchaného jednání (skutku) přitom podle dovolatele vyplývá z toho, že jednal vůči osobě poškozeného, který svým vlastním jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu, přičemž úmyslem dovolatele nebylo zmocnění se jeho peněz či jiných věcí ve prospěch věřitele. Dovolatel chtěl pouze důrazně připomenout jeho nesplněnou devítiletou povinnost k úhradě dluhu. Za těchto okolností lze podle dovolatele ve stíhaném skutku spatřovat nejvýše přestupek.
Dovolatel současně poukázal na to, že trestný čin naplňující formální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchal společně s M. N., tedy ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dovolatel a rovněž M. N. od počátku nepopírali, že jejich společným cílem (úmyslem) bylo vyhledat R. V. a pokusit se s ním domluvit způsob uhrazení jeho dluhu. To znamená, že jejich úmysl směřoval k žalobnímu skutku, a to včetně důvodu (pohnutky). Zároveň mezi nimi existovala výslovná dohoda, kterou uskutečnili společně bez nějakého excesu, který by zakládal trestní odpovědnost jen některého z nich. Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama. Uvedené pravidlo je pak podle dovolatele nutno aplikovat jak při rozhodování o vině, tak i při rozhodování o trestu. K tomu však v daném případě nedošlo. Pravomocným usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 8. 2006, č. j. 2 T 120/2006-472, bylo totiž rozhodnuto tak, že trestní věc původně spoluobviněného M. N. týkající se totožného žalobního skutku byla postoupena podle §222 odst. 2 tr. ř. příslušné přestupkové komisi k projednání a rozhodnutí. Tím podle názoru dovolatele došlo k porušení ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství vůči jeho osobě a k jeho tíži.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby na jeho podkladě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 10 To 326/2006, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky následně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí jeho věci se závazným právním názorem, aby stíhaný žalobní skutek byl posouzen jako přestupek a usnesením postoupil věc jinému orgánu k projednání a rozhodnutí, a nebo aby Nejvyšší soud podle 265m odst. 1 tr. ř. sám v požadovaném smyslu rozhodl.
V rámci podaného dovolání obviněný s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. per analogiam dal podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Rakovníku navrhl Nejvyššímu soudu České republiky přerušení řízení konaného podle §60 odst. 1 tr. zák. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 164/2002. Z důvodů uvedených v dovolání je podle dovolatele zřejmé, že nespáchal trestný čin vydírání, nýbrž pouze přestupek. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o tom, že se obviněný (dovolatel) ve zkušební době neosvědčil a že podmíněně odložený trest vykoná, je za těchto okolností přinejmenším předčasný.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v žádném případě nemůže obstát námitka dovolatele, že se jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně snažil domoci práva věřitelky vůči dlužníkovi. Právě způsob, jakým to učinil (užil tzv. svémoci spočívající v pohrůžkách napadení domu poškozeného granátem či odebrání jeho vozidla), zákon zakazuje a porušení tohoto zákazu za okolností předpokládaných v ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. sankcionuje jako trestný čin vydírání. V tomto kontextu je podle státního zástupce namístě zdůraznit, že věřitelka měla k dispozici legální cesty k dosažení svého práva. Pokud se však dovolatel D. H. za soudem zjištěných okolností uchýlil k tomu, co sám označuje za „důrazné připomenutí nesplnění povinnosti k úhradě dluhu“, zcela nepochybně jednal svévolně a v rozporu se zákonem, jak správně dovodily soudy obou stupňů. Dovolateli podle státního zástupce nelze s odkazem na rozhodnutí č. 44/1996 SbRt. přisvědčit ani v tom, že se činu dopustil za takových skutkových okolností, jež by vylučovaly dovodit, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl vyšší než nepatrný.
Státní zástupce současně poukázal na to, že z hlediska spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není nezbytné, aby se trestného činu zúčastnili všichni spolupachatelé stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, byť i v podřadné roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Podle soudy zjištěných skutkových okolností proto i jednání původně spoluobviněného M. N. mělo být po právní stránce správně kvalifikováno rovněž jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že nižšími stupni státních zastupitelství nebylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství signalizováno vydání usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 2 T 120/2006, o postoupení věci obviněného M. N. k projednání jako přestupku, uplynula již Nejvyšší státní zástupkyni lhůta podle §265e odst. 1 tr. ř. k uplatnění dovolání proti citovanému vadnému usnesení, a to v neprospěch M. N.
Podle státního zástupce se tak vytvořila situace, že obviněný D. H. (dovolatel) byl uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv týž skutek byl u dalšího „spolupachatele“ posouzen pouze jako přestupek. V takovém případě je podle státního zástupce výrok soudu o tom, že se obviněný (dovolatel) D. H. dopustil trestného činu vydírání ve spolupachatelství, nepochybně vadný. Na druhé straně, protože každý spolupachatel odpovídá jako by trestný čin spáchal sám, je evidentní, že zmiňované pochybení soudu se obviněného D. H. (dovolatele), na rozdíl od M. N., významně nedotýká. To znamená, že by případné zrušení napadeného rozhodnutí nemohlo vést k jinému – pro dovolatele příznivějšímu – rozhodnutí ve věci. Za těchto okolností pak převažuje zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem uzavřel státní zástupce vyjádření k dovolání obviněného tím, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), jemuž bylo dovolání obviněného předloženo soudem prvního stupně dne 10. 1. 2008, dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti vyložené v předcházejících odstavcích je nutno dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí svoji trestnou činnost se závěry pro sebe podstatně příznivějšími, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Dovolatel se v daném směru de facto domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které toliko použil „svépomoci“ vůči osobě, která nesplnila svůj závazek a zároveň se měla dopustit trestného činu podvodu. Dovolání bylo proto uplatněno částečně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv na deklarovaném hmotně právním základě.
Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však považovat za právně relevantní tu část podaného dovolání, v níž obviněný s odkazem na ustanovení 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. namítl absenci materiálních znaků trestného činu a dále to, že soudy obou stupňů vadně posoudily otázku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnost této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterým byl dovolatel uznán vinným, se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pod pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka násilím, jež se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Podstatné je, aby pohrůžka násilím byla podobně jako násilí samotné prostředkem působení na vůli jiného a byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
O spolupachatelství trestného činu podle §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, by-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Společné jednání spočívá v tom, že každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i z formulace skutku v tzv. skutkové větě rozsudku, v níž jsou rozhodné skutkové okolnosti stručně shrnuty, vyplývá, že obviněný D. H. (dovolatel) svým jednáním i samostatně (tedy i pokud by chyběla součinnost další osoby) naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Na poškozeného R. V. působil v úmyslu přimět jej k zaplacení dluhu, a to tím způsobem, že jako prostředek působení na vůli poškozeného použil pohrůžku násilím, neboť pro případ nesplnění požadavku na zaplacení peněz či vydání vlastního osobního automobilu poškozeného mu hrozil vhozením granátu do jeho domu.
Pokud jde o dovolatelem namítaný nedostatek materiálních podmínek trestného činu s odkazem na obsah ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. a §3 odst. 4 tr. zák., je z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že tento se nebezpečností činu obviněného (dovolatele) pro společnost zabýval a poukázal na některé skutkové okolnosti, které podle jeho názoru stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání snižovaly. Soud nicméně nedovodil, že by se jednalo o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost by byl nepatrný.
Shora uvedený názor soudu je správný. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly formální znaky určité skutkové podstaty naplněny, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz R 43/1996 SbRt.). Skutkové okolnosti, ze kterých soudy obou stupňů při svém rozhodování v posuzovaném případě vycházely, však takový závěr zjevně nedovolovaly. Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byl v jeho případě naplněn toliko z formálních, avšak nikoliv z materiálních hledisek. Tuto část podaného dovolání proto neshledal v žádném směru opodstatněnou.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o dovolatelovu námitku, že byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelstvím (§9 odst. 2 tr. zák.) s další osobou – bývalým spoluobviněným M. N., ačkoliv identická věc tohoto „spolupachatele“ byla usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 8. 2006, č. j. 2 T 120/2006-472, podle §222 odst. 2 tr. ř. pravomocně postoupena příslušné přestupkové komisi k projednání a rozhodnutí.
S názorem dovolatele lze plně souhlasit v tom, že výše uvedený trestný čin nemohl spáchat společně s někým, jehož trestní odpovědnost soud posléze nedovodil. Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. přitom vyplývá samostatná trestní odpovědnost každého ze spolupachatelů. Rozsudek soudu prvního stupně pak obsahuje i další nesprávnosti, jestliže je v něm spolupachatelství považováno za znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (viz tzv. právní věta výroku rozsudku) a nesprávně je v něm citováno i příslušné zákonné ustanovení. Spolupachatelství zároveň není formou trestného činu podle §89 odst. 1 tr. zák., za který zákon považuje buď dokonaný trestný čin (tj. čin soudně trestný), přípravu k trestnému činu, pokus trestného činu anebo účastenství na trestném činu (§10 tr. zák.). Právní posouzení skutku je proto v posuzovaném případě nesprávné a trpí dovolatalem vytýkanou vadou, jež zároveň odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně, který rozhodoval o řádném opravném prostředku (odvolání obviněného) dne 10. 10. 2006 (tedy již po vydání usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 8. 2006), tuto vadu předcházejícího řízení nezjistil a nenapravil, ač tak za použití ustanovení §258 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. učinit měl a mohl. Jeho rozhodnutí je proto zatíženo vadou odpovídající dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Za výše uvedeného stavu zbývalo posoudit, zda zjištěné vady jsou do té míry závažné, aby pro ně napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohly obstát, jinými slovy, že by na jejich právní moci nebylo spravedlivé trvat.
Jak Nejvyšší soud v předcházejících odstavcích v potřebném rozsahu vyložil, dovolatel i svým samostatným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a to nejen z hlediska jejích formálních znaků, ale též z hlediska znaků materiálních. Jeho jednání tedy nemělo povahu jednotlivého dílčího aktu, které by v souvislosti s jednáním dalšího spolupachatele teprve v celkovém souhrnu naplňovalo znaky trestného činu vydírání. To znamená, že i v případě zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, popř. též rozsudku soudu prvního stupně, by se závěr o dovolatelově vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nezměnil. V novém rozhodnutí by bylo nutno odstranit pouze vadnou část, v níž bylo dovolatelovo jednání prezentováno jako spolupachatelství, ačkoliv ve skutečnosti (s ohledem na pravomocné postoupení věci jako přestupku u M. N.) mělo být posouzeno jako samostatné pachatelství. Tato skutečnost zároveň nemohla mít vliv na právní posouzení dovolatelova jednání (skutku) jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a tudíž ani na jiné rozhodnutí o trestu. Nejvyšší soud proto neshledal, že by projednání dovolání a případné odstranění zjištěných vad mohlo zásadně změnit postavení obviněného (dovolatele). Řešenou otázku zároveň nebylo po právní stránce možno považovat za zásadní, neboť z hlediska již existující judikatury nemá pro praxi soudů podstatnější význam.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného D. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně nepodal z podnětu dovolatele návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., přičemž ani Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal zákonné podmínky pro vlastní postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler