ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.620.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 620/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2008 o dovolání podaném obviněným A. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 5 To 51/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 18/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 5 To 51/2007, z r u š u j e.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 45 T 18/2004, byl obviněný A. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že ad 1) „dne 20. 5. 1999 v P., v pobočce tehdejší I., a. s., dnes Č., a. s., si po blíže nespecifikované dohodě s blíže nezjištěným spolupachatelem založil účet, na který z účtu patřícího společnosti P. P., s. p., v likvidaci, vedeného u I., a. s., bylo na základě padělaného hromadného příkazu ze dne 8. 6. 1999 převedeno 12.520.236,- Kč“ a ad 2) „dne 1. 6. 1999 v P., v pobočce K. b., a. s., si po blíže nespecifikované dohodě s blíže nezjištěným spolupachatelem založil účet, na který z účtu patřícího společnosti P. P., s. p., v likvidaci, vedeného u I., a. s., bylo na základě padělaného hromadného příkazu ze dne 8. 6. 1999 převedeno 11.850.000,- Kč“. Za to byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 5 To 51/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že obviněný „po předchozí blíže nespecifikované dohodě s blíže neztotožněným mužem v úmyslu se neoprávněně obohatit 1) dne 20. května 1999 v P., v pobočce tehdejší I., a. s., dnes Č., a. s., založil účet, na který z účtu patřícího společnosti P. P., s. p., v likvidaci, vedeného u I., a. s., bylo na základě padělaného hromadného příkazu k úhradě z 8. června 1999 převedeno 12.520.236,- Kč“, 2) dne 1. června 1999 v P., v pobočce K. b., a. s., založil účet, na který ze stejného účtu bylo na základě téhož padělaného hromadného příkazu převedeno 11.850.000,- Kč“. Za to obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Č., a. s., byla výrokem soudu podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 7. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. B. následně dovolání, kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl genezi řízení před soudy obou stupňů a v tomto rámci se zabýval i odůvodněním jednotlivých rozhodnutí učiněných v jeho trestní věci a rozborem soudy zjištěného skutkového stavu. Dovolatel poukázal na to, že soudy obou stupňů tvrdí, že založil inkriminované dva účty bez konkrétního důvodu, takže se nutně musel na projednávané trestné činnosti účastnit. Takový závěr je podle dovolatele toliko hypotetický a neodpovídá výsledkům dokazování. Je sice pravdou, že skutečně založil dva účty, jeden u K. b., a. s., a druhý u I., a. s., ovšem za účelem obchodování s realitami a pohledávkami, neboť takový byl původní podnikatelský záměr. Dovolatel přitom mohl nakládat výlučně s účtem vedeným v K. b., a. s., přičemž druhý účet v I., a. s., byl založen na právnickou osobu K. M., s. r. o., kdy podkladem pro založení účtu byl notářský zápis o založení společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k tomu, že se jednalo o účet firemní, neměl k němu dovolatel přístup. To bylo důvodem, aby poté, kdy na výše uvedené účty byly zaslány v rozsudku uvedené částky, mohl vrátit a také vrátil finanční prostředky pouze z účtu u K. b., a. s., s nímž mohl volně disponovat, a zároveň věděl, že částka 11.850.000,- Kč mu nenáleží. Z těchto hledisek se soudy věcí vůbec nezabývaly a k dovolatelově obhajobě provedené dokazování nezaměřily. Přitom skutečnost, že dovolatel byl v rozhodné době vyloučen z dispozice ohledně účtu u I., a. s., lze doložit i odborným posouzením vypracovaným Doc. JUDr. K. M., CSc. k tomu, kdo a kdy mohl z předmětným účtem nakládat. Odvolací soud však provedení tohoto důkazu bezdůvodně zamítl.
Dovolatel dále namítl, že od počátku odmítá úmyslnou formu zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle jeho názoru závěr soudů o jeho úmyslu jednak nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu věci a není též vyjádřen ve výrokové části či v odůvodnění napadených rozhodnutí. Dovolatel zdůraznil, že nikdy neuzavíral „blíže nespecifikovanou dohodu s blíže nezjištěným pachatelem“ a existence takové dohody nebyla v průběhu řízení ničím prokázána. V takovém případě se proto na trestné činnosti jiné osoby či jiných osob mohl podílet toliko z nedbalosti. Byl proto neprávem uznán vinným úmyslným trestným činem.
Protože podle dovolatele soudy v napadených rozhodnutích dospěly k nesprávnému právnímu závěru, který se odrazil v chybně stanovené právní kvalifikaci, v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně zrušil a aby byl ke svému dovolání zproštěn obžaloby.
Opis dovolání jednak v původní verzi a zároveň i poté, kdy dovolatel k výzvě soudu ve stanovené lhůtě odstranil nedostatek povinných formálních náležitostí, byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán znovu k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, kterému byl doručen dne 2. 5. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání v jeho definitivní (konečné) podobě. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný A. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídají námitky dovolatele spočívající v polemice se soudy zjištěným skutkovým stavem věci (včetně jeho neúplnosti), kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, a na tomto podkladě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě obviněným uplatněn právně relevantně námitkou, že si soudy, především pak odvolací soud, dostatečně neujasnily formu dovolatelova zavinění, tj. náležitě se nevypořádaly s otázkou, zda vůbec bylo možno dovodit, že dovolatelův úmysl skutečně směřoval k naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Dovolatel sice úmyslně jednal, když založil oba inkriminované účty, ale zároveň jednal bez znalosti dalších podstatných skutečností vztahujících se k výše uvedené skutkové podstatě (podle rozsudku mělo jít pouze o „nespecifikovanou dohodu s blíže nezjištěným pachatelem“). To znamená, že jednotlivé znaky skutkové podstaty (včetně následku) nemohly být zahrnuty dovolatelovým úmyslem, ale nejvýše nedbalostí. Jinými slovy, dovolatel namítl, že ani skutkový stav věci, který měl odvolací soud k dispozici, nedovoloval závěr o tom, že spáchal dílem dokonaný a dílem nedokonaný (ve stadiu pokusu) trestný čin podvodu, kterým byl uznán vinným.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, tj. škodu dosahující části nejméně 500.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (zde odstavec 3 písm. b/) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák., §5 tr. zák.). Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Podstatné je, aby činnost každého z nich (dílčí akty) byla zahrnuta společným úmyslem (srov. R 36/1973 SbRt.). Společný úmysl pak nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která se konečně ani nevyžaduje, neboť postačí i konkludentní dohoda. Nezbytně však musí být zjištěno (prokázáno), že každý ze spolupachatelů si byl vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i dalších osob směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním.
V posuzované věci se soudy obou stupňů výše uvedenými zásadami neřídily.
Již z formulace tzv. skutkové věty ve výroku rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolatel trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., takto popsaným jednáním spáchat nemohl. Jestliže měl mít „po předchozí dohodě s blíže neztotožněným mužem v úmyslu se neoprávněně obohatit“ tím, že založil účty u dvou bank, kam byly na základě padělaného hromadného příkazu k úhradě převedeny z účtu společnosti P. P., s. p., v likvidaci, finanční prostředky v rozsudku specifikované výši, pak tyto skutečnosti především nijak nesvědčí o tom, že by sám někoho uvedl v omyl, tj. padělal výše uvedený příkaz k úhradě, anebo případně jiným způsobem podvodně jednal. Z popisu skutku rovněž nevyplývá, že by jednal s vědomím toho, že podvodně jedná jiná osoba a že smyslem založení účtů je to, aby se převod finančních prostředků mohl uskutečnit. Chybí tedy skutkovými okolnostmi popsané vyjádření úmyslu obviněného (dovolatele), jenž by zahrnoval vlastní a případně i společné jednání, které by směřovalo ke způsobení zákonem předpokládaného následku, a zároveň i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Nejsou popsány též okolností, pro které by mělo jít o trestný čin dílem dokonaný a dílem nedokonaný (tj. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.). Z popisu skutku rovněž nevyplývá, komu měla být uvedením v omyl vlastně způsobena škoda, ani jakým způsobem byl (či měl být) naplněn znak obohacení. Podle skutkové věty výroku měl dovolatel jednat v úmyslu obohatit sebe, čímž se popis skutku zároveň dostává do rozporu s větou právní, kde soud uvádí, že „sebe nebo jiného obohatil“. Jaký další subjekt (fyzickou nebo právnickou osobu) měl soud v daném případě na mysli, nelze z formulace skutku zjistit.
Ani skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nedovolují dospět ke spolehlivému závěru, že dovolatel trestný činu podvodu naplnil ve všech zákonem požadovaných znacích. Soudy zdůraznily skutečnost, že k založení obou účtů došlo v rozhodné době vztahující se k převodům podvodně získaných peněz, a to za podezřelých okolností, když obviněný jednal v součinnosti s dalšími dosud neznámými osobami a podle jejich blíže nekonretizovaných pokynů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že soud prvního stupně správně vystihl, že „nebyla prokázána vědomost obžalovaného o konkrétním způsobu podvodného odčerpání finančních prostředků, o celkové výši částky vylákané ke škodě poškozeného ani o jednání dalších osob, které se na spáchaném trestném činu podílely obdobným způsobem jako on. Ze způsobu jednání s osobou, která jeho činnost řídila, si však podvodného způsobu získání peněz musel být vědom.“ Ani odvolací soud proto neměl pochybnosti o tom, že „obžalovaný poskytl součinnost k tomu, aby jeho prostřednictvím byly odčerpány podvodně získané finanční prostředky tak, aby s nimi bylo možné manipulovat“ (list č. 4 napadeného rozsudku).
Názor odvolacího soudu však Nejvyšší soud nesdílí a považuje jej za zcela nepřesvědčivý. Jestliže totiž soudy nezjistily, co vlastně dovolatel o okolnostech páchaného trestného činu podvodu vůbec mohl vědět, lze mu sotva přičítat vědomí o tom, že finanční prostředky převáděné na jím založený účet musí nezbytně pocházet z podvodného jednání jiných osob na něčí úkor (způsobení škody), protože takové peníze mohly pocházet i ze zcela jiné trestné činnosti. Pokud dovolatel jednal bez znalosti rozhodných skutkových okolností týkajících se předmětného podvodného jednání a nebylo zároveň zjištěno, že by je znal alespoň v obecných rysech, pak ze samotného založení inkriminovaných účtů je sice možno usuzovat (vzhledem k dalším zjištěním soudů), že se tak stalo k nelegálním účelům, nikoliv však na jeho úmysl, byť nepřímý, participovat tímto dílčím aktem (jako spolupachatel) právě na trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., jímž byl nakonec neprávem uznán vinným.
Skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je možno shrnout tak, že rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku a v tomto smyslu trpí vadami, které zákon předpokládá v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného A. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 5 To 51/2007, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když Nejvyšší soud má za to, že náprava zjištěných vad je možná i v řízení před soudem druhého stupně. Své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, kdy Vrchní soud v Praze bude muset projednat podané řádné opravné prostředky a v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si odvolací soud ujasnil otázku zavinění obviněného nejen ve vztahu k zákonným znakům trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., když dosavadní skutkový stav věci závěr o úmyslu obviněného neumožňuje, nýbrž i otázku jeho případného účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zák. na tomto, popřípadě i jiném trestném činu. Na rozdíl od spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) není pomoc součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, nýbrž jde o jednání pachatele trestného činu toliko podporující. Mezi jednáním účastníka (zde pomocníka) a spáchaným trestným činem hlavního pachatele ovšem vždy musí být zjištěn příčinný vztah. Jestliže bude třeba v uvedeném směru skutková zjištění dále doplnit, soud tak učiní. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler