ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1052.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1052/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. D., s místem podnikání v D., proti žalované V. z. p. Č.r., zastoupené advokátem, o zaplacení 382.439,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 227/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č.j. 15 Co 303/2005-83, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 19. března 2004 domáhal proti žalované zaplacení částky 382.439,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne
27. června 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, včetně dodatku č. 1.
ze dne 30. července 2001, v jehož článku II. byly stanoveny podmínky úhrady a dále předpoklady, za nichž vznikne žalované právo na uplatnění tzv. regulační srážky.
Na základě této smlouvy žalobce, coby nestátní zdravotnické zařízení, poskytoval zdravotní péči jako praktický lékař pro dospělé, a dále v oborech vnitřní lékařství a revmatologie. Okresní úřad v D. s přihlédnutím k vyjádření České lékařské komory rozhodl dne 22. října 2001 o změně registrace zdravotnického zařízení žalobce
na osteopatické pracoviště. Žalobce v této souvislosti zakoupil celotělový dvoufotonový kostní denzitometr L. D. c. Žalobce pak prováděl vyšetření na tomto přístroji již od doby jeho pořízení. Tyto výkony však pojišťovně neúčtoval. Ve 100 % vyšetření byl takto zjištěn pozitivní nález osteopatického onemocnění, což vedlo ke zvýšení preskripce léčiv a k následnému uplatnění regulační standardizované a objemové srážky ze strany žalované. Toto její jednání bylo podle žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č.j.
17 C 227/2004-57, uložil žalované zaplatit žalobci částku 382.439,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 27. června 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, včetně dodatku č. 1. ze dne 30. července 2001, v jehož článku II. byly stanoveny podmínky úhrady a dále předpoklady, za nichž vznikne žalované právo na uplatnění tzv. regulační srážky.
Na základě této smlouvy žalobce, coby nestátní zdravotnické zařízení, poskytoval zdravotní péči jako praktický lékař pro dospělé, a dále v oborech vnitřní lékařství a revmatologie. Okresní úřad v D. s přihlédnutím k vyjádření České lékařské komory rozhodl dne 22. října 2001 o změně registrace zdravotnického zařízení žalobce
na osteopatické pracoviště. Žalobce v této souvislosti zakoupil celotělový dvoufotonový kostní denzitometr L. D. c. Dne 26. 2. 2003 vydal Krajský úřad Ú. k. pojišťovnám souhlasné stanovisko s „nasmlouváním“ výkonů na tomto přístroji. Dne 1. května 2003 žalovaná dohodla se žalobcem obsah přílohy č. 2 ke smlouvě, v níž „nasmlouvala“ výkony na denzitometru. Žalobce však prováděl vyšetření na tomto přístroji již od doby jeho pořízení. Tyto výkony však pojišťovně neúčtoval. Soud poukázal na skutečnost, že s ohledem na nedostatečnou péči a osvětu v ústeckém regionu, byl prakticky ve 100 % vyšetření pozitivní nález osteopatického onemocnění, což vedlo podle žalobce ke zvýšení preskripce léčiv a k následnému uplatnění regulační standardizované a objemové srážky ze strany žalované. Spornou tak mezi účastníky zůstala otázka, zda žalovaná při uplatňování a výpočtu regulačních srážek postupovala správně v souladu s uzavřenou smlouvou, platnými předpisy a dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce (správně však žalovaná) sice měl předpoklady pro výpočet (a uplatnění) regulační srážky ve všech sporných obdobích, za která byla stanovena (za předpokladu, že by byl žalobce posuzován jako běžný revmatolog), avšak po přihlédnutí ke všem souvislostem uzavřel, že žalovaná při uplatnění srážek nevzala v úvahu veškeré okolnosti daného případu. Zejména po uzavření druhého dodatku ke smlouvě žalovaná (již nadále) hradila výkony na denzitometru a neměla proti preskripci léčiv žádných námitek, přičemž ostatní zdravotní pojišťovny od regulačních srážek upustily. Obvodní soud poukázal na skutečnost, že podle §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům, uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle zvláštního zákona, smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče. Smlouvu o poskytování zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci. Soud zdůraznil, že uzavíráním těchto smluv je naplňován jeden ze základních principů rozvinuté společnosti představovaný právem na ochranu zdraví, které je deklarováno článkem 31 Listiny základních práv a svobod, když zákonný rámec mu dává zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, resp. zmíněný zákon č. 48/1997 Sb. V řízení bylo prokázáno, že žalobce zajišťoval ve svém obvodu zdravotní péči garantovanou ústavními principy. Navíc v době, kdy začal poskytovat zdravotní péči prostřednictvím denzitometru, nebyly v tomto kraji jiné přístroje se stejnou rozlišovací schopností, přičemž k provádění výkonu na denzitometru měl příslušné oprávnění. K jeho dobru podle mínění soudu svědčí i skutečnost, že tyto výkony před uzavřením druhého dodatku smlouvy žalobce žalované neúčtoval, čímž ušetřil nemalé finanční prostředky z veřejného zdravotního pojištění. To, že se zvýšila preskripce léčiv, bylo dáno povinností lékaře poskytovat zdravotní péči lege artis, žalobce stanovil nejúčinnější léčbu a tuto aplikoval. Soud uzavřel, že provedení regulační srážky tak bylo v souzeném případě nepřiměřenou tvrdostí ze strany žalované a nelze přičítat k tíži žalobce, že zdravotní péči svým pacientům poskytoval lege artis, tj. i v souladu s nejnovějšími poznatky moderní medicíny.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2005, č.j. 15 Co 303/2005-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil. Rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, přičemž na tyto závěry pro stručnost výslovně odkázal. Konstatoval dále, že ze smlouvy uzavřené účastníky a z jejího dodatku č. 1 vyplývá, že žalovaná může, ale nemusí regulační mechanismy užít, tzn. že jí není dána povinnost, aby za podmínek, jež jsou uvedeny ve zmíněném dodatku ke smlouvě, uplatnila regulační srážky vůči druhému kontrahentovi smlouvy. Právo žalované musí být totiž aplikováno současně v souladu se smyslem a účelem zákona, kdy lékař při výkonu povolání je povinen postupovat lege artis. Po zjištění, že žalobce měl oprávnění k provozování denzitometru, přičemž v regionu obdobně specializované pracoviště v danou dobu neexistovalo, postupovala zcela necitlivě, jestliže k regulačním srážkám přistoupila. Za nepřípadnou argumentaci žalované odvolací soud považoval, pokud dovozovala možnost žalobce předejít uplatnění regulačních mechanismů tím, že by poskytování zdravotní péče výrazným způsobem nerozšířil, nepředepisoval v tak zvýšené míře léčivé přípravky, resp. neošetřoval každého pojištěnce. Toto tvrzení však podle soudu popírá základní zásadu poskytování zdravotní péče lege artis.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 6. ledna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 6. března 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a výslovně je podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kriticky především zmiňuje názor odvolacího soudu, podle něhož žalovaná nemusela regulační opatření uplatnit. Dovolatelka se domnívá, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že sama nesouhlasila s tím, aby žalobce vyšetření na svém přístroji prováděl, a proto s ním ohledně zdravotních výkonů odmítla uzavřít dodatek ke smlouvě. Soudy tak pominuly fakt, že žalobce se rozhodl vysoce specializované zařízení pořídit zcela svévolně, bez ohledu na instituce, které státní zdravotní politiku formulují a které systém veřejného zdravotního pojištění provádějí. Dále připomíná, že z rozhodnutí obou soudů není vůbec patrné, jaký je právní základ, na kterém svá rozhodnutí založily a jaké porušení povinností, které byly žalované uloženy zákonem či smluvními ujednáními, žalované vytýkají. V napadeném rozhodnutí spatřuje zásadní prolomení principů, na kterých je systém veřejného zdravotního pojištění založen. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Výjimečně však může být relevantní tehdy, když otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Dovolání dovolací soud posoudí jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tehdy, jestliže namítaná vada má právní (procesněprávní) základnu (nikoliv skutkovou), a její zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných řízeních a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec (tak tomu však v souzené věci, pokud dovolatelka namítá, že rozhodnutí v této konkrétní věci je postiženo vadou spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, není). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Musí tak jít o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podstatou rozhodnutí soudů obou stupňů v označené věci je zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. června 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, včetně dodatku č. 1. ze dne 30. července 2001, v jehož článku II. byly stanoveny podmínky úhrady a dále předpoklady, za nichž vznikne žalované právo na uplatnění již zmíněné regulační srážky. Žalovaná tak byla nepochybně oprávněna za stanovených podmínek k této srážce přikročit, avšak soudy současně poukázaly na skutečnost, že právo žalované bylo třeba aplikovat v souladu se smyslem a účelem zákona, kdy lékař
při výkonu povolání je povinen postupovat lege artis. Žalovaná však postupovala zcela necitlivě, jestliže k regulačním srážkám v dané věci přistoupila (§3 odst. 1 o.z.).
Při úvaze, zda v dané věci je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je určující otázka, zda jsou dány důvody, pro které by bylo možno žalobci za použití §3 odst. 1 o.z. odepřít uplatněné právo. V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a rozhodnutí má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobný závěr pak např. přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
Odvolací soud, jak bylo uvedeno, shledal jako správný faktický závěr soudu prvního stupně, že postup žalované, pokud využila možnosti užít vůči žalobci zmiňované regulační srážky, byl nepřiměřenou tvrdostí (tj. šlo o postup v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o.s.ř.). Tento závěr je založen na zcela konkrétních okolnostech daného (individuálního) případu, a proto nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a založit tak zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Řešení přijaté odvolacím soudem není ani v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů přesvědčivě vysvětlily důvody, pro které žalobu v této věci považují za opodstatněnou. Dovolání zcela přehlíží argumentaci napadeného rozhodnutí, která je zbudována na výše zmíněném ústavněprávním (a z něho odvozeném zákonném) zakotvení ochrany zdraví (především čl. 31 Listiny základních práv a svobod), aniž by ji případně vlastním (a uvedeným principům odpovídajícím) zdůvodněním akceptovatelně vyvrátilo.
Nejsou tak naplněny předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající po právní stránce ve věci zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu