ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1150.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1150/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce B. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., a.s., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 133/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č.j. 19 Co 304/2006-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č.j. 19 Co 304/2006-141, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2006, č.j. 26 C 133/2004-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. března 2006, č.j. 26 C 133/2004-122, určil, že jsou vůči žalobci právně neúčinné kupní smlouva ze dne 2.5.2003, kupní smlouva ze dne 1.7.2003 a kupní smlouva ze dne 6.8.2003, kterými dlužník P. G., s.r.o., (dále jen „dlužník“), prodal žalovanému ve výroku blíže označené osobní automobily a dále smlouva o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy uzavřená dne 25.5.2003 mezi dlužníkem a žalovaným, týkající se osobního automobilu blíže označeného
ve výroku (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.247,50,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku přiznanou ve výši 67.389,46,- EUR s příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 86.110,- Kč a 34.880,- Kč, na základě vykonatelného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 6.6.2003, č.j. 61 Ro 756/2003-9, který nabyl právní dne 28.6.2003. Dlužník prodal na základě odporovatelných kupních smluv žalovanému osobní automobily a napadenou smlouvou převedl na žalovaného práva z leasingové smlouvy. Kupní ceny byly stanoveny na základě znaleckého posudku a byly uhrazeny dlužníkovi v hotovosti a zčásti převodem na účet. Vyplacené peníze byly následně dlužníkem použity na výplatu mezd a odvody na sociální a zdravotní pojištění. Společnost dlužníka a žalovaného byla v době, kdy byly učiněny odporovatelné právní úkony personálně propojeny. Většinovým společníkem dlužníka a jediným jednatelem byl V. M., který poté, co vznikla v roce 2002 žalovaná společnost, se stal předsedou její dozorčí rady a jménem dlužníka uzavíral odporovatelné kupní smlouvy. Smlouva o převodu práv ze sporné leasingové smlouvy byla uzavřena jak za žalovaného, tak i za dlužníka na základě plné moci J. M., která byla jednatelkou a do ledna roku 2004 i společnicí dlužníka. Kromě personálního propojení, osoby, které za společnost dlužníka a žalovaného uzavíraly dotčené smlouvy, věděly o vymahatelné pohledávce dlužníka.
Soud prvního stupně dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce, který má za dlužníkem vymahatelnou pohledávku, jakož i pasivní věcnou legitimaci žalovaného, v jehož prospěch byly učiněny odporovatelné právní úkony. Poměr mezi dlužníkem a žalovaným posoudil jako vztah mezi osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák., z čehož dovodil, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být žalovanému znám ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Z uvedených důvodů žalobě v celém rozsahu vyhověl v souladu s ustanovením §42a obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soud prvního stupně (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 3.034,50,- Kč, (výrok II.).
Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že byla prokázána vymahatelná pohledávka žalobce, jakož i úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Na tento úmysl je možno usuzovat v obdobných řízeních především z nepřímých důkazů, neboť sám dlužník není účastníkem řízení o odporovatelnosti jím učiněného právního úkonu. Jestliže však v době, kdy pohledávka existuje a stane se vymahatelnou, začíná dlužník prodávat svůj majetek a peníze z takovýchto smluv nepoužije ani zčásti na úhradu vymahatelné pohledávky, je logickým závěr, že se snaží věřitele zkrátit. K takové situaci také skutečně došlo, neboť poté, co dlužník peníze použil jinak, finanční prostředky nemá a hodnot spočívajících ve vlastnictví věcí se spornými smlouvami zbavil. Prokázána byla i skutečnost, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému znám, protože bylo zjištěno personální propojení mezi dlužníkem a žalovaným, stejně tak jako jejich úzké podnikatelské spojení.
K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud zejména uvedl, že skutečnost, že dle kupních smluv zaplatil dlužníkovi částky vyšší, než jaké byly stanoveny znaleckým posudkem, nemůže vést k závěru, že takovému úkonu nelze odporovat. Důsledkem těchto smluv je totiž situace, že žalobce svou vymahatelnou pohledávku uspokojit nemůže. Pojem „prospěch“ užitý v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák., ve kterém je uvedeno, že právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, je nutno vykládat především v intencích smyslu tohoto ustanovení, které slouží k ochraně věřitele. Je mu třeba rozumět tak, že označuje druhou stranu smlouvy, tedy toho, kdo s dlužníkem smlouvu uzavřel bez ohledu na to, zda dlužníkovi se dostalo z této smlouvy adekvátní protihodnoty. Z uzavřené smlouvy mají totiž prospěch obě zúčastněné strany, neboť prodávající se zbavuje majetku, jehož se zbavit chce, a kupující naopak majetek, o který má zájem, získává.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. především v tom, že napadený rozsudek řeší otázku, zda v případě, že žalovaný zaplatil podle odporovatelných kupních smluv za prodej osobních automobilů dlužníkovi sjednané kupní ceny a že za převod práv z leasingové smlouvy zaplatil poměrnou část akontace z pořizovací ceny vozidla, lze dovodit závěr, že došlo ke krácení věřitele s tím, že v rozhodování dovolacího soudu dosud tato otázka nebyla řešena.
Dovolatel zejména namítá, že v řízení prokázal, že zaplatil veškeré kupní ceny za převáděná vozidla v celkové výši 1,987.088,40,- Kč. Jednalo se o částku vyšší
o 260.900,- Kč, než jakou stanovily znalecké posudky vypracované znalcem
A. D. V případě, že by prodej osobních automobilů byl realizován na trhu nebo v rámci exekuce, ceny by nebyly vyšší. Dlužník tak získal za prodané automobily protihodnotu ve formě finančních prostředků, což bylo žalovaným prokázáno výdajovými pokladními doklady. Z těchto prostředků pak mohly být uspokojeni věřitelé dlužníka. Odporovatelnými smlouvami tedy nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů, neboť tyto smlouvy byly pro dlužníka výhodné, jeho majetek se nemohl zmenšit, a tudíž žalobce nemohl být v žádném případě z těchto právních úkonů zkrácen. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil pojem „prospěch“ dle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák., pokud jím „označuje druhou stranu smlouvy, tedy toho, kdo s dlužníkem smlouvu uzavřel bez ohledu na to, zda se dlužníkovi dostalo z této smlouvy adekvátní protihodnoty.“ Dle dovolatele je pojem „prospěch“ nutno vykládat jako hodnoty, které ušly z dlužníkova majetku. V tomto smyslu by se mohlo v daném případě jednat o prospěch žalovaného za předpokladu, kdyby žalovaný za vozidla řádně nezaplatil, resp. by zaplatil nižší částku, než tu, která byla jako cena obvyklá zjištěna znaleckými posudky. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně zaplatil za automobily dlužníkovi smluvené kupní ceny, nelze dospět k závěru, že by z těchto převodů žalovaný získal prospěch, který by měl za následek zkrácení věřitele. K tomu nemohlo dojít ani následnými právními úkony dlužníka, které nejsou a nebyly předmětem soudního řízení, a jejich neúčinnosti se žalobce vůči žalovanému ve své žalobě nedomáhá. Dovolatel konečně vytýká soudům obou stupňů nesprávný postup při hodnocení důkazů, který je v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., jakož i nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, které neodpovídá ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ust.
§240 odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení §42a odst. 1 a v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny ani jiné vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalujícího věřitele ve vztahu k ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom,
že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002).
V posuzovaném případě dlužník prodal na základě odporovatelných kupních smluv žalovanému osobní automobily a napadenou smlouvou převedl na žalovaného práva z leasingové smlouvy. V průběhu řízení nevyšlo najevo a ani žalobce netvrdil,
že by sjednané kupní ceny neodpovídaly obecným (obvyklým, „tržním“) cenám
(tj. cenám, které by bylo možné dosáhnout v době uzavření smluv při prodeji stejných nebo obdobných osobních automobilů). Jestliže v majetku dlužníka byly uvedenými kupními smlouvami a smlouvou o převodu práva z leasingové smlouvy „nahrazeny“ věci jim odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou a poměrnou částí akontace z pořizovací ceny vozidla), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by odporovatelné kupní smlouvy a uvedená smlouva o převodu práv z leasingové smlouvy vedly ke zmenšení majetku dlužníka a že by tedy zkracovaly uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětným právním úkonům (kupním smlouvám o prodeji osobních automobilů a smlouvě o převodu práva z leasingové smlouvy) žalobce může s úspěchem odporovat, je proto v rozporu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se již zabýval ostatními dovolacími námitkami. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu