ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1160.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1160/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Š. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 82/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2006, č. j. 21 Co 248/2006 - 101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že „jedna třetina rodinného domu čp. 257
na P. P. na st. parcele č. 533 a jedna třetina st. parcely č. 533 nemovitosti, které jsou zapsány na LV 2002 pro obec H. K. a kat. území P. P. u K. ú. pro K. k., katastrální pracoviště H. K., je ve vlastnictví žalobce“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 30. 3. 2004, kterou prodal 1/3 shora uvedených nemovitostí žalované. Uvedl, že kupní cena mu nebyla nikdy zaplacena, kupní smlouva byla sepisována a podepisována v době jeho nemoci a hospitalizace a dále, že neměl v úmyslu nemovitosti prodat. Podle svého vědomí podepisoval jiný dokument, který měl v případě jeho smrti pouze upravit majetkové poměry jeho dcery - žalované. S ohledem na to považuje tuto kupní smlouvu za neplatnou podle §39 obč. zák., neboť žalovaná jej obelstila tím, že jej ubezpečila, že za převod spoluvlastnického podílu obdrží kupní cenu. Chování žalované, která „v době jeho nemoci, kdy předpokládala, že žalobce zemře, mu nechala podepsat předmětnou kupní smlouvu a ujišťovala jej, že podepisuje jiný dokument, nežli skutečně podepsal“, je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce tvrdil, že v té době byl ve zdravotním stavu, kdy nemohl posoudit dopad jakéhokoliv svého podpisu na jakékoliv listině.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č. j. 10 C 82/2005 - 73, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne
30. 3. 2004 uzavřel žalobce jako prodávající se svou dcerou jako kupující kupní smlouvu o převodu jedné ideální třetiny uvedených nemovitostí, když se sám dostavil
k ověření podpisu na této kupní smlouvě k notářce, a že v tuto dobu byl ve zdravotním stavu, kdy mohl takový úkon učinit. Konstatoval, že účastníci se s obsahem smlouvy před jejím podpisem řádně seznámili a smlouvu podepsali. Tuto smlouvu soud posoudil jako platně uzavřenou smlouvu kupní, neboť žalobce neprokázal, ani jinak nevyšlo v řízení najevo, že by uzavřená smlouva svým obsahem nebo účelem odporovala zákonu, obcházela jej, či byla v rozporu s dobrými mravy. I kdyby žalobce neobdržel kupní cenu, jak tvrdil, nemohla by tato skutečnost být důvodem neplatnosti smlouvy. Soud dále neshledal smlouvu neplatnou ani podle §37 a §38 obč. zák., stejně tak ani neplatnost podle §49a obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť i kdyby bylo pravdivé tvrzení žalobce, že mu žalovaná měla říct, že podepisuje smlouvu darovací, nikoliv kupní, nemohlo by toto tvrzení být důvodem neplatnosti z důvodu omylu. V žádném případě by se totiž nemohlo jednat o tzv. omluvitelný omyl, neboť mýlící se osoba, zde žalobce, by mohla při vynaložení přiměřené pozornosti spočívající alespoň v přečtení obsahu smlouvy takovému omylu zabránit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 21 Co 248/2006 - 101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž je povinen přihlížet podle §212a odst. 5 o. s. ř., zejména nepovažoval za opodstatněnou výtku, že okresní soud jednal dne 12. 1. 2006 v nepřítomnosti žalobce, naopak se ztotožnil s důvody, které k tomu okresní soud vedly a které v odůvodnění rozsudku vyložil, neboť žádost o odročení jednání s poukazem
na účast zástupce na nijak nedoloženém jiném jednání nelze za důležitý důvod odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. považovat. Konstatoval, že okresní soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění i právní závěry. Proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Rozsáhle popisuje především rozhodnutí soudu prvního stupně a z jakých zjištění toto vychází. Pokud se týká rozhodnutí odvolacího soudu, má dle jeho názoru zásadní právní význam zejména v tom, že potvrzuje-li krajský soud závěr okresního soudu, že nic nesvědčí o tom, že by žalobce nebyl v době podpisu smlouvy v dobrém zdravotním stavu, pak je nutno také konstatovat, že nic nesvědčí ani o opaku - žalovaný nijak nedokázal, že by žalobce byl v době podpisu předmětné smlouvy ve zdravotním stavu dobrém. Zprávy o jeho zdravotním stavu z F. n. H. K. ke dni 15. 10. 2004 a 21. 11. 2004 nedokládají jeho zdravotní stav ke dni podpisu smlouvy. Z uvedených důvodů tedy nebylo v řízení prokázáno, že žalobce v době podpisu skutečně nebyl ve stavu nezpůsobilém posoudit povahu prováděného úkonu. Dovolatel dále trvá na nepřípustnosti svědectví R. N., neboť se jedná o osobu osobně zainteresovanou na věci (spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je bývalá manželka R. N.), není pravdou, že by tento byl jednatelem právnické osoby (realitní kanceláře), a navíc se jedná o osobu opakovaně stíhanou orgány činnými v trestním řízení pro majetkové trestné činy a jde tedy o osobu jejíž důvěryhodnost a svědectví jsou minimálně sporné. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě žalobce dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že dovolatel nesouhlasí především
s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených. Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v době podpisu předmětné kupní smlouvy ve zdravotním stavu, kdy takový úkon mohl učinit, je zřejmé, že ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. K námitce dovolatele, že „žalovaný nijak nedokázal, že by žalobce byl v době podpisu předmětné smlouvy ve zdravotním stavu dobrém“, pak Nejvyšší soud pouze poznamenává, že povinnost důkazní v této věci ležela na žalobci, nikoli na žalovaném, neboť tento byl v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. povinen označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že v době podpisu předmětné kupní smlouvy „byl ve zdravotním stavu, kdy nemohl posoudit dopad jakéhokoli svého podpisu na jakékoliv listině“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3
o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu