ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1179.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1179/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. S. d. v., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnost výpovědi dohody o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. v., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 221/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 20 Co 341/2006 - 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 12 C 221/2004 - 55, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď dohody o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. d. v. ze dne 15. 3. 2001, daná jí žalovaným dne 4. 5. 2004, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 15. 3. 2001 dohodu o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. d. v. ve smyslu §44 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, a že dne 4. 5. 2004 dal žalovaný žalobkyni výpověď této dohody s odůvodněním, že počet svěřených dětí v rodině je nižší, než nejnižší počet dětí podle čl. III. dohody. V této výpovědi žalovaný dále uvedl, že jeho představenstvo již potřetí potvrdilo jednoznačné doporučení pedagogické komise, aby žalobkyně v rámci výkonu pěstounské péče v S.d. v. nepřijímala do své péče další dítě. Podle rozhodnutí Krajského úřadu K. k. ze dne 15. 5. 2004 nebyla žalobkyně zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny s ohledem na stávající počet dětí v rodině, na nutnost řešit problémy s jejich dospíváním a na závažné výchovné potíže starších dětí; podkladem pro toto rozhodnutí bylo odmítavé stanovisko žalovaného ke svěření dalších dětí do pěstounské péče žalobkyně. Dále ze zápisu o návštěvě v rodině žalobkyně ze dne 17. 3. 2003 a ze zprávy ředitele vesničky ze dne 30. 12. 2002 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se v uvedené době starala o čtyři nezletilé děti a podle sdělení psycholožky žalovaného nebylo doporučováno přijetí dalšího dítěte do rodiny, s čímž žalobkyně zásadně nesouhlasila, a rovněž bylo prokázáno, že v době dání výpovědi klesl počet dětí v pěstounské péči žalobkyně pod čtyři. Soud prvního stupně shledal, že již s ohledem na řízení o vyklizení (užívané nemovitosti ve v. S.), které bylo zahájeno u Okresního soudu v Karlových Varech, má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí je způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků. Dále dovodil, že vzhledem k odmítavému stanovisku žalovaného nebylo možno předpokládat, že by žalobkyni bylo svěřeno další dítě, a tato skutečnost byla najisto postavena rozhodnutím Krajského úřadu K. k. ze dne 15. 5. 2004 (§20 zák. č. 359/1999 Sb.). Dospěl proto k závěru, že v době podání výpovědi nebyla u žalobkyně perspektiva svěření dalších dětí do pěstounské péče. Výpověď žalované neshledal ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., přičemž poukázal na to, že pěstounská péče u žalovaného předpokládá smluvní základ, který vyžaduje vzájemnou spolupráci a důvěru, takže ukončení dohody výpovědí bylo logickým důsledkem delší dobu trvajících špatných vztahů, na nichž se podílely obě strany. Ze všech těchto důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č. j. 20 Co 341/2006 - 75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď dohody o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. d. v. ze dne 15. 3. 2001, daná žalovaným žalobkyni dne 4. 5. 2002, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a řízení podle §213 odst. 2 a 4 o. s. ř. doplnil dalšími listinnými důkazy (výpisem ze zasedání představenstva žalovaného ze dne 3. 5. 2004, rozhodnutím Krajského úřadu K. k., odboru sociálních věcí, ze dne 15. 5. 2004, rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 13. 9. 2004 a otevřeným dopisem matek pěstounek z S. DV D. ze dne 28. 5. 2003) a zejména opakováním obsahu dohody účastníků ze dne 15. 3. 2001, z jejíhož čl. IV. vyplývá, že žalovaný může vypovědět dohodu mimo jiné v případě, že počet svěřených dětí v rodině je nižší než nejnižší počet dětí podle čl. III. a není tudíž perspektiva svěřování dalších dětí, a z čl. III., že nejnižší počet dětí, u nichž bude v zařízení vykonávána pěstounská péče jsou 4 děti, pokud není žádná perspektiva, že S. matce pěstounce budou svěřeny další děti do pěstounské péče. Po té, co s odkazem na R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal shodně se soudem prvního stupně naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, dospěl - na rozdíl od něj - k závěru, že výpověď žalovaného daná žalobkyni z dohody ze dne 15. 3. 2001 dopisem ze dne 4. 5. 2004 nemůže obstát pro nedostatek jejích hmotněprávních podmínek, neboť tvrzený důvod výpovědi nebyl naplněn; jde proto o právní úkon odporující zákonu a tudíž podle §39 obč. zák. neplatný. Městský soud poukázal na to, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně měla v rozhodné době v pěstounské péči tři nezletilé děti a že tedy zásadní otázkou pro posouzení platnosti výpovědi je okolnost, zda byla v době tohoto úkonu na straně žalobkyně dána perspektiva svěřování dalších dětí. Konstatoval, že neexistence perspektivy svěřování dalších dětí žalobkyni nemůže být na vůli žalovaného, nýbrž musí být zjištěna objektivně na podkladě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy; takové rozhodnutí, tedy že žalobkyně se nezařazuje do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny, bylo Krajským úřadem K. k. vydáno teprve dne
15. 5. 2004, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí jako odvolacího orgánu ze dne 13. 9. 2004, tudíž až po uplatnění předmětné výpovědi. Z těchto rozhodnutí kromě tohoto vyplývá, že žalobkyně je vhodnou osobou pro svěření dalšího dítěte do pěstounské péče a že do příslušné evidence nebyla zařazena pouze s ohledem na životní situaci, do které ji postavila sporná výpověď a neústupný postoj žalovaného. Je zřejmé, že svěření dalšího dítěte do pěstounské péče žalobkyně by z pohledu příslušného státního orgánu nebylo vyloučeno, pokud by nebylo sporné výpovědi. Nezařazení žalobkyně do evidence osob vhodných stát se pěstouny (což lze vyložit jako nedostatek perspektivy svěření dalších dětí) tedy nebylo příčinou, ale důsledkem předmětné výpovědi dohody ze dne 3. 5. 2004. Již z tohoto důvodu je zcela vyloučeno opírat závěr o splnění podmínek výpovědi o uvedená správní rozhodnutí. Dále odvolací soud konstatoval, že s ohledem na účel předmětné dohody a okolnost, že žalobkyně pečuje o tři nezletilé děti (původně se starala o sedm svěřených dětí), že své povinnosti pěstounky neporušuje a má zájem pečovat o další děti (k čemuž je podle zjištění příslušných orgánů plně způsobilá), se jednání žalovaného jeví být v rozporu s jeho vlastním posláním a odporuje dobrým mravům. Poukázal rovněž na otevřený dopis matek pěstounek ze dne 28. 5. 2003, ze kterého vyplývá, že neshody dlouhodobějšího charakteru nejsou jen mezi účastníky tohoto řízení, ale i mezi žalovaným a ostatními matkami pěstounkami, a tato situace poškozuje především nezletilé děti v pěstounské péči.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2
písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. „Základní problém, který podle něj má zásadní právní význam“, spočívá v dané věci v tom, že zde paralelně existují ustanovení zákona
o rodině o vzniku, obsahu a zániku pěstounské péče podle §45a a násl. zákona o rodině, ustanovení zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, včetně ustanovení o podmínkách výkonu pěstounské péče v zařízení pro výkon pěstounské péče, jestliže je vykonávána tzv. pověřenou osobou podle §4 odst. 2 písm. d) tohoto zákona, a že S. S. d. v. je neziskovou právnickou osobou založenou podle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto ustanovení ovšem vyplývá, že rozhodnutí soudu o platnosti či neplatnosti dohody o výkonu pěstounské péče nemá vliv na právní existenci institutu pěstounské péče podle §45a zákona o rodině. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí předpokládá skutkový stav, podle kterého žalobkyně nemohla převzít do pěstounské péče další dítě pouze v důsledku negativního stanoviska žalovaného, a že toto stanovisko bylo svévolné, když žalobkyně obecně splňovala podmínky pro pěstounskou péči; soud si však neuvědomil, že žalobkyně může požádat o svěření dítěte do své pěstounské péče zcela mimo režim podpory žalovaného. Proto jeho závěr o negativním stanovisku žalovaného jako jediného důvodu nevyhovění žádosti žalobkyni není podložen provedenými důkazy, stejně jako závěr, že neudělením souhlasu si sám žalovaný neoprávněně vytvořil důvod pro výpověď smlouvy, neboť stanovisko MPSV bylo vydáno s předpokladem, že se vyjadřuje k možné pěstounské péči žalobkyně pro režim garantované pomoci, dohledu a materiálního zajištění žalovaným. Z tohoto stanoviska tedy nevyplývá bezdůvodnost nebo svévolnost nesouhlasu žalovaného a nedává podklad soudu k takovému závěru. Dále dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z mylného právního názoru, že je v podstatě vždy povinností žalovaného udělovat souhlas a tím přebírat svoji spoluodpovědnost za žádost každé pěstounky, splňuje-li alespoň nejzákladnější předpoklady pro pěstounskou péči. Poukazuje na to, že O. s. S. d. v. uzavírá dohodu o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v . S d. v. s matkou pěstounkou nejenom na základě §44 zák. č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje obsah této dohody, ale zejména na soukromoprávním principu rovnosti stran a autonomie vůle. Jestliže ustanovení §44 odst. 5 cit. zákona umožňuje vypovědět dohodu jen z důvodů sjednaných v dohodě a je-li jedním z nich pokles počtu dětí v zařízení, pak „tato skutečnost musí být soudem respektována“. Zřizovatel zařízení je oprávněn si v souladu s těmito zásadami vybrat, s kým tuto dohodu uzavře, na základě kritérií, která si sám stanovil v okamžiku uzavírání dohody. Dále dovolatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu o splnění podmínky podle §80 písm. c) o. s. ř. a v této souvislosti namítá, že současná judikatura sice připouští v odůvodněných případech možnost žaloby na určení, „kde lze žalovat na plnění“, ale jen současně, tj. spolu se žalobou na plnění. Vyslovuje názor, že přestal-li žalovaný od konce roku 2004 poskytovat žalobkyni „příslušná plnění, bylo na ní, aby podala tomu odpovídající žaloby na plnění“, a že tudíž v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu neexistoval naléhavý právní zájem „k tomu, aby byl vydán rozsudek na určení, protože v tu dobu už přes půldruhého roku měla žalobkyně možnost uplatňovat své nároky žalobou na plnění“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle
§242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Skutkový závěr, že žalobkyně do příslušné evidence nebyla zařazena pouze s ohledem na velmi složitou situaci, „kdy řeší případný odchod z S. d. v. a tím i existenční problémy“… a že „za těchto okolností nelze žadatelce svěřit další dítě, ačkoliv ostatní předpoklady pro svěření dítěte žadatelka splňuje“, čerpal odvolací soud z listinných důkazů, zejména rozhodnutí Krajského úřadu K. k. ze dne 15. 5. 2004 a z rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 9. 2004; z toho logicky vyplývá, že tato rozhodnutí byla vydána až poté, co žalovaný dal žalobkyni dne
3. 5. 2004 výpověď dohody uzavřené mezi účastníky a že nezařazení žalobkyně do evidence žadatelů o zprostředkování pěstounské péče nebylo příčinou, ale důsledkem této výpovědi. Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal
v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nepominul, a že
v jeho hodnocení důkazů není logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel namítá, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Dovolatel především zpochybňuje názor odvolacího soudu, že žalobkyně má
na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Dovolací soud se v dané věci ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi dohody o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. v., dané jí žalovaným dne 4. 5. 2002, neboť tato dohoda upravuje celý komplex vztahů mezi žalovaným jako pověřenou osobou podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a žalobkyní jako matkou pěstounkou (včetně hrazení části nákladů na domácnost, odměny za výkon pěstounské péče, zajištění výpomoci při péči o děti a odborné spolupráce a dalších vzájemných práv a povinností) a určením neplatnosti výpovědi se může vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak případně dalším sporům o plnění.
Podle §45a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, může soud svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osobě, jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruky řádné výchovy dítěte.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí,
ve znění účinném do 26. 5. 2004, krajský úřad vede pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče evidenci dětí uvedených v §20 odst. 1 (dále jen „evidence dětí“) a evidenci žadatelů vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny (dále jen „evidence žadatelů“). Evidence žadatelů podle odstavce 3 tohoto ustanovení obsahuje a) kopii spisové dokumentace podle §21 odst. 3, b) odborné posouzení podle §27, c) další doklady potřebné pro zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení krajský úřad zařazuje žadatele do evidence žadatelů neprodleně po odborném posouzení podle §27. V rozhodnutí krajský úřad stanoví a) žadateli povinnost hlásit krajskému úřadu všechny změny rozhodné pro zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče do 15 dnů ode dne jejich vzniku, b) zda má žadatel povinnost zúčastnit se na vyzvání obecního úřadu obce s rozšířenou působností přípravy k přijetí dítěte do rodiny; příprava k přijetí dítěte do rodiny probíhá nejdříve ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zařazení žadatele do evidence žadatelů a končí nejpozději dnem, kdy žadatel převzal do své péče dítě na základě zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle §24 nebo 24a.
Podle §27 odst. 1 písm. b) cit. zákona pro účely zprostředkování osvojení
a pěstounské péče se u žadatelů posuzuje charakteristika osobnosti, psychický stav, zdravotní stav, jenž zahrnuje posouzení, zda zdravotní stav žadatele z hlediska duševního, tělesného a smyslového nebrání dlouhodobé péči o dítě, předpoklad vychovávat dítě, motivace, která vedla k žádosti o osvojení dítěte nebo k jeho svěření do pěstounské péče, stabilita manželského vztahu a prostředí v rodině, popřípadě další skutečnosti rozhodné pro osvojení dítěte nebo jeho svěření do pěstounské péče. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odborné posuzování u žadatelů provádí a) krajský úřad, jde-li o děti nebo žadatele, které zařazuje do evidence dětí nebo žadatelů krajský úřad, a to před zařazením do takové evidence, nebo kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci žadatelů vedené krajským úřadem, b) ministerstvo, jde-li o děti nebo žadatele, kteří jsou v evidenci dětí nebo v evidenci žadatelů vedené ministerstvem. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení Ministerstvo a krajský úřad jsou oprávněny vyzvat žadatele a fyzické osoby uvedené v §25 odst. 1 písm. d) k osobnímu jednání za účelem posouzení jejich předpokladů a skutečností rozhodných pro svěření dítěte. Ministerstvo a krajský úřad přitom spolupracují s obecními úřady obcí s rozšířenou působností, obcemi, zdravotnickými a školskými zařízeními i dalšími odbornými zařízeními, pověřenými osobami a s odborníky pro otázky výchovy a péče o dítě.
Podle §44 odst. 1 cit. zákona pěstounská péče může být vykonávána v zařízení pro výkon pěstounské péče (dále je „zařízení“). Zařízení se zpravidla zřizuje v samostatném objektu nebo prostorách, které zřizovatel vybaví jako byt pro rodinu s větším počtem dětí. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení zřizovatel zařízení uzavírá s pěstounem písemnou dohodu o výkonu pěstounské péče v zařízení. Podle odstavce 3 písm. b) tohoto ustanovení dohoda musí obsahovat nejnižší počet dětí, u nichž bude v zařízení vykonávána pěstounská péče, a dále podle písm. d) důvody pro vypovězení dohody zřizovatelem; tímto důvodem je vždy nedodržení dohodnutého počtu dětí podle písmene b) a zrušení pěstounské péče u všech svěřených dětí. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení výkon pěstounské péče v zařízení zaniká na základě písemné dohody smluvních stran nebo písemnou výpovědí dohody jednou ze smluvních stran. Zřizovatel zařízení může vypovědět dohodu jen z důvodů sjednaných v dohodě. Není-li ve výpovědi uvedena lhůta, kdy má výkon pěstounské péče v zařízení zaniknout, činí tato lhůta 3 měsíce. Lhůta počíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi.
V posuzované věci bylo z obsahu dohody účastníků o právech a povinnostech
při výkonu pěstounské péče v S. v. ze dne 15. 3. 2001 zjištěno, že v článku IV. ujednali, že žalovaný může vypovědět dohodu mimo jiné v případě, že počet dětí v rodině je nižší než nejnižší počet dětí dle článku III. a není již perspektiva svěřování dalších dětí, přičemž podle článku III. této dohody nejnižší počet dětí, u nichž bude v zařízení vykonávána pěstounská péče, jsou 4 děti, pokud není žádná perspektiva, že S. matce pěstounce budou svěřeny další děti do pěstounské péče. Dále ze skutkových zjištění vyplývá, že představenstvo žalovaného na svém zasedání konaném dne 29. 4. 2004 potvrdilo potřetí své rozhodnutí nevydávat kladné stanovisko k příjmu dalších dětí žalobkyni v rámci S. v., že dne 3. 5. 2004 dal žalovaný žalobkyni výpověď dohody o právech a povinnostech při výkonu pěstounské péče v S. v. ze dne 15. 3. 2001, že dne 15. 5. 2004 vydal Krajský úřad K. k. rozhodnutí, že žalobkyně se nezařazuje do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny, a že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 9. 2004.
Lze tudíž přisvědčit názoru odvolacího soudu, že nezařazení žalobkyně
do evidence osob vhodných stát se pěstouny - což lze ve smyslu dohody uzavřené mezi účastníky vyložit jako nedostatek perspektivy svěření dalších dětí - nebylo příčinou, ale následkem skutečnosti, že žalovaný dne 3. 5. 2004 dohodu účastníků vypověděl, a nelze tudíž závěr o splnění podmínek výpovědi o tato správní rozhodnutí, která byla vydána až později dne 15. 5. 2004, resp. dne 13. 9. 2004, opírat. Z těchto rozhodnutí se kromě toho podává, že žalobkyně je vhodnou osobou pro svěření dalšího dítěte do pěstounské péče, že „do příslušné evidence nebyla zařazena z důvodu, že žalobce trvá na tom, aby žadatelka s dětmi, o něž pečuje, opustila dětskou vesničku, a uvádí, že nesouhlasí se svěřením dalšího dítěte do péče žadatelky, proto nebylo zařazení žadatelky do evidence doporučeno, že žadatelka je v současné době ve velmi složité situaci, kdy řeší případný odchod z S. v. a tím i existenční problémy, a že za těchto okolností nelze žadatelce svěřit další dítě, ačkoli ostatní předpoklady pro svěření dítěte žadatelka splňuje“. Protože jedna z podmínek výpovědi dohody účastníků uvedená v článku IV., a to, že „není žádná perspektiva, že S. matce pěstounce (žalobkyni) budou svěřeny další děti do pěstounské péče“, nebyla splněna, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi ze dne 3. 5. 2004 dané žalobkyni žalovaným správný. Dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu