ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.123.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 123/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H., a 2) M. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 64.855,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 56/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2006, č. j. 17 Co 44/2005 - 102, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2006,
č. j. 17 Co 44/2005 - 102, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 8 C 56/96 - 57, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 8 C 56/96 - 71, tak, že druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení, vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrzen, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 64.855,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím,
že mezi účastníky došlo dne 20. 7. 1992 k uzavření smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku, podle které se žalovaní zavázali uskutečnit prodej jeho zboží (nápoje Q.). Za tím účelem bylo zboží ze skladu žalobce vydáno druhému žalovanému, který
je umístil pro výkon dohodnuté činnosti do skladovacích prostor prvního žalovaného. Žalovaní část zboží prodali a žalobci předali částku 3.213,- Kč. V jejich držení však zůstalo celkem 4.932 ks nápojů Q., což při ceně 13,15 Kč za kus představuje požadovaných 64.855,- Kč. V průběhu měsíce září 1992 došlo mezi žalovanými k neshodám, první žalovaný převezl zboží na neznámé místo, žalobci je odmítá vydat
a nezaplatil mu jeho cenu.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 8 C 56/96 - 57, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2004, č. j. 8 C 56/96 - 71, žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobci (který podle živnostenského listu
ze dne 6. 5. 1992 podnikal pod obchodním jménem L. M. – D., přičemž předmětem jeho podnikání bylo zprostředkování nákupu, prodeje a služeb v oblastech ekologie, strojírenství, výpočetní techniky automobilového průmyslu a nemovitostí) se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a žalovanými byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl prodej nápojů Q., a neprokázal ani to, že žalovaní zboží od žalobce převzali, neboť druhý žalovaný sice nejprve ve své výpovědi uvedl, že nějaké zboží od žalobce převzal a uskladnil je u prvního žalovaného, neupřesnil však, o jaké množství zboží se jednalo co do počtu ani ohledně ceny, a tuto nejasnost se nepodařilo odstranit ani výslechem svědka Š. a listinnými důkazy, ve kterých je jako odběratel označena firma D. Podpis druhého žalovaného se vyskytuje pouze na jednom dokladu (zápisu ze dne 4. 9. 1992), který zřejmě představuje vyúčtování, a vyplývá z něj jen to, že druhý žalovaný předal žalobci uvedeného dne částku 3.313,80 Kč. Na dalších dokladech předložených žalobcem, které jsou značně nejasné, se podpisy žalovaných nevyskytují; nikým nepotvrzený dodací list ze dne 20. 7. 1992 byl vystaven firmou D., informační a zprostředkovatelská kancelář, která zboží vyskladnila, jako odběratel byla uvedena firma D. přičemž nebylo ani doloženo, jaký subjekt pod tímto názvem podnikal. Stejně tak předložené záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy (s datem 21. 7. bez uvedení roku), prokazují pouze to, že vozidlem K. H. bylo dopravováno zboží označené jako „pití“ z T. do Ch., nic bližšího z nich nevyplývá, a žádné další důkazy, kromě návrhu na opětovný výslech svědka H., nebyly soudu předloženy. Uplatněný nárok žalobce okresní soud tudíž neposoudil ani podle §451 a násl. obč. zák., protože by muselo být prokázáno, kdo a jak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 17 Co 44/2005 - 102, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku ohledně prvního žalovaného potvrdil, ohledně druhého žalovaného jej změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 17 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů
od právní moci rozsudku, co do částky 11.096,20 Kč a úroku z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 64.855,- Kč za dobu od 4. 9. 1992 do 9. 2. 1996 a z částky 11.096,20 Kč za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení žalobu proti druhému žalovanému zamítl a dále rozhodl, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů částku 14.119,80 Kč a že první žalovaný a žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce, svědka Š. (druhý žalovaný před odvolacím soudem odmítl jako účastník řízení vypovídat) a listinnými důkazy (dopisem B. m. a. s. ze dne 19. 10. 1992, výdejkami a převodkami této společnosti pro odběratele fa D. za období června až srpna 1992 a fakturami z 2. 7. 1992, ze 14. 7. 1992 a z 22. 7. 1992, z nichž zjistil, že nápoje Q. byly žalobci fakturovány za obchodní cenu 10,90 Kč) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba proti prvnímu žalovanému není na základě smluvního závazkového vztahu ani z titulu bezdůvodného obohacení důvodná, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce, popř. jeho zástupce P. Š. s ním o prodeji předmětného zboží jednali, ani že by mu zboží bylo žalobcem předáno. Uvedl-li druhý žalovaný ve své první výpovědi před okresním soudem, že byl na společném prodeji nápojů, resp. na jejich skladování v garáži s prvním žalovaným domluven, pak jejich případná dohoda prvního žalovaného vůči žalobci zavazovat nemůže a jejich vzájemné nároky z ní plynoucí nejsou předmětem tohoto řízení. Pokud jde o nárok žalobce uplatněný proti druhému žalovanému, krajský soud na základě výpovědi žalobce a svědka P. Š. dovodil, že „žalobce se prostřednictvím svého zástupce ústně dohodl s druhým žalovaným tak, že zajistí prodej nápojů Q. s tím, že jejich cenu zaplatí
po prodeji“. O převzetí nápojů druhým žalovaným svědčí nejen jeho první výpověď před okresním soudem, v níž dovezení nápojů žalobcem na adresu (což je bydliště prvního žalovaného), potvrdil, ale i obsah jím podepsané listiny ze dne 4. 9. 1992, kde je uvedeno množství a druh převzatého zboží i zboží, které již bylo prodáno, a dále též výpověď svědka Š. a dodací list ze dne 20. 7. 1992. Tento závěr nemůže podle odvolacího soudu zvrátit ani údaj na dodacím listu ze dne 20. 7. 1992, v němž je jako odběratel označen D., neboť i když subjekt s takovým názvem není uveden v obchodním ani živnostenském rejstříku, „nasvědčuje vše tomu, že se jednalo pouze o pracovní označení konsignačního skladu, kterým měla být garáž prvního žalovaného na adrese“. Proto následnou výpověď druhého žalovaného, že zboží v množství uvedeném v listině ze dne 4. 9. 1992 nepřevzal, považoval za účelovou. Množství nápojů převzatých druhým žalovaným měl odvolací soud za zjištěné z dodacího listu ze dne 20. 7. 1992 a listiny ze dne 4. 9. 1992, z nichž je zřejmé, že po odečtení prodaného a vyúčtovaného zboží v počtu 252 kusů zůstalo druhému žalovanému 4.932 kusů nápojů. Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud z §737 obč. zák., když podle něj bylo v řízení prokázáno, že úmyslem žalobce a druhého žalovaného bylo uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci, tento právní úkon však posoudil jako neplatný (§40 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek písemné formy (§738 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že plnění, které druhý žalovaný na základě této neplatné smlouvy přijal (§457 obč. zák.), nelze s ohledem na skončení „expirační doby“ vrátit, je povinen poskytnout žalobci peněžitou náhradu ve výši kupní ceny (§458 obč. zák.), za níž byly nápoje získány od výrobce (tj. 10,90 Kč za kus – viz zpráva B. m. ze dne 19. 10. 1992).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, vyjma zamítavého výroku a výroku
o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, podal druhý žalovaný dovolání. Namítá, že nikdy nebyl firmou D. a je proto zcela vadné konstatování odvolacího soudu, že „…vše nasvědčuje tomu, že se jednalo pouze o pracovní označení konsignačního skladu, kterým měla být garáž prvního žalovaného na adrese“. Protože dovolatel jednal výlučně s panem Š., nikoliv se žalobcem, lze se důvodně domnívat, že firmou D. byl právě jmenovaný, který ostatně ve své výpovědi nepopřel, že se žalobcem při jeho podnikatelských aktivitách (činěných i bez potřebného oprávnění) spolupracoval, nechtěl však objasnit jak, tedy zda pro něj pracoval jako zaměstnanec či na živnostenský list; z tohoto důvodu také druhý žalovaný navrhl další důkazy, které však odvolací soud neprovedl a ani se s tímto důkazním návrhem nijak nevypořádal. Dovolatel poukazuje na to, že mezi ním a P. Š. nedošlo k žádné dohodě o obchodní spolupráci, že v rozhodné době pracoval jako školník (nyní je nezaměstnaný a má pět dětí) a jen věřil autoritě P. Š., který byl učitelem ve stejné škole a který mu slíbil za pomoc při prodeji nápojů určitou odměnu; v tomto smyslu mu druhý žalovaný „našel“ prvního žalovaného, jenž podnikal a o němž si myslel, že by mohl nějaké zboží od P. Š. odkoupit. Z toho dovozuje, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován a to i s ohledem na to, že v rozhodné době měl oprávnění pro zprostředkování nákupu, nikoliv pro nákup a prodej, jak vyplývá z předloženého živnostenského listu a také z toho, že na dodacím listě byla jako dodavatel uvedena informační a zprostředkovatelská kancelář. Žalovaný se proto domnívá, že firma „L. M. – D.“ pouze zprostředkovávala pro výrobce nápojů prodej jeho zboží, ale ani ona je sama nenakupovala a nebyla jeho vlastníkem. Pokud však tyto okolnosti a dále to, zda odběratel uvedený na fakturách výrobce je identický se žalobcem, nebudou objasněny, „nelze jednoznačně tvrdit,
na čí úkor k obohacení došlo“. Dále namítá, že dospěl-li soud prvního stupně interpretací k závěru, že odběratel D. není totožný s druhým žalovaným, a odvolací soud dovodil, že D. je odběratelem, jde v obou případech o výklad pojmu, nikoliv o zjištění podložené důkazy; namístě by proto byla aplikace §266 odst. 4 obch. zák., podle nějž projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která tohoto výrazu jako první v jednání použila. Odvolací soud též nesprávně vyložil zápis ze dne 4. 9. 1992, jímž žalovaný ve skutečnosti podepsal jen to, že převzal vzorek, který vyúčtoval a zaplatil, a nikoliv že odkoupil a převzal veškeré zboží. Dále dovolatel uvedl, že zboží si ponechal první žalovaný (podnikatel), který byl partnerem P. Š., že on sám aktivně spolupracoval při organizaci odvozu zboží a jeho navrácení P. Š., nemá však nic společného s tím, že je první žalovaný zadržel a nevydal. Má též za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud žalobě částečně vyhověl, aniž odstranil její vadu spočívající v tom, že nezjistil, proč „pohledávku z podnikání žaluje fyzická osoba, která se za podnikatele neoznačila“, a nezabýval se ani tím, zda firma, které pohledávka údajně vznikla, ještě existuje; nebyla tudíž najisto postavena otázka aktivní legitimace žalobce v daném sporu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že vyskytuje-li
se v dodacím listu u odběratele označení firmy D., jde o písařskou chybu, která
se objevila i v následné korespondenci účastníků, neboť správně mělo být uvedeno L. M., D., popř. D., tj. zprostředkovatelská a informační kancelář. Jeho aktivní legitimace ve sporu je dána tím, že byl ve smluvním vztahu s B. m. a. s., o čemž svědčí i soudní spory s touto společností a předložené faktury a dodací listy. Použití §266 odst. 1 obch. zák. nepřichází v daném případě v úvahu, neboť je jednoznačné, že dodavatelem byla D. Informační a zprostředkovatelská kancelář a odběratelem zboží žalovaní, jimž bylo dodáno na adresu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl
po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř., vyjma nenapadených výroků, k závěru, že dovolání proti výroku ohledně částky 53.758,80 Kč s příslušenstvím, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné,
a že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrzen, není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatel především namítá, že se žalobcem nikdy nejednal a že mezi ním
a svědkem P. Š. nedošlo k žádné dohodě o obchodní spolupráci.
V posuzované věci z dosavadních skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že žalobce v létě 1992 nakoupil od B. m. a. s. přesně nezjištěné množství nápojů Q., které pak prodával prostřednictvím různých osob, mimo jiné též svědka Š., jenž následně jednal o jejich prodeji s druhým žalovaným s příslibem určité odměny. Nápoje byly přivezeny a uloženy v garáži prvního žalovaného na adrese, část z nich prodal druhý žalovaný a prostřednictvím P. Š. za ně zaplatil (vyúčtoval) žalobci částku 3.313,80 Kč. Zbylých 4.932 kusů nápojů zůstalo v garáži prvního žalovaného, který podle tvrzení žalobce obsaženého již v žalobě a podle výpovědi svědka P. Š.
i druhého žalovaného odmítl nápoje vydat, resp. na výzvy ke vrácení zboží nereagoval.
Smlouvou o obstarání prodeje věci (§737 a násl. obč. zák.) vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření
k prodeji.
Obstaratel se tak zavazuje objednateli, že obstará prodej věci svěřené
mu objednatelem, tj. že uzavře s třetí osobou kupní smlouvu, a to vlastním jménem
na účet objednatele. Jedná se o samostatný smluvní podtyp smlouvy příkazní, upravený v rámci hlavy osmé občanského zákoníku, jehož nezbytnými náležitostmi je určení smluvních stran, identifikace věci, jejíž prodej má být obstarán, cena, za niž má být věc prodána, výše odměny obstaratele v případě úspěšného prodeje věci, doba, do níž má být prodej realizován, den, kdy byla věc svěřena do prodeje, jakož i výše poplatku při odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou určenou k prodeji věci. Pod sankcí neplatnosti je pro tuto smlouvu stanovena písemná forma. Ve vztahu k třetím osobám jedná obstaratel vlastním jménem, bez plné moci, tedy nikoliv jako zástupce objednatele. Při plnění smlouvy o obstarání prodeje věci tak dochází uzavřením kupní smlouvy s kupujícím, kterou uzavírá svým jménem obstaratel a nikoli objednatel, vedle již existujícího závazkového vztahu mezi objednatelem a obstaratelem - ke vzniku dalšího právního vztahu, a to mezi obstaratelem a třetí osobou (kupujícím), přičemž jde o dva zcela samostatné smluvní režimy s odlišným obsahem a odlišnými smluvními stranami. Obstaratel jedná za objednatele na základě tzv. nepřímého zastoupení, kdy nepřímý zástupce (zde obstaratel) činí právní úkon (uzavření kupní smlouvy) svým jménem na účet zastoupeného (objednatele), a práva a závazky z tohoto právního úkonu vznikají nepřímému zástupci (obstarateli), zatímco mezi zastoupeným (objednatelem)
a třetí osobou žádná práva a žádné povinnosti z kupní smlouvy nevznikají. Obstaratel prodeje odpovídá kupujícímu podle ustanovení §741 obč. zák. za vady prodané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98).
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a druhým žalovaným byla uzavřena smlouva o obstarání prodeje věci podle §737 a násl. obč. zák., kterou posoudil pro nedostatek písemné formy jako neplatnou, a že druhému žalovanému vznikla povinnost podle §457 obč. zák. zbylé nápoje, jež nebyly prodány, vrátit,
resp. poskytnout za ně žalobci peněžitou náhradu podle §458 obč. zák. S těmito závěry se dovolací soud neztotožňuje, neboť z dokazování provedeného před soudy obou stupňů vyplývá, že žalobce s druhým žalovaným o uzavření takové smlouvy vůbec nejednal, a pokud došlo k nějakým ústním ujednáním mezi svědkem P. Š.
a druhým žalovaným, nebyla prokázána (a žalobcem ani tvrzena) existence písemné plné moci, na základě které by měl P. Š. oprávnění za žalobce při uzavření smlouvy jednat (§31 odst. 4 věta první obč. zák.), a i kdyby tomu tak bylo, nesplňovala ujednání mezi Š. a druhým žalovaným náležitosti požadované §738 obč. zák. Z tohoto vyplývá, že uplatněný nárok žalobce vůči druhému žalovanému nelze podle §737 a násl. a podle §457 obč. zák. posuzovat, neboť smlouva podle §737 a násl. nebyla mezi nimi uzavřena, a to ani ústně. O smlouvu o dílo podle §563 obch. zák. se jednat nemůže z důvodů, které ve svém rozhodnutí uvedl již soud prvního stupně, a stejně tak se nejedná ani o smlouvu kupní podle §409 a násl. obch. zák., jak žalobce namítal v odvolání; existence jiné smlouvy mezi žalobcem a druhým žalovaným, která by byla neplatná nebo která byla zrušena, prokázána nebyla. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v daném případě ustanovení §457 obč. zák. aplikoval nesprávně.
Druhý žalovaný dále namítá, že závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce (§456 obč. zák.), z něhož vychází rozhodnutí krajského soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a námitkou, že zboží si ponechal první žalovaný, který je zadržel a nevydal, zpochybňuje též jeho závěr, že ve sporu není pasivně věcně legitimován.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že žalobce není podle hmotněprávních ustanovení nositelem práva, o něž v řízení jde, a nedostatek pasivní věcné legitimace, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná.
Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva z odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit.
Námitce druhého žalovaného, že na straně žalobce není dána aktivní věcná legitimace, nelze přisvědčit, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že žalobce nápoje Q., resp. jejich nezjištěné množství, nakoupil v létě 1992 od B. m. a. s. a že je pak prodával prostřednictvím různých osob, mimo jiné též svědka Š.. Je tedy zřejmé, že žalobce se stal vlastníkem tohoto zboží a je tedy subjektem, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, neboť 4.932 kusů mu nebylo vráceno ani mu nebyla zaplacena jejich cena.
Jestliže v řízení bylo dále zjištěno, že nápoje Q. byly přivezeny a uloženy v garáži prvního žalovaného na adres a že jejich část (kterou neprodal a nevyúčtoval v částce 3.313,80 Kč druhý žalovaný) v celkovém počtu 4.932 kusů zůstala v jeho garáži a jestliže první žalovaný nápoje přes výzvy žalobce či svědka P. Š. odmítl vydat, ačkoliv k nim neměl žádné zákonem uznané právo, pak k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít na straně druhého žalovaného, nýbrž prvního žalovaného, který sice zřejmě po dohodě s druhým žalovaným souhlasil s tím, aby nápoje byly v jeho garáži po určitou dobu umístěny, avšak nevydal je a ani žalobci za ně neposkytl finanční ekvivalent. Je tedy zřejmé, že závazek z bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. vznikl pouze prvnímu žalovanému, stejně jako povinnost předmět bezdůvodného obohacení žalobci vydat, resp. poskytnout peněžitou náhradu. Není-li druhý žalovaný z tohoto závazku z bezdůvodného obohacení subjektem tvrzené povinnosti, není na jeho straně dána ani pasivní věcná legitimace. Odvolacímu soudu, který vycházel z názoru, že druhý žalovaný je ve věci pasivně legitimován, a proto mu uložil povinnost zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč s příslušenstvím, nelze tudíž přisvědčit.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 53.758,80 Kč s příslušenstvím změněn, spočívá v otázce pasivní věcné legitimace ve sporu ve vztahu k druhému žalovanému na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první
o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami v dovolání.
Druhý žalovaný dále napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem
a prvním žalovaným potvrzen. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí,
že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku
z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrzen, nenastala v poměrech druhého žalovaného žádná újma, kterou by jeho zrušením bylo možno odstranit, jelikož se týká výlučně prvního žalovaného, a nemohl se žádným způsobem dotknout poměrů druhého žalovaného; ten proto není subjektivně oprávněn podat proti němu dovolání (v daném případě se nejedná o solidární odpovědnost žalovaných). Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného, pokud směřovalo proti tomuto výroku, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že žalobce proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodal, nemohl být předmětem dovolacího přezkumu; tento zamítavý výrok ve vztahu k prvnímu žalovanému tak zůstal v právní moci.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu