ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.184.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 184/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: M. p. a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. P., advokátovi, správci konkursní podstaty úpadce B. F., a 2) P. & J. R. s.r.o., zastoupeného advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 22/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č. j. 13 Cmo 74/2006 - 256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 12. 7. 2000, domáhal určení, že „kupní smlouva o převodu vlastnictví k 23 nemovitostem uvedeným v čl. IV. žaloby, uzavřená dne 9. 2. 2000 mezi P. P., správcem konkursní podstaty úpadce B. F. a společností P. & J. R., s.r.o., je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že předmětná kupní smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, neboť prodej nemovitostí se uskutečnil proti vůli věřitelského výboru a správce konkursní podstaty úpadce V. p., a. s. (dále úpadce V), a dále v rozporu s podmínkami soudu, jež byly stanoveny pro prodej mimo dražbu [nebyla splněna podmínka složení kupní ceny na účet správce konkursní podstaty úpadce B. F. (dále úpadce F) před podpisem smlouvy], a věřitelský výbor nebyl seznámen s podmínkami prodeje ani průběhem a výsledky nabídkového řízení. Označená smlouva je neplatná rovněž podle
§37 obč. zák. pro její neurčitost, neboť obsahuje dohodu o celkové kupní ceně, avšak není z ní zřejmá kupní cena jednotlivých nemovitostí a nelze tak uspokojit práva na oddělené uspokojení věřitelů úpadce V, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem k jednotlivým nemovitostem (nebylo možno určit výtěžek zpeněžení jednotlivých nemovitostí), a určení kupní ceny neumožňuje kupujícímu využít právo od smlouvy částečně odstoupit a převzít zpět poměrnou část kupní ceny. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje žalobce v tom, že je konkursním věřitelem v konkursu vedeném na majetek úpadce F se zjištěnou pohledávkou 8,622.705,40 Kč a má zájem na tom, aby tato pohledávka byla uspokojena v co nejvyšší výši, což při prodeji předmětných nemovitostí v ceně 750,000.000,- Kč za kupní cenu 45,800.000,- Kč je vážně ohroženo.
V průběhu řízení poté, co úpadce F byl prohlášen na mrtvého, navrhl žalobce změnu žaloby tak, že vedle neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 2. 2000 se domáhal také určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po úpadci F a dále, že patří
do konkursní podstaty úpadce V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 7. 2005,
č. j. 32 Cm 22/2001 - 180, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2005, změnu žaloby nepřipustil.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2005, č. j. 32 Cm 22/2001 - 222, žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovanými byla dne 9. 2. 2000 uzavřena kupní smlouva, kterou první žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce F prodal druhému žalovanému předmětné nemovitosti, a to v souladu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 1999, č. j. 59 K 16/99 - 280, a usnesením téhož soudu
ze dne 24. 1. 2000, č. j. 59 K 16/99 - 311, a se souhlasem věřitelského výboru za kupní cenu ve výši 45,800.000,- Kč. Dále zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 13 Cm 50/2000, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Cmo 44/2005 - 325, byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy podaná správcem konkursní podstaty úpadce V proti týmž žalovaným jako v projednávané věci za vedlejšího účastenství na straně žalobce mimo jiné také M. p. a. s., a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu, neboť určovací žaloba má především preventivní charakter, zatímco v tomto případě by vyslovení neplatnosti kupní smlouvy nic neřešilo a právní vztahy by zůstaly shodné jako před rozhodnutím soudu, které by nebylo způsobilé eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu. Soud prvního stupně v projednávané věci dovodil, že žalobci svědčí aktivní věcná legitimace přesto, že nebyl účastníkem kupní smlouvy, neboť její obsah má význam pro míru uspokojení jeho zjištěné konkursní pohledávky v konkursu vedeném na majetek úpadce F. V souladu s uvedenými rozhodnutími pak dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem, neboť ani vyhovující rozsudek soudu by spor mezi účastníky nevyřešil, a nadále by vlastnické právo k nemovitostem svědčilo druhému žalovanému. Dále uvedl, že procesní postup, který žalobce zvolil, nebyl od samého počátku způsobilý k ochraně jeho práva na uspokojení konkursní pohledávky v nejvyšší míře, jež bylo dotčeno nesprávným postupem prvního žalovaného při prodeji předmětných nemovitostí, a upozornil na to, že žalobce nevyužil jiné právní prostředky, které mu dává zákon o konkursu a vyrovnání. Hmotněprávní důsledky procesního postupu v řízení o konkursu však nelze zpochybňovat žalobami na určení neplatnosti právních úkonů, prováděných v rámci řízení o konkursu a následně schválených konkursním soudem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 13 Cmo 74/2006 - 256, rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o věci samé
a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a poté, co řízení doplnil rozhodnutími katastrálních úřadů o vkladu zápisu vlastnického práva druhého žalovaného do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem, která byla vydána nejpozději v březnu 2000, se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, a v důsledku toho ani věcná legitimace, neboť vyhověním žalobě by nedošlo k žádným změnám v právních vztazích žalovaných a vlastnické právo ke sporným nemovitostem by nadále svědčilo druhému žalovanému; rozsudek soudu, jímž by bylo žalobě vyhověno, by nemohl být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, když katastrální úřady podle §5 zák. č. 265/1992 Sb. při zápisu vlastnických práv do katastru nerozhodují o platnosti právního úkonu, na jehož základě vklad provádí. Vrchní soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že nepřipuštěním změny žaloby je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť vydané usnesení soudu prvního stupně je pravomocné a není jím nijak ohroženo žalobcovo procesní právo uplatnit zvlášť ty nároky, o něž žalobu rozšířil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a tuto otázku vyřešil v „rozporu s hmotným právem“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy
a má za to, že tuto otázku je třeba řešit v kontextu procesního pochybení soudu prvního stupně, spočívajícího v tom, že nepřipustil změnu žaloby požadovanou žalobcem tak, aby tato podmínka byla splněna. Protože odvolací soud toto pochybení, které vedlo k zamítnutí žaloby, nenapravil a žalobce jen poučil o tom, že svých nároků se může domáhat v jiném řízení, je i jeho postup vadou řízení a porušuje zásadu hospodárnosti. Dovolatel má za to, že existenci naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy o věci samé rozhoduje soud, a dovozuje, že v důsledku nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně již v odvolacím řízení neměl jinou možnost, než žalovat na určení neplatnosti kupní smlouvy. „Otázku existence právního zájmu na takovém určení v tomto případě, tj. ve chvíli, kdy procesní chybou soud znemožnil žalobci postup v řízení, považuje proto žalobce rovněž za otázku zásadního právního významu, neboť dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“. Dále nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že ve sporném řízení se nelze domáhat nápravy vad úkonů správce při zpeněžení majetku z konkurzní podstaty, neboť ve svém důsledku vede k neudržitelnému závěru, že konkurzním věřitelům by nepříslušelo žádné právo na soudní ochranu proti nezákonnému postupu správce, a odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu jím způsobenou postupem v rozporu se zákonem platnost jím učiněných úkonů taktéž neřeší. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 68/2001].
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy ze dne
9. 2. 2000 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické právo druhého žalovaného k předmětným nemovitostem.
Právní otázka, zda kupní smlouva ze dne 9. 2. 2000 je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.Vyhovění žalobě
na určení neplatnosti této smlouvy by v daném případě nemohlo mít příznivý dopad
na právní postavení žalobkyně, neboť v katastru nemovitostí by jako vlastník předmětných nemovitostí zůstal nadále zapsán druhý žalovaný. Do Katastru nemovitostí ČR se zapisuje - jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů - vlastnické právo (jeho vznik, změna nebo zánik) a nikoliv kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti (její platnost či neplatnost). Má-li být zápis vlastnického práva proveden vkladem, může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá vlastnické právo subjektu, jež má být zapsáno. O tom, který subjekt je vlastníkem nemovitosti, nic nevypovídá pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná kupní smlouva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud tedy správně dovodil, že záměr žalobce sledovaný podáním žaloby nemůže být dosažen určením, že uvedená kupní smlouva je neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající podle dovolatele v tom, že soudem prvního stupně nebyla pravomocným usnesením připuštěna navržená změna žaloby, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo
a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu