ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1844.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1844/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované K., p., a.s., V. I. G., o zaplacení částky 307.172,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 105/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 9 Cmo 250/2005-259, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č.j.
37 Cm 105/2001-202, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 307.172,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12% p.a. od 1.11.2000 do zaplacení (výrok I.). Současně uložil žalobci zaplatit znalečné ve výši 8.625,- Kč (výrok II.)
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V projednávané věci žalobce uplatnil vůči žalované nárok na náhradu škody do výše rozdílu mezi jím vynaloženými náklady na opravu pojištěného motorového vozidla
a částkou pojistného plnění poskytnutého dle uzavřené pojistné smlouvy. Pojistné události ze dne 18.12.1999 a 2.1.2000 žalobce ohlásil žalované a ta je eviduje pod č. PU 99560043000 a PU 905600255. Škoda měla vzniknout v důsledku pochybení likvidátora žalované, který nejprve rozhodl likvidovat pojistné události opravou vozu, a po provedení opravy a obdržení faktury změnil původní formu likvidace formou propočtu totální škody, tj. obecné hodnoty pojištěné věci, kdy náklady na opravu tuto hodnotu převyšují. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že obecná hodnota pojištěného motorového vozidla k datu pojistné události činila dle znaleckého posudku 252.200,- Kč. Dále učinil zjištění z obžaloby podané na žalobce Státním zastupitelstvím v Ostravě pro trestný čin podvodu dle §250a odst. 1, 3 tr. zák., který měl být spáchán v souvislosti s uvedenými pojistnými událostmi. S přihlédnutím k závěrům obžaloby týkajícím se dokladů o výši škody a nákladů na provedení opravy motorového vozidla soud prvního stupně shledal tvrzení žalobce nevěrohodnými pro výši pojistného plnění, které mělo být žalovanou vyplaceno, „pakliže mu v tomto ohledu vůbec nějaký nárok vznikl.“ Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §799 odst. 1 obč. zák. a smluvní ujednání účastníků pojistného vztahu ve znění Čl. 4 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových a přípojných vozidel PPH 2 uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal nárok na pojistné plnění ani co do základu, ani co do výše. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 14. prosince 2005, č.j. 9 Cmo 250/2005-259, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalované v zákonné lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 204,- Kč.
Odvolací soud vycházel z úvahy, že předmětem projednávané věci je požadavek žalobce (pojištěného) směřující proti žalované (pojistiteli) na náhradu škody do výše odpovídající jím předpokládané výše pojistného plnění dle pojistné smlouvy č. 560010383 uzavřené dne 1.11.2000. Rozhodující pro posouzení nároku žalobce je zjištění, zda jsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu, kterou utrpěl žalobce opakovaně ve dnech 18.12.1999 a 2.1.2000 na pojištěném motorovém vozidle za okolností vymezujících ve výše zmíněné pojistné smlouvě pojistnou událost. Pro závěr o vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu na majetku, kterou utrpěl žalobce, je tudíž v prvé řadě rozhodné, zda jednání žalované bylo příčinou vzniku této škody. Za podstatné v tomto směru považuje žalobce informace zaměstnanců žalované zakládající přesvědčení žalobce o poskytnutí pojistného plnění do výše odpovídající jím vynaložených nákladů na opravy pojištěné věci ( motorového vozidla).
K posouzení vzniku odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ustanovení
§420 obč. zák. by musely být tvrzeny rozhodující předpoklady, tedy muselo být tvrzeno a prokázáno, že příčinou vzniku škody žalobce bylo porušení právní povinnosti žalovanou. To však tvrzeno, tím méně prokazováno, nebylo. I kdyby bylo abstrahováno od skutečnosti, zda byl prokázán základní předpoklad, tj. vznik škody v žalobcem tvrzené výši, pak žalobce akcentuje jako příčinu vzniku škody jednání žalované utvrzující jej v přesvědčení, že mu budou pojistným plněním reparovány náklady jím vynaložené na opravy motorového vozidla. Poukazuje na závěry z prohlídek poškozeného vozidla likvidátorem žalované, které jsou obsahem zápisů o poškození motorového vozidla sepsaných dne 20.12.1999 a 10.1.2000 a dle kterých měl být poškozený automobil opraven. Netvrdí však, jakou právní povinnost tímto likvidátor porušil. Otázka, zda byl názor likvidátora pro žalobce závazný s tím, že měl mít likvidátor žalované takové znalosti, aby odhadl výši potřebných nákladů na opravu v relaci k obecné hodnotě automobilu, či zda názor na způsob reparace škody likvidátor založil na tvrzení žalobce (majitele autoopravny) vylučujícím úvahu o totální škodě, je zcela bez právní relevance, není-li právní povinností žalované stanovit způsob reparace škody na pojištěné věci při prohlídce poškozené věci. Opravil-li žalobce poškozený automobil, nezakládá tato skutečnost ještě právo na pojistné plnění v rozsahu pojištěným (žalobcem) tvrzených nákladů na opravu. Takový závěr nemá oporu v právních předpisech ani v pojistné smlouvě. Nepochybně žalovaná likvidovala pojistné události způsobem sjednaným účastníky v pojistné smlouvě. V řízení
před soudem prvního stupně pak bylo znaleckým posudkem najisto postaveno, že náklady na opravu tvrzené žalobcem převyšují v obou případech obecnou hodnotu automobilu. Pokud za uvedené situace žalovaná likvidovala pojistné události v souladu s Čl. 7 bod 4 písm. a) ujednání pojistné smlouvy, ve znění Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových a přípojných vozidel (PPH 2), nelze v tomto postupu shledat pochybení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje patrně z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v otázce vázanosti soudu „pouhou“ obžalobou a nutnosti použití ustanovení §415 obč. zák. o prevenční povinnosti na případ týkající se odpovědnosti z pojistné smlouvy, i když zákon a pojistné podmínky nestanoví závazný postup pojistitele při odškodnění pojistné události. Dovolatel zejména namítá, že postupem soudu bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces a byla porušena zásada rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích. K uvedenému porušení procesních práv žalobce mělo dojít tím, že odvolací soud byl zjevně ovlivněn právním názorem soudu prvního stupně, že na nevěrohodnost tvrzení žalobce lze usoudit z obsahu podané obžaloby proti žalobci pro trestný čin podvodu, byť odvolací soud uvedený právní názor soudu prvního stupně do svého rozhodnutí nepřevzal. Tento názor zcela neguje ustanovení §135 o.s.ř. o vázanosti soudu, zda se stal trestný čin, pouze pravomocným výrokem odsuzujícího rozsudku. Upírání práva žalobci na spravedlivý proces nasvědčuje i postup odvolacího soudu, který vyslovil přesvědčení, že žalovaná „nepochybně“ likvidovala pojistné události způsobem stanoveným účastníky v pojistné smlouvě, aniž by odvolací soud zdůvodnil, z jakých okolností, zjištění a důkazů k uvedenému závěru dospěl. V daném případě je dále zřejmé, že žalovaná porušila prevenční povinnost, neboť likvidátoři vzbudili v žalobci dojem, že první odhady jsou závazné, a nikoliv, že mohou být bez žalobce měněny. Odvolací soud se nezabýval úvahou, zda po změně názoru žalované, když tato posoudila při odškodnění pojistné události odlišně od posouzení škody likvidátory před opravou vznik škody jako totální, a tudíž žalobci vznikla škoda v žalované výši, zda likvidátoři žalované rovněž neporušili preventivní povinnost ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. Na jejich pokyn totiž bylo vozidlo opravováno, přičemž nezaplacením oprav vznikla žalobci škoda v žalované výši. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. V úvahu přitom nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Namítá-li dovolatel nesprávný postup odvolacího soudu, jímž měl porušit ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř., dle kterého soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soud hodnotil provedené důkazy. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že učinil skutkový závěr, aniž by v odůvodnění rozhodnutí uvedl z jakých okolností, zjištění či důkazů vycházel, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud opět nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení,
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu