ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.194.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 194/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně L. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému advokátovi, zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 66/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č.j. 1 Co 59/2007-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č.j. 1 Co 59/2007-142, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.j. 37 C 66/2002-85, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaslání omluvy ve znění: „Omlouvám se tímto L. M., že jsem nepravdivě prohlásil, že platby, které jste posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na účet M. E. N. H., jsou podvrhy“. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud žalobkyně požadovala přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze skutečnosti, že žalobkyně provozovala jako podnikatelka cestovní kancelář, přičemž si dvakrát objednala hotelové služby v hotelu společnosti S. N. H. Zástupcem této společnosti je žalovaný. Protože žalobkyně (plně) neuhradila vyfakturované částky za poskytnuté služby, žalovaný přistoupil na základě pokynů klienta k vymáhání dluhu. V souvislosti s probíhajícím jednáním v dopisu ze dne 11. května 1999 (adresovaném žalobkyni) mimo jiné uvedl: „navíc nyní zjišťuji, že Vaše prohlášení, že přislíbený platební kalendář plníte, je lež. Můj klient obdržel pouze první splátku ze dne 2. března 1999, dále již nic. Platební příkaz, který jste mi zaslala
6. dubna 1999, se ukázal být podvrhem, z čehož pro Vás vyplývá možný další trestněprávní postih.“ Soud poukázal na to, že žalovaný tím plnil pouze příkaz svého klienta při pochybnosti o plnění žalobkyně. Ta k takovému postupu zavdala příčinu tím, že řádně neplatila (své závazky). Nadto požadovaný text omluvy nekoresponduje s tím, co bylo uvedeno ve zmíněném dopisu žalovaného. Žalobkyně neprokázala, že by došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu její osobnosti, když předmětný dopis není způsobilý se dotknout její cti. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 5. dubna 2005, č.j. 1 Co 330/2004-102, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil potud, že žalovanému uložil zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto L. M., že jsem nepravdivě prohlásil, že platby, které jste posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na účet M. E. N. H., jsou podvrhy“. Ve zbývající části tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z jím provedených důkazů. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci podle ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalobkyně popřela tvrzení, že platby, které posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na uvedený účet, jsou podvrhy. Na žalovaném spočívalo důkazní břemeno, aby prokázal pravdivost předmětného tvrzení, které však neunesl. Uvedené nepravdivé tvrzení je pro jeho difamující obsah objektivně způsobilé přivodit újmu zejména na cti a důstojnosti žalobkyně chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 o.z. Proto dovodil odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 téhož zákona. Odvolací soud pak výslovně uvedl, že „na tomto závěru nemění nic námitka žalovaného, že jednal na pokyn svého klienta, neboť ani to nebylo důvodem pro použití výroku, že platby, které žalobkyně na základě dvou bankovních převodů posílá do P. na shora uvedený účet jeho klienta, jsou podvrhy, jestliže pro toto tvrzení neměl reálný podklad.“ Za tohoto stavu dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. ve formě omluvy. Naproti tomu s ohledem na okolnosti případu neshledal předpoklady pro přisouzení relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona.
O dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem
ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 30 Cdo 2919/2006-130, kterým rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto v části, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku.
Dovolací soud v odůvodnění výroku, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil, především odkázal na ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva
na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, takže občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je pak takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který
je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle
§13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem
a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z. Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu (v daném případě tedy žalobkyni). Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.). Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud však soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení §13 o.z. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.).
Dovolací soud připomněl, že v souzené věci porovnáním obsahu přípisu žalovaného ze dne 11. května 1999 adresovaného žalobkyni se zněním požadované omluvy, je zcela bez jakékoliv pochybnosti patrná pojmová i obsahová diference. Dovodil proto, že již z tohoto důvodu nebylo možno žalobě vyhovět, když žalovanému bylo uloženo omluvit se za výrok, o němž nebylo prokázáno, že by jej skutečně také takto vůči žalobkyni užil.
Vrchní soud v Praze pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 5. června 2007, č.j. 1 Co 59/2007-142 kterým rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se požadované omluvy změnil tak, že žalovanému uložil zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto L. M., že jsem nepravdivě prohlásil, že platby, které jste posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na účet č. M. E. N. H., jsou podvrhy“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že nesdílí právní závěr soudu prvního stupně,
na jehož základě byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně učinila skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv obsah dopisu žalovaného ze dne 11. května 1999, který ji zaslal jako zástupce společnosti S. N. H. – konkrétně v něm užité slovní spojení, že označený platební příkaz, který zaslala,
„se ukázal být podvrhem“. Odvolací soud dovodil, že smysl slovního spojení uvedeného ve znění požadované omluvy, že platby, které posílala na základě dvou bankovních převodů do P. na označený účet „ jsou podvrhy“, a předmětného slovního spojení, kterého žalovaný užil v dopisu ze dne 11. května 1999, že platební příkaz, který mu žalobkyně zaslala „se ukázal být podvrhem“, v němž z hlediska spisové češtiny bylo nesprávně užito slovo „být“, je podle názoru odvolacího soudu, jak z hlediska logického, tak i jazykového výkladu, po jeho obsahové stránce zcela totožný. Připomíná, že rozdílnost, kterou shledává dovolací soud, je možno dovodit z gramatického a logického výkladu pouze z hlediska časového, což však pro obsahový význam není podstatné. Jestliže (pak) žalovaný neprokázal pravdivost svého tvrzení,
že platební příkaz, který mu žalobkyně zaslala, „se ukázal být podvrhem“, a je tedy podvrhem, jak správně dovozuje žalobkyně, je toto tvrzení pro difamující obsah objektivně způsobilé přivodit újmu zejména na cti a důstojnosti žalobkyně. Došlo jím proto k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením
§11 násl. o.z. Proto se žalobkyně důvodně ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. domáhala přiznání morálního zadostiučinění ve formě omluvy, jejíž navržené znění odpovídá způsobu, jakým k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv došlo.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalovaného dne 14. září 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. října 2007 včasné dovolání. Připomíná, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dále vytýká, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud nepostupoval v souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 30. listopadu 2006, sp.zn. 30 Cdo 2919/2006, když dospěl k závěru, že „nesdílí právní závěr soudu prvního stupně, na jehož základě žalobu v části týkající se omluvy zamítl“. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v dotčeném případě nemohlo dojít k zásahu do cti žalobkyně, protože tak se může stát jen tehdy, jestliže se difamující tvrzení dostane na vědomost třetí osoby. To však v řízení nebylo prokázáno, když žalobkyně takovou okolnost ani netvrdila. Žalovaný se přitom žádného difamujícího tvrzení nedopustil. Nadto jazykový a logický výklad provedený odvolacím soudem není správný. Z provedeného dokazování vyplynulo, že před odesláním faxového dopisu
ze dne 11. května 1999 žalobkyni byla vedena korespondence a soudní řízení o úhradu dluhu a o splátkovém kalendáři. Jestliže žalovaný napsal, že žalobkyní zaslaný platební příkaz se ukázal být podvrhem, tzn., že tento příkaz nebyl bankou proveden, nejde
o shodné tvrzení (jak dovozuje odvolací soud), tj., že žalovaný uvedl, že je takový platební příkaz podvrhem. Nadto text žalobkyní požadované omluvy nekoresponduje s tím, co bylo žalovaným v předmětném dopisu uvedeno. Žalovaný se tak má omluvit
za něco, co nikdy neřekl. Konečně dovolatel vytýká, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 téhož zákona nerespektoval vyslovený právní názor Nejvyššího soudu, ač nebyla učiněna žádná nová skutková zjištění, která by změnila dosavadní poznatky o skutkovém ději. Odvolací soud též přehlédl, že k dotčenému výroku došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva, resp. plnění zákonem uložené povinnosti (v daném případě při výkonu činnosti advokáta). Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením
§242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud České republiky ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 30 Cdo 2919/2006-130, mimo jiné konstatoval, že pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená,
a tím z hlediska ustanovení §13 o.z. tak není postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání
i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Dovolací soud pak výslovně uzavřel, že v souzené věci porovnáním obsahu přípisu žalovaného ze dne 11. května 1999 adresovaného žalobkyni se zněním požadované omluvy, je zcela bez jakékoliv pochybnosti patrná pojmová
i obsahová diference. Dovodil proto, že již z tohoto důvodu proto nebylo možno žalobě vyhovět, když žalovanému bylo uloženo omluvit se za výrok, o němž nebylo prokázáno, že by jej skutečně také takto vůči žalobkyni užil.
Ač platí zásada, podle níž je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), Vrchní soud v Praze ji v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval, když
se k ní ani formálně nepřihlásil, a aniž by případně měl pro to eventuální nová skutková zjištění, rozhodl identicky jako ve svém původním rozsudku. Především se tak vůbec opomněl zabývat okolnostmi daného případu, kdy se z dosavadních výsledků řízení jako zcela významné naznačuje, že žalobkyně byla v citelném prodlení s plněním finančních závazků vůči klientům žalovaného (které zastupoval jako advokát) a že k sporem dotčenému výroku mělo dojít v rámci korespondence mezi tímto zástupcem a žalobkyní, s cílem vyrovnání tohoto dluhu žalobkyně. Dovolací soud připomíná, že stranou pozornosti odvolacího soudu zůstala otázka, zda činnost žalovaného bylo třeba podřadit pod zákonnou licenci výkonu práv a povinností advokáta, či zda zde případně šlo
o vybočení z jeho povinností. Zde však je nutno současně přihlédnout k tomu, že by
v daném případě nebylo možno akceptovat eventuální široký výklad předpokladů existence případného excesu, protože by ve své podstatě omezoval, resp. eventuálně
i znemožňoval výkon povinností advokáta při uplatňování oprávněných nároků klienta (podle okolností proto nelze vyloučit ani užití i expresivnějších výrazů).
Stranou pozornosti odvolacího soudu zůstala též skutečnost, že v daném případě šlo pouze o interní (a jinak nepochybně zcela odůvodněnou) korespondenci žalovaného jako zástupce klientů adresovanou dlužníkovi. Nadto – což je podstatné - není správný závěr odvolacího soudu, že „smysl slovního spojení uvedeného ve znění požadované omluvy, že platby, které posílala na základě dvou bankovních převodů do P.
na označený účet „jsou podvrhy“, a předmětného slovního spojení, kterého žalovaný užil v dopisu ze dne 11. května 1999, že platební příkaz, který mu žalobkyně zaslala,
„se ukázal být podvrhem“, v němž z hlediska spisovné češtiny bylo nesprávně užito slovo „být“, je (podle názoru odvolacího soudu), jak z hlediska logického, tak
i jazykového výkladu, po jeho obsahové stránce zcela totožný.“. Zde dovolací soud odkazuje na svoje předchozí rozhodnutí, v němž dovodil opak. Nadto je možno poukázat i na skutečnost, že samotná formulace pojatá do omluvy, podle níž mělo být prohlášeno, že platby posílané do P. . . . jsou podvrhy, postrádá logický smysl (bylo by otázkou, jak platba, která je reálním plněním, může být podvrhem, a když, pak čeho). Podle dovolacího soudu proto tato věta (byť ve skutečnosti nebyla tímto způsobem žalovaným formulována) nebyla i z tohoto důvodu způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu