ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2347.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2347/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z. V., správce konkursní podstaty úpadce CR I. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 17,209.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1477/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 232/2005 - 354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 62.330,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 C 1477/97 - 274, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby původnímu žalovanému M. M. byla uložena povinnost zaplatit mu částku 17,209.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně jdoucím od 7. 7. 1997 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 29. 3. 2001, č. j. 6 C 1477/97 - 164, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2002, č. j. 31 Co 393/2001 - 202, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že při svém rozhodnutí nepřihlédl ke všem důkazům v řízení provedeným, že provedené důkazy nehodnotil podle §132 o. s. ř. a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř.; dále mu uložil provést další dokazování.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi úpadcem (jehož vlastníkem, zakladatelem a do 21. 11. 1994 též jediným jednatelem byl H. S.) a původním žalovaným (dále jen „žalovaným“) byla dne 24. 6. 1994 uzavřena mandátní smlouva, kterou se žalovaný zavázal spravovat a organizovat obchodní záležitosti úpadce, přičemž od 21. 11. 1994 do 23. 1. 1997 byl jeho jednatelem. Dne 24. 5. 1994 uzavřel H. S. smlouvu o zřízení a vedení běžného korunového účtu s A., a. s., podle níž podpisové právo při dispozicích s finančními prostředky náleželo jen žalovanému, který na tento účet převedl v období od 23. 8. 1994 do 22. 5. 1996 celkem částku 17,200.000,- Kč zaplacenou úpadci společností D., s. p. S. pod R. na základě smlouvy ze dne 27. 6. 1994, jíž se úpadce zavázal zajišťovat komerčně-inženýrské finanční a právní služby v souvislosti s projektem „likvidace roztoků podzemní těžby uranu - I. etapa“. Tyto finanční prostředky žalovaný následně převedl na svůj účet a jako své příjmy je zdaňoval; jiné platby nebyly z účtu u A., a.s., prováděny, neboť úpadce měl běžný účet u Obchodní banky v P., z něhož prováděl běžné finanční transakce. Výpovědí svědků K., K., P., V. a M. bylo dále zjištěno, že mezi H. S. a žalovaným existovala dohoda, podle níž žalovaný zajišťoval služby pro D., s.p. tak, že finanční prostředky, které úpadce od D., s.p. za ně získal a které byly poukázány
na účet vedený u A., a.s., má žalovaný právo převést na svůj účet. O tom, že tato dohoda byla realizována, byl informován též H. S., který prováděl kontrolu účetnictví, osobně se zúčastňoval valných hromad společnosti a věděl o uzavření smlouvy mezi úpadcem a D., s.p. Rovněž bylo prokázáno, že převod finančních prostředků z účtu vedeného u A., a.s. na účet žalovaného byl prováděn na základě faktur vystavených žalovaným úpadci v jednotlivých časových obdobích a stal se součástí jeho účetnictví. Žalovaný na podporu svého tvrzení, že mezi ním a H. S. byl smluvní vztah a že byl oprávněn finanční prostředky zaplacené D., s.p. na označený projekt převádět na svůj účet, předložil xerokopii písemné smlouvy uzavřené mezi ním a úpadcem z 15. 7. 1994, na níž však podle závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví soudem ustanoveného znalce PhDr. J. V. není s velkou pravděpodobností pravý podpis H. S. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení není důvodná, neboť mezi H. S. a žalovaným byla uzavřena smlouva (s největší pravděpodobností písemná), byť nebyla předložena v originále.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze poté, co usnesením ze dne 29. 8. 2006, č. j. 31 Co 232/2005 - 337, připustil, že v řízení bude po smrti původního žalovaného pokračováno s jeho manželkou M. M., která je jeho právní nástupkyní a jedinou dědičkou, rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 31 Co 232/2005 - 354, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky změnil, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že mezi úpadcem a žalovaným byla dne 15. 7. 1994 uzavřena dohoda opravňující žalovaného k „přefakturaci“ plnění na jeho účet, které ve prospěch úpadce platil D., s.p. na účet zřízený u A. a.s. Konstatoval, že pro uzavření takové dohody, byť se nezachovala její písemná forma (když pravost podpisu H. S. na předložené xerokopii byla zpochybněna znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví), svědčí svědecké výpovědi svědků K., K., P. a V., podporované též zjištěním, že je na ni odkazováno i ve fakturách, jež žalovaný jako dodavatel vystavoval úpadci jako odběrateli na „přefakturaci“ plateb poskytovaných úpadci D., s. p. na účet vedený u A., a. s. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně neuvěřil tvrzení H. S. a D. R., že taková dohoda nebyla mezi úpadcem a žalovaným uzavřena, když pro její existenci dále nasvědčuje okolnost, že H. S. uzavřel smlouvu o zřízení účtu u A., a. s., s nímž měl právo dispozice (podpisové právo) jen žalovaný, že prováděl kontrolu účetnictví, účastnil se valných hromad a dále i tím, že se nejednalo o jednorázový převod finančních prostředků. Odvolací soud uzavřel, že žalobce, na němž leží důkazní břemeno, neprokázal, že by „plnění poskytnuté úpadcem žalovanému bylo plněním z bezdůvodného obohacení, tj. plněním bez právního důvodu“, neboť dohoda mezi úpadcem a žalovaným uzavřena byla (i kdyby neměla písemnou, nýbrž jen ústní formu), přičemž se jednalo o dohodu platnou, která vyjadřovala určitý a srozumitelný projev vůle, a obě smluvní strany tudíž zavazovala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „smlouva vznikla konkludentním jednáním, které je shledáváno na straně H. S. s tím, že ten o toku finančních prostředků z akce D. musel vědět, neboť pro takový závěr není opora v provedeném dokazování“. Naopak z výpovědi jmenovaného „vyšlo najevo, že o žádné dohodě nevěděl“; v této souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že „bez bližšího odůvodnění“ neuvěřily tvrzení jmenovaného a D. R. Dále má dovolatel za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že se jednalo o smluvní vztah, ačkoliv správně měl být posouzen podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání především uvedla, že podle jejího názoru není dovolání v dané věci přípustné; navrhla, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, event. podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237
o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice v novém rozhodnutí rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, avšak nebyl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že mezi H. S. a původním žalovaným byla uzavřena zmíněná dohoda a že H. S. „o toku finančních prostředků z akce D. musel vědět“, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu
při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že úpadce poukazoval finanční prostředky na účet žalovaného na základě smluvního ujednání (dohody), nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že se mezi nimi nejednalo o vztah z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b
odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 62.030,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 1006, vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6, zaokrouhlená podle §16 odst. 2 a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 62.330.- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu