ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2894.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2894/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 5/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č.j. 19 Co 352/2006-221, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.794,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č.j. 8 C 5/2003-192, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2006, č.j. 19 Co 352/2006-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady nemajetkové újmy částku 15.000,- Kč; jinak toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Účastníky poučil, že proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není dovolání přípustné, zatímco proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku je přípustné
za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 3. listopadu 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu dne 16. února 2007 žalovaný napadl v plném rozsahu dovoláním. Poukázal na to, že je podává ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože byl odvolacím soudem nesprávně poučen o tom, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku není přípustné. Byť odvolací soud toto poučení nijak nevysvětlil, vycházel patrně z ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím 20.000,- Kč. Dovolatel se domnívá, že právo na plnění vzniká pouze v oblasti závazkového práva, takže v souzené věci nelze citované ustanovení aplikovat. Důvodem je skutečnost, že právo ochrany osobnosti nespadá pod závazkové právo. Dále namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, a v řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; podle jeho názoru bylo vadně aplikováno ustanovení §13 o.z. za situace, kdy se žalobkyně domáhala pouze zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., aniž by (nejprve) požadovala přiměřenou satisfakci podle §13 odst. 1 o.z. Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 2. března 2007. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto pro opožděnost. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného je opožděné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (§240 odst. 1 o.s.ř.). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plněním nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ač znění ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., pokud vychází ze stanovené výše peněžitého plnění, je třeba pokládat za jasně a přehledně formulované, pak s ohledem na námitky dovolatele lze pro úplnost připomenout, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že je považováno za osobní právo majetkové povahy (viz rozhodnutí č. 4/2008 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR).
Z výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, vyplývá, že jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 15.000,- Kč. Bylo tak rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou hranici 20.000,- Kč. Proto, pokud napadeným rozsudkem byl zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně, není proti němu z uvedeného důvodu dovolání přípustné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu z této skutečnosti správně ve svém poučení vycházelo. Odpovídající bylo i poučení o možnosti napadnout dovoláním výrok dotčeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Je tedy zřejmé, že při posuzování otázky, zda dovolání žalovaného bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě, nejsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., ale je třeba vyjít z ustanovení §240 odst. 1 a 2 o.s.ř. Pokud tedy žalovaný podal dovolání k poštovní přepravě až dne 16. února 2007, stalo se tak opožděně, neboť zákonem stanovená lhůta v tomto případě uplynula již 3. ledna 2007.
Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) v rámci této procesní situace nezbylo, než dovolání z uvedeného důvodu odmítnout (§218a o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 věta první téhož zákona), aniž se tak mohl zabývat jeho věcným obsahem. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 25.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobkyně snížit o 50 %, t.j. na částku 12.500,- Kč. S ohledem na to, že pak bylo dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 6.250,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 6.550,- Kč, která je po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobkyně, představována částkou 7.794,50 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu