ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3269.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3269/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 88/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 14 Co 342/2006 - 158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, č. j. 14 Co 342/2006 - 158, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 23. 5. 2006, č. j. 6 C 88/2005 - 138, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 220.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75 % od 28. 7. 2005 do 31. 12. 2005 a ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a dále ve výši repo sazby zvýšené o sedm procentních bodů stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž bude trvat prodlení žalované
až do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud považoval
ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalovaná peněžní částku ve výši 220.000,- Kč, která byla ve výlučném vlastnictví žalobce, bez jeho vědomí a zcela neoprávněně uložila dne 18. 2. 2004, tj. v době, kdy účastníci spolu žili ve společné domácnosti, na svůj účet v K. b., a. s., a tyto peníze žalobci nadále zadržuje. Po právní stránce vycházely soudy obou stupňů z §451 odst. 2 obč. zák. a dospěly k závěru, že uvedeným jednáním došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Namítá, že „provedené důkazy neprokázaly nepoctivost zdroje, ze kterého získala peníze, když sám žalobce svými tvrzeními vylučuje,
že zdrojem, ze kterého žalovaná získala majetkový prospěch, by mohly být právě jeho peníze. Podle názoru dovolatelky zde platí domněnka poctivosti zdroje majetkového prospěchu a je na žalobci, aby prokázal jeho nepoctivost, což se mu nepodařilo“. Poukazuje na to, že „vysvětlila, odkud peníze, které uložila na svůj účet, získala, což nebylo vyvráceno“. Dále namítá, že odvolací soud „rozšiřuje hodnocení důkazní situace“, že „tento výklad se jeví spíše jako subjektivní, který nemá oporu v provedeném dokazování“ a že „množství poukazů na rozpory ve výpovědích a důkazech přešel tím, že se jedná o drobné nepřesnosti, které se netýkají podstatných skutečností a jsou tak bez vlivu na hodnocení důkazů“. Dovolatelka má oproti závěrům odvolacího soudu
za to, že „důkazní situace neumožňuje závěr o nepoctivosti zdrojů, ze kterých získala majetkový prospěch“ a že jeho rozhodnutí je nesprávné a v rozporu s příslušným ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Žalovaná v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalovaná v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam,
z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí
se skutkovými závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Podstatou jejích námitek
je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění účinném od 1. 9. 2006, vyčíslená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3,
a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1],
a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 10.300,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu