ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3382.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3382/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) C. G. a. s., zastoupenému advokátem, a 2) F. V., zastoupenému advokátem, o určení spoluvlastnických práv k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 205/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 22 Co 333/2006 - 108, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta .
Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č. j. 22 Co 333/2006 - 108, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Co 333/2006 - 114, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2006, č. j. 21 C 205/2004 - 76, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2006, č. j. 21 C 205/2004 - 86, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že spoluvlastníky pozemků p.č. 2096/4, p.č. 2096/5, p.č. 2096/13, p.č. 2096/19 a p.č. 2095/2, vše v k.ú. V., obci P., jsou žalobkyně a druhý žalovaný, a to každý se spoluvlastnickým podílem na každém z pozemků o velikosti 1/2, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a druhý žalovaný, kteří byli podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý co do ideální jedné poloviny, uzavřeli dne 4. 6. 2001 jako prodávající s první žalovanou jako kupující smlouvu nazvanou „smlouva kupní a o zřízení věcného břemene“, kterou jí prodali označené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu v celkové výši 16,800.000,- Kč, jež byla prodávajícím zaplacena. Za první žalovanou, která je ve smlouvě výslovně označena jako kupující, smlouvu podepsal A. N. na základě plné moci ze dne 30. 6. 2000, udělené mu předsedou představenstva, jehož podpis byl na plné moci dne 21. 9. 2000 ověřen notářem a jenž zmocněnce zmocnil „k zastupování této společnosti při veškerých jednáních a právních úkonech, včetně podpisu souvisejících listin činěných jménem a v její prospěch“. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 6. 2002 zamítnut a k odvolání všech účastníků smlouvy pak byl povolen rozhodnutím ze dne 4. 7. 2002 s právními účinky vkladu ke dni 28. 5. 2002, takže první žalovaná je zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Dále bylo ze spisu katastrálního úřadu zjištěno, že spolu s návrhem na povolení vkladu do katastru nemovitostí byla předložena zmíněná smlouva, plná moc ze dne 30. 6. 2000 a geometrický plán, jímž byly z původních pozemků vytvořeny pozemky p. č. 2096/19 a p.č. 2095/2. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., a ztotožnil se i s jeho závěrem, že předmětná smlouva kupní a smlouva o zřízení věcného břemene je platným právním úkonem, který splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti [§588, §37 odst. 1, §39, §35 odst. 2 obč. zák., §5 odst. 1 písm. a) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí]. Námitky žalobkyně o absolutní neplatnosti této smlouvy z důvodu nesprávného označení převáděných pozemků, neurčitého vymezení jejich součástí a příslušenství, neuvedení, že každý z prodávajících prodává svůj vlastnický podíl ve výši ideální 1/2, že plná moc udělená zmocněnci A. N. nebyla nedílnou součástí smlouvy, stejně jako geometrický plán, nepovažovaly soudy obou stupňů za správné. Jazykovým a logickým výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) článků I., II. a XII. smlouvy v kontextu celé smlouvy nelze totiž dospět k jinému závěru, než že vůlí jejích účastníků bylo převést z žalobkyně a druhého žalovaného na první žalovanou označené pozemky, zapsané v katastru nemovitostí pro k.ú. V., obec P.; neuvedení specifikace součástí a příslušenství pozemků ve smlouvě nezpůsobuje samo o sobě neplatnost smlouvy, když ze znaleckého posudku soudního znalce J. Š. vyplývá, že předmětné pozemky nemají žádné příslušenství; formulace čl. II. smlouvy je určitá a srozumitelná, neboť z ní jednoznačně vyplývá, že každý z prodávajících prodává kupujícímu svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem ve výši ideální jedné poloviny; skutečnost, že ověřená písemná plná moc pro zmocněnce A. N., která splňuje náležitosti §31 odst. 4 obč. zák., nebyla pevně spojena s předmětnou smlouvou, není významná, neboť ze smlouvy je mimo vší pochybnost zřejmé, že ji za první žalovanou uzavřel na základě hmotněprávní plné moci zástupce (§31 odst. 1 obč. zák.), a že tak činil jako zástupce (§32 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že na základě předmětné smlouvy se první žalovaná stala vlastnicí označených pozemků, a žaloba tudíž není důvodná.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší v rozporu s hmotným právem i judikaturou vyšších soudů otázku „zastupování účastníka právních vztahů“ a otázku „projevu vůle účastníka smlouvy o převodu nemovitosti na téže listině“. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že hmotněprávní plná moc nemusí být součástí smlouvy o převodu nemovitosti, a naopak (s poukazem na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000) má za to, že „má-li být projev účastníků smlouvy o převodu nemovitosti na téže listině, pak v případě, kdy za jednoho účastníka jedná zmocněnec, musí být nedílnou součástí smlouvy i plná moc, která k tomuto jednání zmocněnce opravňuje“. Není-li plná moc součástí takové smlouvy, „promítá“ se to i do určitosti smlouvy o převodu nemovitosti, neboť bez ní není zcela jisté, kdo přesně daný úkon činí. Namítá, že stanoví-li ustanovení §4 odst. 4 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, že přílohou návrhu musí být plná moc, je-li účastník řízení zastoupen zmocněncem, jde nepochybně o plnou moc procesní a nikoliv hmotněprávní, kterou by bylo možno přiložit k návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a že odvolací soud zaměňuje plnou moc hmotněprávní s plnou mocí procesní. Dále dovolatelka považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že geometrický plán není neoddělitelnou součástí smlouvy o převodu nemovitostí, a s poukazem na §34, §40, §46 obč. zák. a na §19 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), dovozuje, že v takovém případě není splněn zákonný požadavek písemné formy, a smlouva je neurčitá a tudíž neplatná. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve svém podrobném vyjádření k dovolání ztotožnila
s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Druhý žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §40 obč. zák. je právní úkon neplatný, nebyl-li učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon. Podle §46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy
o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu
o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Podle §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle odst. 4 tohoto ustanovení je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.
Podle §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná
za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.
Plná moc může být všeobecná (generální), která opravňuje zmocněnce ke všem úkonům kromě těch, jež vyžadují zvláštní plnou moc, anebo zvláštní (speciální), která je omezena jen na určitý právní úkon (na jeden, či více), popř. na určitý druh právních úkonů. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí tzv. všeobecnou plnou moc. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jestliže plná moc žádná omezení nevykazuje, jde
o plnou moc neomezenou. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce. Rozhodující je proto obsah plné moci.
Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v §4 stanoví, co musí být přílohou návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu, přičemž pod bodem b) uvádí plnou moc, je-li účastník řízení zastoupen zmocněncem.
V posuzované věci bylo zjištěno, že předseda představenstva první žalované udělil dne 30. 6. 2002 A. N. písemnou plnou moc, kterou jej zmocnil „k zastupování této společnosti při veškerých jednáních a právních úkonech, včetně podpisu souvisejících listin činěných jménem a v její prospěch“, přičemž podpis zmocnitele na této plné moci byl ověřen notářem dne 21. 9. 2000. Ze smlouvy označené jako „smlouva kupní a o zřízení věcného břemene“, uzavřené dne 4. 6. 2001, vyplývá, že jako prodávající jsou v ní označeni žalobkyně a druhý žalovaný a jako kupující obchodní firma C. G. a. s., zastoupená zmocněncem A. N.; takto byla smlouva všemi účastníky podepsána, k návrhu na vklad byla připojena plná moc, která má písemnou formu a vyhovuje tak požadavku §31 odst. 4 obč. zák. na plnou moc k právnímu úkonu, který musí mít písemnou formu. Po obsahové stránce je nepochybné, že plná moc byla udělena A. N. též k tomu, aby podepsal smlouvu týkající se koupě nemovitostí kupující, včetně ujednání o výši kupní ceny. Plná moc je proto v souladu s příslušnými ustanoveními právních předpisů tak, jak jsou shora citovány.
Ustanovení §40, §46 obč. zák. ani jiný právní předpis nevyžadují výslovně, aby plná moc byla součástí kupní smlouvy. Protože se navíc podle §4 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. připojuje k návrhu, nikoliv ke smlouvě, nemohlo by být ani její případné nepředložení k návrhu na vklad bez dalšího důvodem k jeho zamítnutí. Katastrální úřad by byl nejprve povinen vyzvat navrhovatele k doplnění plné moci. Ze spisu katastrálního úřadu však vyplývá, že v daném případě byla plná moc k návrhu doložena. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že písemná plná moc udělená zmocněnci A. N., splňovala náležitosti uvedené v §31 odst. 4 obč. zák. a byť nebyla pevně spojena s předmětnou smlouvou, nečiní to tuto smlouvu neplatnou, neboť z jejího obsahu je jednoznačně zřejmé, že ji za první žalovanou uzavřel na základě hmotněprávní plné moci zástupce (§31 odst. 1 obč. zák.) a že tak činil jako zástupce (§32 odst. 1 obč. zák.).
Podle §19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy.
Ani další námitka dovolatelky není v dané věci způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť ustanovení §40, §46 obč. zák. ani jiný právní předpis nevyžadují výslovně, aby geometrický plán byl nedílnou součástí kupní smlouvy o převodu pozemků, které byly tímto plánem nově vytvořeny; zákon pouze stanoví, aby geometrický plán byl katastrálnímu úřadu předložen spolu s návrhem na vklad a dalšími listinami, podle nichž má být proveden zápis do katastru.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nebyly v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce první žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží první žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované ve výši 6.307,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který první žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224
odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhý žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce druhého žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhému žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení druhého žalovaného ve výši 6.307,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který druhého žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu