ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3743.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3743/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N.N. P. R. E. v.o.s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 213/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 18 Co 7/2007 - 112, takto:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 18 Co 7/2007 - 112, se odmítá.
Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6
ze dne 13. července 2006, č. j. 18 C 213/2005 - 45, se zastavuje .
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2007, č. j. 18 Co 7/2007 - 112, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2006, č. j. 18 C 213/2005 - 45, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemků ve výroku rozsudku specifikovaných, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 29. 2. 1996 se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši 23,250.000,- Kč (čl. 6 smlouvy), jejíž splatnost byla sjednána v čl. 7 smlouvy; v čl. 8 smlouvy nazvaném „dodatečné platby“ se účastníci dohodli na případných dalších platbách. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2003, v němž se žalobce domáhal s odkazem na čl. 8 uvedené kupní smlouvy proti žalované zaplacení 2,332.800,- Kč s příslušenstvím, dospěl soud k závěru, že tento článek je pro neurčitost neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák., a žalobu proto zamítl. Dále bylo zjištěno, že za žalovaného smlouvu dne 29. 2. 1996 podepsal P. S. (jednatel společníka) tak, že k nadepsanému názvu žalovaného připojil svůj podpis, který byl dne 13. 6. 1996 ověřen notářem; žalobce smlouvu podepsal již dne 20. 2. 1996 v M. Ze společenské smlouvy
žalované ze dne 23. 2. 1993 vzal obvodní soud za prokázané, že tato společnost byla založena společností N. N. I. I. B. a N.-N. C. I. spol. s r.o. a že za ni jedná jako její statutární orgán společník N.-N. C. I. spol. s r.o., přičemž k napsanému nebo
vytištěnému obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis statutární orgán.
Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalovanou s údaji v době podpisu smlouvy bylo
dále zjištěno, že statutárním orgánem žalované v době podpisu smlouvy byla N.-N. C. I. spol. s r. o., přičemž žalovaná jednala tak, že za ní jednal společník, který se podepisoval tak, že k napsanému nebo vytištěnému obchodnímu jménu společnosti připojil svůj podpis, a z výpisu z obchodního rejstříku N.-N. C. I. spol. s r.o. bylo prokázáno, že jejím jednatelem v době od listopadu 1993 do dubna 1998 byl S. s tím, že za společnost podepisoval tak, že k vytištěnému nebo napsanému obchodnímu jménu společnosti připojil svůj podpis. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a shodně s ním dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je (vyjma čl. 8) platným právním úkonem (§46 odst. 1 a 2, §588 obč. zák.). Čl. 8 smlouvy je samostatný a nevážící se k dohodnuté výši kupní ceny a nemá tak vliv na platnost celé kupní smlouvy, v níž je nepochybně vymezen předmět převodu a kupní cena (jež byla žalobci zaplacena). Ve shodě se soudem prvního stupně městský soud též za nedůvodné považoval tvrzení žalobce o relativní neplatnosti smlouvy z důvodu jeho omylu při jejím uzavření, neboť jednak žádný omyl na jeho straně neshledal, a kromě toho vznesl žalovaný důvodně námitku promlčení dovolání se tohoto práva. Smlouva není neplatná ani z důvodu nedostatku podpisu ze strany žalované, protože splňuje zákonný požadavek písemného podpisu kupujícího prostřednictvím jeho statutárního orgánu N. N. C. I. spol. s r. o., který ve smyslu §13, §85, §133
obch. zák. za veřejnou obchodní společnost navenek jednal a jejímž jednatelem v době uzavření kupní smlouvy byl P. S.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu
prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že ujednání pod čl. 8 smlouvy není dohodou o kupní ceně a že kupní smlouva je (vyjma čl. 8) platná. S poukazem na §35 odst. 1, §37 odst. 1 obč. zák. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 namítá, že dodatečnou platbu zakotvenou v čl. 8 smlouvy je třeba považovat za ujednání o kupní ceně, respektive stanovení výše kupní ceny v případě splnění určitých podmínek, a že s ohledem na obsah smlouvy z ní čl. 8 nelze samostatně vyjmout; z toho dovozuje, že v důsledku neplatnosti čl. 8 smlouvy je neplatná celá kupní smlouva. Její absolutní neplatnost způsobuje podle dovolatele i skutečnost, že byla podepsána v rozporu se společenskou smlouvou, se zápisem v obchodním rejstříku a s §85 obch. zák., když v daném případě smlouvu pod označením N.-N. P. R. E. v.o.s. podepsal jen P. S., který není společníkem „VOS“, a neměl tudíž právo jednat za společnost navenek. Dále soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a že neprovedly jím navržené důkazy, a to zejména znalecký posudek z oboru grafologie, výslech S. a obsahem spisu katastrálního úřadu, neboť ze způsobu jednání žalovaného „pojal podezření“, že podpis jmenovaného na smlouvě není jeho skutečným podpisem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj podávajícímu dohodnutou cenu.
Podstatnými náležitostmi (essentialia negotii) kupní smlouvy jsou předmět koupě a kupní cena. Vedle těchto podstatných náležitostí může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv. vedlejší náležitosti - accidentalia negotii (§601 - 610 obč. zák.).
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit
od ostatního obsahu.
V posuzované věci bylo zjištěno, že dne 29. 2. 1996 uzavřel žalobce jako prodávající se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, specifikovaných v čl. 1, za dohodnutou kupní cenu ve výši 23,250.000,- Kč (čl. 6 smlouvy), jejíž splatnost byla ujednána v čl. 7 smlouvy. V čl. 8 smlouvy nazvaném „dodatečné platby“ účastníci dále ujednali následující: „1) Pokud by se kupujícímu podařilo v průběhu stavebního řízení rozšířit komplex, připadne prodávajícímu dodatečná platba. Výše této dodatečné platby bude buďto 995,- Kč nebo 1.800,- Kč za každý m2 čisté pronajímané plochy, a v závislosti na tom, zda bude realizováno malé rozšíření projektu (modifikace bazénu na kancelářské plochy - 995,- Kč), nebo velké rozšíření projektu (realizace bytů v podlaží vybudovaném navíc - 1.800,- Kč). V případě, že v přízemí dojde k vybudování kanceláří namísto bytů, připadne prodávajícímu dodatečná platba ve výši 995,- Kč za každý m2 čisté pronajímané plochy. 2) Výše uvedené dodatečné platby budou převedeny na účet prodávajícího v den dokončení realizace konstrukčního projektu (den nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí o užívání stavby)“.
Pokud dovolatel namítá, že „dodatečnou platbu zakotvenou v čl. 8 smlouvy je třeba považovat za ujednání o kupní ceně, respektive stanovení výše kupní ceny v případě splnění určitých podmínek, a že s ohledem na obsah smlouvy z ní nelze čl. 8 samostatně vyjmout“, z čehož dovozuje, že v důsledku neplatnosti čl. 8 smlouvy je neplatná celá kupní smlouva, není tento jeho názor správný. Jak z obsahu předmětné kupní smlouvy ze dne 29. 2. 1996 vyplývá, její podstatné náležitosti účastníci ujednali v čl. 1. smlouvy (předmět smlouvy) a v čl. 6 - kupní cena ve výši 23,250.000,- Kč, jejíž splatnost byla ujednána v čl. 7 smlouvy. Čl. 8 smlouvy nazvaný „dodatečné platby“ se dohodnuté výše kupní ceny za nemovitosti nikterak nedotýká, je zcela samostatný a lze na něj tudíž aplikovat ustanovení §41 obč. zák.
Námitka dovolatele, že kupní smlouva ze dne 29. 2. 1996 je absolutně neplatná z důvodu, že „byla podepsána v rozporu se společenskou smlouvou, se zápisem v obchodním rejstříku a s §85 obch. zák.“, když ji podepsal jen P. S., který není společníkem „VOS“, a neměl tudíž právo jednat za společnost navenek, je rovněž nesprávná. Jestliže ze společenské smlouvy žalované vyplývá, že byla založena N. N. I. I. B. a N.-N. C. I. spol. s r. o. a že za ni jedná jako její statutární orgán - společník N.-N. C. I. spol. s r. o., přičemž podepisování se děje tak, že k napsanému nebo vytištěnému obchodnímu jménu společnosti připojí statutární orgán svůj podpis, a podepsal-li kupní smlouvu P. S., který v té době byl jednatelem statutárního orgánu - společníka, byla smlouva podepsána v souladu s §13, §85 a §133 obch. zák. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že kupní smlouva splňuje požadavek písemného podpisu kupujícího, jehož pravost byla ověřena notářem.
Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítaným vadám řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jimž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a které samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku obvodního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že předchozí zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval v pořadí jako poslední (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu