ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.376.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 376/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Š. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 60.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 108/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č.j. 3 Co 46/2005-151, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.147,15 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 60.929,- Kč s příslušenstvím s tím, že v roce 2000 vytvořil internetovou prezentaci mobilních telefonů (kterou považuje
za počítačový program, požívající autorskoprávní ochrany), kterou jeho manželka umístila na www stránky pod označením g. Ty, jak zjistil v březnu roku 2003, žalovaná neoprávněně užila na svých internetových stránkách. S odkazem na ustanovení §40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen autorský zákon), uplatnil nárok
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná užívala toto autorské dílo bez potřebné licence.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. června 2005, č.j. 16 C 108/2004-130, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při posuzování, zda předmětný program je dílem ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 autorského zákona, konstatoval, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Na rozdíl od děl uvedených v prvém odstavci tohoto ustanovení nemusí jít o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. Vždy se však vyžaduje, aby přesáhl rámec pouhé technické dovednosti. Dílo musí být vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Jinak zákon definici počítačového programu nepodává. Pojem počítačového programu je definován v české technické normě tak, že jde o technickou mimoprávní definici algoritmu. Podle této normy se programem rozumí zápis algoritmu ve tvaru, který je schopen zpracovávat systém na zpracování údajů, tj. systém provádějící operaci s údaji, který zahrnuje výpočetní prostředky a lidskou obsluhu a vykonává funkce přípravy údajů, vstupu, zpracování, ukládání, výstupu a řízení. Z hlediska autorskoprávního jde o literární (výjimečně o jiné umělecké nebo vědecké) ztvárnění postupu řešení problému (nikoli toto řešení nebo postup sám). Od toho je třeba odlišovat obrazová nebo zvukově obrazová ztvárnění vyjádřená ve vnímatelné podobě na obrazovce počítače. Žalobce však zaměňuje tyto pojmy a za počítačový program pokládá právě zobrazení mobilních telefonů na webových stránkách s doplněním technických údajů. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl autorem počítačového programu, přičemž jej ani nepředložil soudu ve smyslově vnímatelné podobě. Internetová prezentace vytvořená prostřednictvím počítače grafickým zobrazením a doplněním o technické údaje není počítačovým programem, který by byl chráněn autorským zákonem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č.j. 3 Co 46/2005-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že je autorem počítačového programu chráněného autorským zákonem. Dále doplnil, že kromě poukazu na záměnu pojmu počítačového programu se zobrazením mobilních telefonů na webových stránkách s doplněním technických údajů, soud prvního stupně správně dovodil, že internetová prezentace, byť žalobcem vytvořená prostřednictvím počítače, nemůže být počítačovým programem, chráněným autorským zákonem tím spíše, když žalobce neprokázal existenci tvrzených práv k němu. Pokud se žalobce domnívá, že jde o „jiné“ dílo chráněné autorským zákonem, nemůže tomu tak být, neboť není (a ani nemůže být) jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti, kterou předpokládá generální klauzule, týkající se pojmových znaků autorského díla uvedených v §2 odst. 1 autorského zákona vzhledem k tomu, že to, co je obsahem předmětné internetové prezentace (vyobrazení konkrétních mobilních přístrojů a technické údaje o nich), skýtá jen minimální tvůrčí prostor, který však ani v daném případě nebyl využit.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 22. června 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 22. srpna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
se domnívá, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Odůvodňuje je tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Rozsudek řeší otázku, zda internetová prezentace, kterou žalobce vytvořil, požívá ochrany podle autorského zákona, v rozporu s hmotným právem. Ochranou počítačového programu, případně jiného podobného díla, se přitom publikovaná judikatura nezabývá. Vadu řízení shledává v tom, že jej soud nepoučil podle ustanovení §118a odst. 1 případně podle §118a odst. 2 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci se projevilo v tom, že aniž by soudy provedly důkazy (zejm. důkaz znaleckým posudkem), které by posloužily k zodpovězení otázky o charakteru internetové prezentace, učinily podle žalobce v tomto směru nesprávný právní závěr a tím odepřely ochranu díla podle autorského zákona. Dovolatel zdůrazňuje, že ochrana duševního vlastnictví zakotvená v čl. 34 Listiny základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky, přičemž počítačové programy jsou chráněny jako literární díla ve smyslu článku 2 Bernské úmluvy, a tato ochrana se na ně vztahuje bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 26. května 2008, ve kterém se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
V dané věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by byl soud prvního stupně rozhodl jinak. Přípustnost dovolání v označené věci by tak při splnění zákonných předpokladů mohla být založena tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak předpokládá ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které umožňuje dovolacímu soudu uvážit,
zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Podle §2 autorského zákona předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora
a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen \"dílo\"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako
je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické
(odst. 1). Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu,
že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem a jejíž součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky
či jiným způsobem, je dílem souborným. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu a databáze k ochraně se neuplatňují. Fotografie a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, které jsou původní ve smyslu věty první, jsou chráněny jako dílo fotografické (odst.2).
Podle §40 autorského zákona, ve znění do 25. května 2006, autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména a) určení svého autorství, b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy, c) sdělení údajů o původu neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího užití a o totožnosti osob, které se neoprávněného zhotovení,
popř. neoprávněného rozšiřování účastní, d) odstranění následků zásahu do práva (zejména stažením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle §43 cit. zákona z obchodování nebo jiného užití, nebo zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle §43 téhož zákona), e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to zejména omluvou, nebo zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání (odst. 1). Autorovi, jehož návrhu bylo vyhověno, může soud přiznat v rozsudku právo uveřejnit rozsudek
na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu
a způsob uveřejnění (odst. 2). Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (odst. 3).
Při uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba zkoumat, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z těchto eventualit se nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí s odkazem na citovaná ustanovení autorského zákona přiléhavě vysvětluje důvody, pro které byla žaloba shledána nedůvodnou, když především nebylo zjištěno, že by žalobce byl autorem díla chráněného autorským zákonem. Obsah dovolání nepřináší argumentaci, která by byla způsobilá tento závěr zpochybnit.
Dovolání též zdůrazňuje, že před soudy obou stupňů nebyly provedeny veškeré žalobcem navržené důkazy a že nebyl poučen soudem ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 příp. §118a odst. 2 o.s.ř. Bylo již uvedeno, že prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu se otvírá jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž
je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Vytýká-li dovolání napadenému rozhodnutí údajné nedostatky ve skutkových zjištěních, pak vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v případě, že dovolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I v případě,
že by se tato skutková zjištění jevila nesprávná, nejednalo by se o vadu řízení a nápravy by se bylo možno domáhat dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (který však v souzené věci nelze uplatnit). Mezi vady řízení nepatří ani případné nesprávné právní hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat
jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Z hlediska hodnocení možnosti přípustnosti dovolání v této věci není posouzení výtek vycházejících z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s ohledem na obsah dovolání významné, neboť jejich řešení nemůže mít obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných řízeních
a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobné je možno konstatovat v případě námitky žalobce, že odvolací soud údajně nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a o.s.ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé proto není možno považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl (243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vlastní výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky (ve znění do novely proved vyhláškou č. 277/2006 Sb.) činí sazba odměny v této věci 13.639,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupkyně žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 6.819,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.410,- Kč, t.j. po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky na částku 4.420,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 3.485,- Kč, která je po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalované, představována částkou 4.147,15 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu